Josef Smrkovský

Josef Smrkovský, muž dvou jar

Josef Smrkovský patřil v roce 1968 k nejpopulárnějším mužům „ledna“. Pražské jaro 1968 vyzvedlo na piedestal společenského zájmu mnoho mužů. Mezi ty, kteří se na něj zapsali významným písmem, patřil bezesporu Josef Smrkovský - „muž dvou jar“. V tom prvním, v roce 1945, byl sotva čtyřiatřicetiletý Smrkovský místopředsedou České národní rady a jedním z vůdčích činitelů Pražského povstání. V tom druhém, v roce 1968 předsedou Národního shromáždění a vysokým stranickým funkcionářem.

Jedním dechem je třeba dodat, že ani za jednu z těch dvou výše popsaných rolí se Josef Smrkovský vděku nedočkal. V prvním případě upadl v nemilost kvůli květnovému vyjednávání s německými okupanty, v tom druhém pro svoje postoje a svou neústupnost vůči okupantům sovětským.

Přestože na jaře 1968 patřil k nejpopulárnějším politikům, kterého si mezi sebe často zvali především pracovní kolektivy a studenti, zastával v reformním procesu spíše pozici „kovaného komunisty“, kterým také po celý život byl.

Problematický konec války
„Uvědomovali jsme si, že vpustit americkou armádu do Prahy by znamenalo dělat z ní osvoboditelku. Důsledkem toho by ovšem byl politický přesun ve prospěch buržoazie. Tenkrát jsme nevěděli, že totéž si myslil i Winston Churchill a že radil Američanům, aby do Prahy dorazili.“ Jedná se o výrok, který byl celá léta Josefu Smrkovskému připisován. Je však sporné, zda právě takto on sám v květnu 1945 uvažoval, nicméně o jeho, jak mnozí autoři soudí „třídním“ instinktu nelze pochybovat.

Josef Smrkovský pocházel z rolnické rodiny, vyučil se pekařem a stal se tajemníkem Rudých odborů (1930-32). Po vstupu do KSČ v roce 1933 působil jako tajemník Komunistického svazu mládeže v Praze (1933-35) a po absolvování politické školy v SSSR jako tajemník KSČ v Brně (1937-38). Za války se účastnil ilegální práce KSČ a v letech 1944-45 byl členem jejího ilegálního ústředního vedení. Stal se pak místopředsedou ČNR, v níž postupoval tak, jak dokládá použitý citát. Avšak ČNR byla hned v květnu 1945 na žádost SSSR rozpuštěna, neboť 8. května uzavřela s německým velením v Praze dohodu o kapitulaci německých vojsk, která z města odešla ještě před legendárním „osvobozením“ Prahy Rudou armádou.

Přesto byl Smrkovský kooptován do ÚV KSČ a jeho předsednictva, byl jmenován předsedou Národního pozemkového fondu a v květnu 1946 byl za KSČ zvolen poslancem Národního shromáždění. Jako organizátor a zástupce velitele Lidových milicí přispěl v únoru 1948 k nastolení komunistického režimu, v němž byl od roku 1949 náměstkem ministra zemědělství a generálním ředitelem Státních statků.

V roce 1951 byl náhle zatčen, zbaven všech funkcí a odsouzen na doživotí za napomáhání „spikleneckému centru“ R. Slánského. Roku 1955 byl propuštěn a stal se předsedou JZD (1955-63). Stále usiloval o svou rehabilitaci, mimo jiné i za svou činnost v ČNR.

Ministr lesů, vod a strání
Rehabilitován byl roku 1963 a působil pak na ministerstvu lidové kontroly (1963-65), v Ústřední správě vodního hospodářství (1965-67) a jako ministr lesního a vodního hospodářství (1967-68).
„Ministr lesů, vod a strání“, jak se mu tehdy říkalo, se v roce 1966 stal znovu členem ÚV KSČ a přimkl se v ní k reformním silám. Významně přispěl k pádu A. Novotného a vystoupením v tisku koncem ledna 1968 dal podnět k událostem „pražského jara“.

V dubnu 1968 byl zvolen předsedou Národního shromáždění a členem předsednictva ÚV KSČ a jako důrazný zastánce reforem se stal jedním z nejpopulárnějších „mužů ledna“. Sympatické bylo i jeho vystoupení proti antisemitismu Josefa Jodase a zasloužilých „soudruhů“, který byl namířen proti Šikovi a dalším reformátorům. Na druhé straně „demokratičnost“ předních reformátorů měla své meze, jak dokládá Smrkovského vystoupení na aktivu StB 6. května 1968, na němž mj. prohlásil na adresu neomalenců pochybujících o únoru 1948, že je proti nim třeba užít všechny „prostředky, jaké uznáme za vhodné, a že je nutno provést úder proti všemu, proti všem, kteří by chtěli zvrátit náš společenský řád…“ A 19. května napsal do tehdejšího Rudého práva článek, ve kterém psal o „formování sil, jež jednostranným zdůrazňováním deformací, krutostí a omylů … si připravují půdu k pozdějšímu nástupu nesocialistických elementů“ a které usilují o „vytvoření protikomunistické a protisocialistické opozice“.

V létě 1968 ujišťoval své spoluobčany, že jestli si někdo myslí, že to tu kočíruje Sovětský svaz, tak se šeredně mýlí! Mýlil se ale sám.

Na počátku sovětské okupace byl s Dubčekem a dalšími odvlečen do SSSR, kde se pak zúčastnil jednání se sovětskými představiteli a spolupodepsal tzv. moskevské dohody. Ty znamenaly nejen konec obrodného procesu, ale i počátek politického konce Smrkovského, který se s okupací nesmířil a snažil se bránit nástupu kolaborantských sil. Po federalizaci státu se sice v lednu 1969 stal ještě poslancem Federálního shromáždění, ale už jen jako místopředseda a předseda Sněmovny lidu. Po nástupu Gustáva Husáka byl v průběhu roku 1969 odstraněn ze všech státních a stranických funkcí a v roce 1970 vyloučen z KSČ jako jeden z nejhruběji osočovaných a pomlouvaných představitelů roku 1968. Zemřel v ústraní a nedosáhl klidu ani po smrti – i s urnou s jeho popelem byla zinscenována nechutná manipulace.