Josef Dobrovský

Josef Dobrovský (1753-1829) Český jazykovědec, historik, filolog a zakladatel slavistiky. Vyrůstal v německém prostředí v Horšovském Týně, česky se naučíl za gyrnnazijních studií v Havlíčkově Brodě a Klatovech. V Praze vystudoval filosofii a teologii a v roce 1772 se stal novicem jezuitského řádu v Brně. V letech 1776-1787 působil jako učitel a vychovatel čtyř synů hraběte Františka Antonína Nostice. V červenci 1787 byl ustanoven prorektorem a v srpnu 1789 rektorem josefinského generálního semináře v Hradisku u Olomouce. Po jeho uzavření v roce 1790 byl ve svých sedmatřiceti letech předčasně penzionován. Vrátil se do Prahy a dne 25. záři 1791 vystoupil - za účasti císaře Leopolda II. - na slavnostním zasedání České společnosti nauk s referátem, v němž vyjádřil jazykové požadavky českých vlastenců. Protože nenašel přiměřené zaměstnání, zůstal soukromým učencem a jako host (podporován svými šlechtickými přáteli) žil do konce svého života u Nosticů v Praze. Vědeckou činnost zahájil kritickými analýzami starých českých textů, z nichž nejproslulejší byla latinsky psaná rozprava Pražský zlomek evan gelia sv. Marka z roku 1778. V ní dokázal, že rukopis, který byl uchováván v Praze jako velká vzácnost už od dob Karla IV., není originál, ale pouze opis. Pro poznání vývoje a charakteru českého jazyka a literatury mají obrovský význam jeho německy psané Dějiny české řeči a literatury (1792) a později ještě podrobněji rozpracované, rovněž německé Dějiny české řeči a súuší literatury (1818). Ke starým českým dějinám se vráti\ ještě v souboru historických pojednání Kritické pokusy jak očistit starší české dějiny od pozdějších výmyslů (1802-1823). Jazyk a literaturu Dobrovský chápal jako výraz celkového kulturního a politického vývoje. V četných studiích. především v německé Podrobné mluvnici jazyka českého (1809), shrnul slovní bohatství češtiny, stanovil pevná mluvnická pravidla a zásady tvoření nových slov. Svým dilem položil základy pro činnost JlInemannovy generace, pro kterou byla modernízace českého jazyka základním programem. Je považován za zakladatele české slavistiky (společně s V. F. Durychem) a jeho nejvýznanmějším dilem v tomto oboru je latinsky psaná práce Zókú:ufy jazyka staroslověnského z roku 1822.Přestože se od nastupující generace odlišoval svým skeptickým postojem k možnosti uplatnění českého jazyka v náročné literatuře a vědě, měl u českých vlastenců obrovskou autoritu a jako proslulý a uznávaný vědec neúnavně bojoval za svobodu myšlení a ozdravění společenských poměrů.