Henri Dunant

Henri Dunant
byl švýcarský obchodník, spisovatel, zakladatel Červeného kříže a nositel Nobelovy ceny za mír. Narodil se dne 8. května 1828 v Ženevě v hluboce věřící kalvinistické rodině obchodníka jako Jean Henri Dunant. Oba jeho rodiče se velmi věnovali charitativní činnosti mezi sirotky,vězni, nemocnými a chudými. Už jako mladý se Dunant seznámil s utrpením vězněných chovanců.
V osmnácti letech se zapojil v ženevských dobročinných akcích (Spolek dárců almužny - Dle biblického výkladu je almužna příjem peněz nezávislý na práci.) a o rok později se svými přáteli založil volný spolek mladých lidí, kteří se setkávali při studiu Bible a pomoci chudým, označovaný jako “čtvrteční společnost“, a mnoho času strávil při návštěvách uvězněných.
V roce 1853 navštívil z pověření ženevské Společnosti švýcarských kolonistů Alžírsko, Tunisko a Sicílii.
Po návratu sepsal svoji první knížku o životě v Tunisu Poznámky o Tunisu, která vyšla v r. 1858.
V roce 1856 zahájil obchodní činnost v Alžíru v potravinářském oboru v mlýnské. Avšak vzhledem k tomu, že práva k využívání půdy a vody nebyla zcela jasná, koloniální správa příliš nespolupracovala a některé prameny tvrdí, že se Dunant obrátil přímo na francouzského císaře Napoleona III., který byl v té době se svými vojsky v Lombardii. Francie byla spolu se piemotsko-sardinskými spojenci ve válce s Rakouskem o rakouské državy (Jako rakouské državy je nazýván soubor čtyř rakouských vévodství, která tradičně patřila dynastii Babenberků, později Přemyslovců a nakonec Habsburků) v severní Itálii. Napoleonův hlavní stan byl u městečka Solferino. Dunant napsal Napoleonovi dopis a odcestoval k Solferinu, aby se s ním setkal. Jiné prameny - pravděpodobnější - o jeho životě uvádějí, že do místa bitvy odcestoval již se záměrem pomáhat a že užil několika známých své rodiny z řad diplomatů a vojáků, aby mu sledování bitvy a následnou pomoc raněným po bitvě umožnili. Do městečka blízko solferinského bojiště přicestoval v den bitvy 24. června 1859, kdy se obě nepřátelské strany srazily. Po bitvě zůstaly na bitevním poli ležet desetitisíce raněných, umírajících a mrtvých lidí. Zcela otřesený Dunant začal organizovat pomoc raněným mezi místními obyvateli, zvláště mezi ženami a dívkami, která spočívala především v obstarávání vody a jídla, v povzbuzování a v pomoci školenému zdravotnickému personálu při ošetřování raněných a nemocných vojáků. Lékaři postrádali zdravotnický materiál a Dunant zařídil nákup potřebného materiálu a pomáhal stavět polní nemocnice. Přesvědčoval obyvatele, aby pomohli potřebným bez ohledu na to, ke které straně konfliktu patřili, a používal při tom slogan „Tutti fratelli“ (Všichni jsou bratři). Dunant začal rozvíjet myšlenku o budoucí neutrální organizaci, která by měla vzniknout pro péči o raněné vojáky. Na základě Moynierova doporučení byl vytvořen 17. února 1863 pětičlenný výbor, tzv. Výbor pěti pro zpracování organizace pro práci s raněnými. Jeho členy byli vedle Dunanta a Moyniera ještě generál Henri Dufour (1787 - 1875) a další dva lékaři. Ve dnech 26. - 29. října 1863 ve velkém sále ženevského paláce bylo rovněž rozhodnuto o emblému budoucí mezinárodní organizace. Byl navržen protiklad k švýcarské vlajce - červený kříž v bílém poli. Toto datum je považováno za počátek celosvětového hnutí Červeného kříže. O rok později 23. srpna 1864 byla podepsána první z tzv. ženevských konvencí - Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných v polních armádách. Jenže později vznikly rozpory a neshody, s ostatními členy Výboru pěti a proto rezignoval v r. 1864. V roce 1867 byly jeho podniky dány do konkurzu a Dunantovi po vyhlášení úpadku nezbylo vůbec nic.
Poznamenalo to celou Dunantovu rodinu i řadu jeho přátel. Tento skandál přinutil Dunanta, aby se vzdal veškerých svých společenských aktivit. Přestěhoval se do Paříže a žil v chudobě a nuzných podmínkách, někdy až na úrovni bezdomovectví. Jeho situace se ale změnila během francouzsko-pruské války. Tehdy založil Všeobecně-podporovací společnost a krátce nato Všeobecnou společnost pro pořádek a civilizaci. Teprve když se přestěhoval do Londýna, začal dostávat určitou peněžní výpomoc od vzdálenějších členů své rodiny. To mu umožnilo poněkud klidnější život a v červenci 1887 se přestěhoval do Heidenu na břehu Bodamského jezera, kde pak strávil zbytek svého života. Jeho zdraví bylo značně podkopané a nakonec strávil posledních dvacet let svého života v nemocnici a v léčebně. V roce 1901 získal jako první Nobelovu cenu za mír za svůj podíl při založení Mezinárodního hnutí Červeného kříže a za podnět k ženevským konvencím. Spolu s ním dostal tuto cenu ještě francouzský pacifista Frédéric Passy, zakladatel Mírové ligy, což byla první francouzská mírová společnost. Nebylo tedy tak, jak je popisováno některých českých pojednáních o Dunantovi, že Passy byl spoluzakladatelem Červeného kříže s Dunantem. Dokonce původně měl dostat Nobelovu cenu Dunant sám, ale proti tomu protestoval norský spisovatel Björnstjerne Björnsorn, cena byla tedy rozdělena. Vzhledem k zdravotnímu stavu si nemohl Dunant Nobelovu cenu převzít osobně. Peníze, které z této ceny získal, věnoval na charitativní účely. Poslední léta jeho života byla poznamenána stihomamem, který vznikl pravděpodobně z nervového vypětí při pronásledování věřiteli, z jeho neustálého boje o přežití v časech chudoby a ze sporů s Gustavem Moynierem.
Zemřel 30. 10. 1910, zpopelněn podle přání bez všech poct a je pohřben na hřbitově v Sihlfeldu v Curychu.
Den jeho narozenin 8. května je slaven jako Světový den Červeného kříže a Červeného půlměsíce.