Karel IV. otec vlasti

Jan Lucemburský:
Lucemburský hrabě, český král Jan Lucemburský se narodil 10.8.1296 v Lucembursku, jako jediný syn lucemburského hraběte a císaře Jindřicha VII a zemřel 26.srpna 1346 v 50letech v Lucembursku. Jan Lucemburský (Slepý), král český v letech 1310-46, titulární král polský v letech 1310-35, od roku 1308 hrabě lucemburský, též generální vikář římskoněmecké říše v předalpských zemích, přichází na svět 10. srpna roku 1296 v Lucemburku jako syn lucemburského hraběte a pozdějšího římského krále a císaře Jindřicha VII. Lucemburského a Markéty Brabantské. V dětství je Jan Lucemburský vychováván na francouzském královském dvoře (na dvoře Filipa IV. Sličného) v Paříži, kde zároveň navštěvuje univerzitu. V roce 1310 je Janu Lucemburskému nabídnuta českou opozicí krále Jindřicha Korutanského (viz. Jindřich Korutanský) česká královská koruna - Jan přijímá a po sňatku s dědičkou českého trůnu, Eliškou Přemyslovnou, uzavřeným 1. září roku 1310 ve Speyeru (Špýru) na český královský trůn usedá. Fakticky se ale českým králem Jan Lucemburský stává až poté, co jím je Jindřich Korutanský vypuzen z českých zemí - v říjnu roku 1310 přitáhne Jan do Čech a v prosinci pak vstupuje do Prahy: 7. února roku 1311 je pak Jan Lucemburský slavnostně korunován českým králem. Janova korunovace je ale podmíněna tzv. inauguračními diplomy, v tzv. volební kapitulaci se nový král zavazuje k rozsáhlým ústupkům šlechtě (vybírání berně, tažení mimo hranice, přístup cizinců k úřadům a majetkům...) . S českou šlechtou pak svádí v dalších letech Jan Lucemburský, a to především s jejím "mluvčím" Jindřichem z Lipé, ostrý politický boj o vládu nad královstvím - tento boj pak končí až tzv. domažlickým mírem z roku 1318, jímž Jan fakticky uznává hegemonii českého panstva. Po uklidnění vnitropolitické situace pak obrací král Jan Lucemburský svoji pozornost k politice evropské, kde si vede podstatně lépe než-li doma - zprvu podporuje římského panovníka Ludvíka Bavora proti Habsburkům (v roce 1322 od něj pak získává jako trvalou zástavu Chebsko, v roce 1336 se s ním ale názorově rozchází), obratnou politikou, díky níž je někdy přezdíván jako "král diplomat", se mu daří připojit k českému království v letech 1319-29 Horní Lužici a do roku 1335 většinu slezských knížectví, v letech 1330-33 se pak snaží vybudovat s severní Itálii signorii pod svým vedením - v Čechách je přitom král Jan jen málokdy, často přijíždí jen proto, že potřebuje peníze na svoji nákladnou, velkorysou evropskou politiku. Jako politik orientovaný spíše zahraničněpoliticky se Jan Lucemburský snaží též o usmíření s Jindřichem Korutanským, jenž i po svém odchodu z českého trůnu stále užívá titul českého krále. V roce 1335 se Jan Lucemburský vzdává všech nároků na polský královský trůn.



Důvod nastoupení Lucemburků na trůn:
Po Přemyslovcích nakonec nastupují na trůn panovníci z rodu Lucemburků. Česká šlechta si po dlouhých sporech vybrala za krále vévodu Jana Lucemburského a oženila ho s princeznou Eliškou Přemyslovnou.


Dětství Karla IV.:
Karel IV. Lucemburský, nejvýznamnější evropský panovník pozdního středověku, římský císař a český král, přezdívaný "Otec vlasti", nejstarší syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, přichází na svět jako Václav 14. května roku 1316 v Praze. Neprožil příliš radostné dětství. Po roztržce mezi rodiči, byl Princ Václav doslova vězněn na hradech Lokti a Křivoklátě, zatímco matka musela trávit svoje dny v odloučení, nepodobné internaci (většinou na Mělníku). Po několika letech se otec ustrnul a syna poslal na vychování do Francie ke královskému dvoru, kam dorazil 4.dubna 1323 Téhož roku byl biřmován a od svého kmotra, a strýce, krále Karla IV. (1322-1328), přijal jméno Karel. A zároveň si vzal Blanku z Valois, která sním vyrůstala na francouzském královském dvoře Po návratu do vlasti získal rozsáhlé vzdělání. Budoucí císař uměl německy, francouzsky, latinsky a italsky, ale česky se naučil, až po návratu. Všemožně se snažil o samostatnou politiku. Neměl to jednoduché, protože Jan byl vynikající diplomat a dobře prohlédl synovy úhybné snahy. Snad právě proto ho na čas zbavil markrabského vládnutí na Moravě a poslal ho do Itálie. Co se týče osobního života Karla IV., byl celkem čtyřikrát ženatý. Poprvé s Blankou z Valois, s níž má dvě děti Markétu a Kateřinu. Blanka z Valois, křtěná jako Markéta z Valois, francouzská princezna a první žena římského císaře a českého Karla IV. Lucemburského, přichází na svět v roce 1316 jako dcera hraběte Karla z Valois a Mahaut de Chatillon a jeho třetí manželky komtesy Matyldy ze Saint Paul. Blanka z Valois vyrůstá na francouzském královském dvoře. Zatímco Karel IV. Se účastní lucemburských výbojů v severní Itálii a Lombardii, Blanka žije několik roků v Lucembursku nebo Henegavsku (1330-1334). Manželé se setkají teprve v červnu roku 1334 v Praze.





Mládí Karla IV.:
Na konci října 1313 se Karel vrátil do Čech a spravoval České království místo nepřítomného otce - stalo se tak z popudu šlechty. Nebyl v první fázi své vlády jen moudrým panovníkem, ale i klasickým středověkým válečníkem. K válčení a bitkám ho předurčovala nejen bujná povaha, ale i konstituce: na svoji dobu byl neobvykle vysoký (173 cm) a robustní, ideální „těžký rytíř“. Stejně jako když se za mladých let účastnil válečných výprav po Itálii a dalších oblastech, i když seděl na trůně, vášnivě vyhledával boj. V letech 1331-1333 působí jako zástupce svého otce v severoitalské lucemburské signorii. Od podzimu roku 1333 Karel IV. spravuje České království místo nepřítomného otce a od roku 1334 vykonává úřad moravského markraběte. Na Hod boží velikonoční 5. dubna 1355 byl Karel (spolu s Annou Svídnickou) v Římě korunován římským císařem. Jeho oficiální titul byl latinský a zněl takto: Karolus Quartus divina favente clemencia Romanorum imperator semper augustus et Boemie rex. Karel IV. byl vyzván Petrarcou a Cola di Rienzou, aby hlavní město říše přenesl z Prahy do Říma a aby se pokusil obnovit slávu a universalitu Svaté říše římské – první požadavek Karel odmítl zcela. Co se týče druhého, pokusil se objektivně, politicky vést celou říši a stal se jedním z jejích nejvýznamnějších císařů. Na konci 60. let 14. století přijel do Říma znovu a v Itálii se pokoušel scelit a propojit italsko-německé území. Někdy na jaře 1330 se mladý Karel s Blankou, mohli sytit novými dojmy a věcmi dosud nepoznanými, vkročil král Jan na podzim tohoto roku na osudnou křižovatku lucemburské rodové politiky. 16. 9. 1330 oženil druhorozeného syna Jana Jindřicha s dcerou někdejšího českého krále, vévody korutanského a hraběte tyrolského Jindřicha- Markétou. Vzápětí na to český panovník vkročil do Itálie. V Tridentu ho zastihla zpráva, že 28. 9. 1330 zemřela v Praze ve věku 39 let královna Eliška. 8. 11. 1330 přijal král vládu nad městem Brescii. Koncem ledna 1331 došla do Lucemburska spěšná zpráva, aby se mladý Karel bez prodlení vydal do Itálie. Na cestě se ho v Pavii pokusili otrávit, obětí otravy se stalo několik Karlových předních dvorských úředníků. 15. dubna 1331 dorazil se svým průvodem do střediska otcovy moci(Parmy. 2.) června 1331 jeho otec Parmu opouští a Karla tam ponechal o samotě. Ovšem ani teď nezůstalo veškeré rozhodování pouze na jeho osobě. Král svěřil " vládu nad tím vším a ochranu jeho osoby " panu Ludvíkovi hraběti savojskému, který byl tchánem Assa Viscontiho, vladaře milánského. Na jaře roku 1332 první potíže, začala se formovat protilucemburská liga. Prvním plodem této koalice bylo povstání, 15. června 1332. Lucemburská posádka byla obklíčena a izolována. Ludvík Karla opustil a zanechal jej tak v těžkém povstání. Naléhavě žádal o pomoc svého otce krále Jana. Český král se podzim roku 1332 vydal do Francie, 10. listopadu 1332 se uskutečnilo první velké Janovo jednání- první jednání tohoto druhu českého panovníka vůbec-s papežem Janem XXII. V době, kdy Jan začal formovat pomocný sbor ve Francii, nastávaly v Karlově vládě v Itálii horké chvíle. V říjnu 1332 ozbrojenci najatými rody Este, Visconti, Gonzagu a Scala podnikali útok na Mondenu, ale neuspěli, pokusili se alespoň dobýt blízkou tvrz San Felice. Posádka se dohodla s obléhateli, že do měsíce složí zbraně, nedostane-li se jim podpory. Kralevici však podařilo sehnat prostředky na vyzbrojení, nečekali na posily od papeže, uskutečnil 25. listopadu 1332 svou první skutečnou bitvu. 1. 12. 1332 se opět vrátil do Parmy. Na začátku roku 1333 se vydává do Toskánska, 26. 2. 1333 se opět vrací do Parmy, kde se setkává s otcem. 16. 6. 1333 odjíždí do Luccy, tam za ním také přijel král Jan. Karlovým úkolem bylo svou autoritou spoluvládce urovnání rozepří ve městě. Novými statuty z 8. 8. 1333 se pokusil upravit poměr samosprávných městských orgánů ke královské signorii. Jde o první zákonodárné dílo spjaté s Karlovým jménem, které odhaluje jeho vyvinutý smysl pro psané právo a normotvorné úsilí. Kolem 15. 8. 1333 odjíždí opět do Parmy, tato cesta předznamenala odjezd do Itálie. 24. 8. 1333 se mladý princ rozloučil s otcem a opustil Parmu, netušící, že se do ní už nevrátí.Karlova cesta vedla nejprve do Verony a odtud přes Trident do Meruna, ke dvoru Jindřicha Korutanského. Tam dorazil někdy v září 1333. Po schůzce se zástupci českých šlechticů o dojednání nové smlouvy o placení Janových dluhů, se rozhodl k okamžitému návratu do Čech. Smlouva byla zpečetěna 6. 10. 1333. Poté se Karel přes Landshut (kde se zdržel několik dní u své sestry Markéty) rozjel do Čech. 30. 10. 1333 stanul před branami Prahy. V roce 1347 mu papež zaslal list, ve kterém ho kárá za vyhledávání soubojů a chování neodpovídající královské důstojnosti. Karel na to zareagoval tím, že se snažil být více nenápadný, nicméně v skrytu patrně pokračoval v tomtéž stylu až do roku 1350, kdy jej opustil poté, co těžce onemocněl a strávil několik měsíců na lůžku. Důvodem měla být podle legend rozšiřovaných královským dvorem otrava, po níž dočasně ochrnul na všechny čtyři končetiny, ovšem skutečnost byla zcela jiná a tato historka měla patrně jen zakrýt skutečnou příčinu, kterou bylo vážné poranění krční páteře a zlomenina čelisti. V letech 1330 – 31 pobýval v Lucembursku, v letech 1331 – 33 byl zástupce otce v severoitalské lucemburské signorii, od podzimu 1333 spravoval České království místo nepřítomného otce, jako markrabě moravský byl pak od roku 1334.Byl českým sněmem uznán za budoucího panovníka v roce 1341.


Převzetí královské moci
20. května 1346 se mohučský arcibiskup Gerlad ujal své úlohy a svolal do Rhensu na 11. července kurfiřty k volbě. Karel byl zvolen jednomyslně římským králem. Zatímco Karel vyčkával (s otcem) v Treviru datum korunovace, nečekaný obrat války anglicko-francouzské vážně ohrozil jeho postavení. Lucemburkové se rozhodli vyhovět žádosti o odsunutí korunovace a po boku francouzského krále šli do boje proti Anglii. Do hlavního stanu dorazili 13. srpna. Obě vojska se setkala u vesnice Kresčak. Zde se Angličané 26. srpna 1346 rozhodli podstoupit bitvu. Skončila katastrofální porážkou Francie. V bitvě padl i český král Jan. Otcovou smrtí na bojišti se stal Karel českým králem. Porážka u Kresčaku přinesla Karlovi vedle lehčích zranění i řadu nepříjemností, zdržela jeho korunovaci 27. srpna, a především z něj udělala dědice otcových dluhů. Po vyléčení z lehčích zranění utrpěných v bitvě, odjel Karel do Lucemburska- ujmout se zde správy hrabství. teprve 19. září vypravil aprobační poselstva do Avignonu, které vedl Arnošt z Pardubic. Karel se snažil vyvarovat kroků, pro něž by mohl být obviňován ze zlehčování aprobace, odkládal korunovaci, užíval jen své markraběcí pečeti a nazýval se jen jako " zvolený král ". Korunovace však neproběhla v tradičních Čechách ani v Kolíně, ale v Bonnu 26. listopadu 1346. V prosinci 1346 zastihujeme Karla opět v Trevíru, kde se dozvídal výsledky avignonských jednání. Byl už také nejvyšší čas vrátit se také do Čech, které opustil před půldruhým rokem. Přestrojen za panoše podstoupil riskantní cestu přes Švábsko, Bavory a Horní Falc a 6. ledna 1347 vkročil do Prahy. Po třech týdnech se vydal na Moravu k jednání s Albrechtem II. Rakouským i uherským králem. V přestrojení za obchodníka jede přes Rakousy a Korutany do Tridentu, tam se objevuje náhle po polovině března, pokouší se o intervence v Tyrolích. V Tridentu koncem dubna Karlovi papežský nuncius Gerald z Magnaku odevzdal aprobační listiny, do jeho rukou podle avignonského závazku složil Karel potřetí přísahy. Slavnostní korunovační akt Karla IV. a jeho choti Blanky se uskutečnil 2. září 1347 ještě v románské basilice sv. Víta. Oběma nasadil koruny na hlavu poprvé v českých dějinách pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic.



Zásluhy Karla IV.
Arnošt z Pardubic přednesl Karlovým jménem řadu žádostí, byla to patrně i žádost o zřízení vysokého učení v Praze. Po zřízení metropole a po souhlasu k založení slovanského kláštera to byl další krok dalekosáhlého významu. Po krátkém pobytu v Norimberku se Karel objevil v Praze. Jaro a léto roku 1348 byly dobou přímo






horečné Karlovy státnické činnosti. 8. března 1348 zakládá Nové Město pražské. 7. dubna byly vydány základní státoprávní listiny a základní listiny pražské univerzity. Pražská univerzita byla založena nejméně třemi akty, totiž papežským souhlasem (bulou) Klementa VI., potvrzenou v Avignonu 26. ledna 1347, zakládací listinou Karla IV. ze dne 8. dubna 1348 a konečně tzv. Eisenašským diplomem ze 14. ledna 1349. Nejpozději od poloviny 19. století se jako den jejího založení slaví 8. duben 1348. Vzorem pro její uspořádání byly univerzity v Paříži, Bologni a Neapoli, studium začínalo na fakultě svobodných umění („artistické“) a mohlo pokračovat na fakultě teologické, právnické nebo lékařské. Pro rozhodování o celouniverzitních záležitostech byli studenti i učitelé rozděleni do čtyř „národů“ podle původu, protože univerzita byla určena pro celou oblast Karlovy říše. Studium sice začalo už v roce 1347, rozbíhalo se však pomalu a podstatným krokem bylo založení Karlovy koleje roku 1366 a velkorysou stavbou Karolina roku 1383. V roce 1409 upravil král Václav IV. Kutnohorským dekretem rozhodovací pravomoci ve prospěch Čechů, což vedlo k odchodu mnoha profesorů a studentů na univerzity v Lipsku a jinde. Pražská univerzita se tak stala univerzitou českou a od husitských bouří univerzitou podoboj utrakvistickou), což ji mezinárodně izolovalo. Karel se stal zakladatelem tradice císařských fundací, nikdo před ním ani po něm nezaložil tolik univerzit jako on. Symbolickým aktem uzavírající řadu dokumentů z roku 1348 bylo položení základního kamene k novému hradu Karlštejn 10. června 1348.
Karlštejn byl založen Karlem IV. a vystavěn mezi lety 1348-1355 s cílem sloužit k uložení korunovačních klenotů a relikvií. Výjimečnost stavby byla zdůrazněna již tím, že základní kámen k ní položil v Karlově zastoupení sám pražský arcibiskup a Karlův důvěrný přítel Arnošt z Pardubic. V roce 1355 již Karel IV. pobýval na hradě, dohlížel na jeho dostavbu a na výzdobu interiérů, především hradních kaplí. Stavebně byl hrad dokončen v roce 1365, kdy byla vysvěcena Kaple sv. Kříže ve Velké věži.
Karlův Most nechal postavit český král Karel IV. v roce 1357, poté, co byl v roce 1342 povodní zničený most Juditin, který na jeho místě původně stál. Základní kámen byl údajně na radu astrologů položen roku 1357 9. 7. v 5.31 ráno (135797531 je asi úžasně astrologicky výhodné číslo). Stavbu mostu vedl Petr Parléř a stavělo se až téměř do konce století. Most byl postaven z pískovcových kvádrů. Do roku 1841 to byl v Praze jediný most přes Vltavu. Karlův most je 516 m dlouhý, skládá se z 16ti oblouků, říkalo se mu také Kamenný most nebo Pražský. Karlův se nazývá až od roku 1870. Zakončen je Staroměstskou mosteckou věží (gotická). Karel IV. stavbu sám kontroloval, hlavně kvalitu materiálu. Do vápna se přidávala syrová vejce a mléko. Není to však nejstarší český kamenný most, ten je ve městě Písek. Karlův most byl i svědkem špatných událostí. Václav IV. z něj nechal svrhnout umučeného Jana z Pomuku (neboli Nepomuckého). Na tomto místě dnes stojí jeho socha a do kovu vyobrazený jeho pád do řeky.
Hladová zeď, někdy nazývaná také Zubatá nebo Chlebová, je opuková hradba na pražském Petříně, kterou nechal v letech 1360 - 1362 postavit český král Karel IV., aby zesílil městské opevnění Pražského hradu a Malé Strany proti útoku ze západu a jihu. Původně byla přibližně 4–4,5 m vysoká a 1,8 m široká. V horní části byla opatřena cimbuřím, ochozem, střílnami a několika (údajně osmi) předsunutými věžemi (bastiony). Táhla se od Újezdu až po Strahov a dál za něj k Hradčanům.V roce 1624 byla zeď opravena, a v polovině 18. století z příkazu císařovny Marie Terezie dále opevněna. Během dlouhé doby existence zdi byly prováděny mnohé další opravy (v moderní době např. 1923–5, 1975) a různě probourávány a opět zazdívány průchody skrz zeď. Jeden z bastionů (pětiboká předsunutá věž) Hladové zdi tvoří základ hlavní kopule dnešní Štefánikovy hvězdárny a na Hladové zdi prováděl svá měření ředitel klementinské hvězdárny Martin Alois David, když stanovoval rozdíl zeměpisných poloh Prahy a Drážďan. Zdi se začalo říkat „Hladová“ až později ve vztahu k hladomoru, který vypukl v roce 1361. V té době na stavbě pravděpodobně našla obživu část nezaměstnané městské chudiny a podle pověstí právě pomoc chudým byla účelem budování zdi. Skutečné záměry však byly nepochybně čistě strategické, nehledě na to, že hladomor přišel až potom, kdy zeď již byla rozestavěna. Karel proto tak činil, aby milované město rodné před úkladem nepřátel ochránil a též proto, aby lidu pražskému, hladem právě strádajícímu, výživy poskytl. Císař nazýval dělníky na stavbě zaměstnané svou vřele milovanou rodinou. Každodenně k lidu na Petříně pracujícímu sám docházel. Oblékna pak haleny dělnické sám, Karel při stavbě pracoval po několik hodin denně.

Císař Karel IV.:
Na Hod boží velikonoční 5. dubna 1355 byl Karel (spolu s Annou Svídnickou) v Římě korunován římským císařem. Jeho oficiální titul byl latinský a zněl takto: Karolus Quartus divina favente clemencia Romanorum imperator semper augustus et Boemie rex. Karel IV. byl vyzván Petrarcou a Cola di Rienzou, aby hlavní město říše přenesl z Prahy do Říma a aby se pokusil obnovit slávu a universalitu Svaté říše římské – první požadavek Karel odmítl zcela. Co se týče druhého, pokusil se objektivně, politicky vést celou říši a stal se jedním z jejích nejvýznamnějších císařů. Na konci 60. let 14. století přijel do Říma znovu a v Itálii se pokoušel scelit a propojit italsko-německé území.V roce 1355 se Karel IV. pokusil vydat zemský zákoník Majestas Carolina, návrh však musel stáhnout pro odpor panstva (formálně jej nestáhl, ale prohlásil, že nešťastnou náhodou shořel). Koncem roku 1356 Karel vydal Zlatou bulu Karla IV., zákoník, který uzákonil výsadní postavení českého krále a českého státu v říši, určil počet světských a duchovních kurfiřtů i jejich vzájemné pořadí. Platil ve Svaté říši římské až do roku 1806.


Václav IV.
Po smrti Karla 29.11.1378, začal zemi vládnout Václav. Snažil se a zpočátku se mu dařilo. V rodině však příliš podpory neměl. Alžběta Pomořanská se věnovala především Václavovým bratrům Zikmundovi a Janovi.Vyšší šlechta se začala proti Václavovi stavět , především pro jeho časté zábavy, pitky a nespořádaný život, které ho sváděly od jeho vladařských povinností.. Jeho vláda nezačala zrovna štastně, díky epidemii moru, která roku 1380 kosila české království. Donedávna kvetoucí země se ocitla v krizi, což lidé chápali jako projev božího hněvu a upínali své naděje směrem ke králi. Václav IV. ovšem nastoupil po svém velmi úspěšném otci Karlovi IV. , z čehož pramení jeho záporné ohodnocení od historiků. Mladý král zasedl na trůn ve velice nevhodné mezinárodní a vnitropolitické situaci. Karel IV. se příliš upínal na Francii. Václav IV. musel řešit vzniklé církevní schizma, a to kvůli svému titulu římského krále. Zpočátku se otevřeně postavil na stranu římského papeže, francouzská diplomacie chtěla přesvědčit českého panovníka, jeho rádce i členy lucemburské dynastie o závaznosti volby svého avignonského chráněnce. Francie na Václava tlačila tak dlouho, až odložil plánovanou cestu za císařskou korunou do Říma, kterou už nikdy neabsolvoval. Tím značně oslabil svou mezinárodní prestiž a hlavně pak své postavení v Čechách.Mladý pražský arcibiskup Jan z Jenštejna odmítl zaujmout neutrální stanovisko svého panovníka a podpořil římského papeže. Tím se rozešly politické linie Václava IV. a Jana z Jenštejna. To negativně ovlivnilo poměry na české scéně. Spojenectví církevní hierarchie s českým králem budované za Karla IV. se zhroutilo. Církev byla za Karlovy vlády velice významnou silou a její vliv ještě zvýšil Jenštejn. Střet s panovníkem se mu však stal osudný. Roku 1393 dal Václav IV. zatknout jeho blízkého spolupracovníka, Jana z Pomuku, který byl zároveň generálním vikářem. Jan podlehl krutému mučení, kterému jej podrobili královští biřicové. Ti pak svrhli jeho mrtvé tělo z kamenného mostu v Praze. Z této oběti politického zápasu později církev vytvořila světce Jana Nepomuckého (Pomuk je dnešní Nepomuk). Papež se ho nezastal a Jenštejn byl donucen rezignovat na svůj arcibiskupský úřad. Jenštejn později umírá v Římě. Tento střet znamenal konec Karlovy koncepce těsné spolupráce panovníka s církevní hierarchií. Václav IV. dosazuje na místo pražského arcibiskupa vždy své svěřence, protože nedůvěřuje církevním hodnostářům, hlavně ale proto, aby se vyhnul situaci, kdy by se opakoval jeho trpký střet s Jenštejnem. Václav IV. , na rozdíl od svého otce, přestal podporovat církev, což dokazuje útlum výstavby klášterů.