Voltaire

Voltaire
Francois-Marie Arouet (Voltaire)
* 21. 11. 1694
+ 30. 5. 1778

Život:
Francouzský filozof, spisovatel a dramatik, považovaný za nejvýznamnější osobnost osvícenství. Pocházel ze střední třídy, jeho otec byl právník. Studoval práva, po Paříži se proslavil svými chytrými vtipy a satirickými verši. Často se dostával do sporu s duchovenstvem nebo šlechtou, které kritizoval. Měl mnoho milostných románků ( i se svou neteří). Pro tento hedonistický způsob života má Voltaire teologické vysvětlení : „Bůh nás postavil do světa, abychom se bavili. Všechno ostatní je ploché, ošklivé, ubohé.“ Díky rozmařilému způsobu života se zadluží a dlouho trvá, než dosáhne solidního majetku.
Jeho dramata měla velkou oblibu u pařížských občanů, ačkoliv byla často napadána a zakazována.
Významnou část literární pozůstalosti tvoří jeho korespondence. Dopisoval si s nejvýznamnějšími osobnostmi své doby. Zachovalo se přes 20 000 dopisů.
V letech 1726 – 1729 pobýval v Anglii, kde se seznámil se zákony mechaniky Isaaca Newtona.
Pro své názory byl vězněn v Bastile, vykázán z Paříže. Jeho spisy byly zakazovány a páleny, většina děl musí vycházet anonymně, když je jejich autor odhalen, je Voltaire nucen popírat autorství, což dělá bez výčitek svědomí : „Člověk musí lhát jako ďábel.“
Svým dílem Voltaire podpořil svobodu myšlení, toleranci, rozum, mír, odstranění nespravedlnosti a útlaku. Je považován za předchůdce Francouzské revoluce. Nietzsche jej nazývá „největším osvoboditelem lidstva.“

Filozofie:
Voltairovým hlavním protivníkem je církev. Ta podle něj ukazuje místo rozumného Boha „monstrum, které musíme nenávidět.“ Voltaire se snaží strhnout křesťanskému učení masku jakožto pověře, která podle něj ovládá celé církevní dějiny.
Ještě horší a nebezpečnější se mu však jeví fanatismus, který vidí ve veškeré církevní moci. Fanatismus je dle Voltaira „pekelný blud“, jenž vede ke „krvežíznivé vášni.“ Je však pevně přesvědčen, že jednoho dne se křesťanství stane rozumnějším : „Nová generace, která nenávidí fanatismus, již příchází. Jednou zaujmou filozofové první místa. Říše rozumu se již připravuje.“
Ačkoliv brojí proti církvi, není ateistou, jak je občas mylně uváděno. Voltaire zdůrazňuje nutnost věřit v Nejvyšší bytost, jeho Bůh je Bohem, který nepotřebuje žádné zvláštní zjevení, aby dal o sobě člověku vědět, vyrůstá z citu a přirozené logiky. Člověk je od přírody schopen Boha poznat. Prvním důkazem, Bůh existuje je pro Voltaira sama příroda a vesmír se svými zákony. „Existuje něco, co je věčného, protože z ničeho nemůže nic vzniknout.“(deismus: předpokládá prvního hybatele.) Tento důkaz existence Boha vidí potvrzen Newtonovými zákony.
Dalším důkazem boží existence je rozkoš. „Rozkoš je něco božského, a jsem toho mínění, že každý, kdo pije tokajské a líbá krásnou ženu, kdo má jedním slovem příjemné pocity, musí uznat nejvyšší dobrotivou bytost.“
Voltaire se zabývá také existencí zla ve světě. Je zde především nepochopitelnost bolesti a smrti. I dějiny ukazují jen temnotu. Historie se skládá jen z krvežíznivých scén. Svět není, jak tvrdí Leibniz, tím nejlepších ze všech možných světů, ale naopak je „nejhorší ze všech možných zeměkoulí.“ Voltaire se snaží zodpovědět otázku, zda lze věřit v dobrotu Boha, když se ukazuje ve světě jím stvořeném tolik nesmyslného. Nejprve se snaží řešit tento problém ospravedlněním Boha : „Pro Boha zlo neexistuje, pouze pro nás.“ Později u něj však triumfuje skepticismus nad rozumem, Voltaire na tuto otázku rezignuje, neboť nemusíme zkoumat jestli je Bůh dobrý či špatný, má nám stačit, že vůbec je. Otázka dobra a zla vyvolává podle Voltaira chaos, který se pro poctivého badatele nedá odstranit.
Život člověka se mu zdá promarněný, zbytečný. Jediný smysl vidí v práci, aktivní účasti na společenském životě. Filozofie má podle něj smysl, neboť utěšuje a vyvolává klid duše.

Díla: Filozofický slovník
Candide neboli Optimismus
Rozprava o snášenlivosti