Edvard-Beneš

Edvard Beneš se narodil 28.5.1884 v Kožlanech na Rakovnicku jako nejmladší syn rolníka.

Gymnázium Beneš vystudoval v letech 1896-1904 a pak nastoupil na Filosofickou fakultu Karlovy univerzity. Po studiích v Praze odjel studovat do Paříže na Sorbonu a také se učil na Svobodné škole politických a sociálních nauk. 1907 se Edvard Beneš přestěhoval do Berlína a studia ukončil doktorátem práv v Dijonu (1908) a o rok později složením rigorózních zkoušek v Praze.

Od roku 1910 vyučoval Edvard Beneš na pražské obchodní akademii a od roku 1912 přednášel jako docent na filosofické fakultě Univerzity Karlovy (v tomto roce habituje v oboru Filosofie).

První světová válka
Po vypuknutí války se Beneš zapojil do protirakouského odboje a pomáhal organizovat odbojovou organizaci Maffie. Zde se Beneš poznal s Masarykem a jejich životní osudy se na dlouhá léta spojují. Beneš nejprve zajišťoval spojení mezi Prahou a Švýcarskem kde Masaryk pobýval a 1915 odešel Beneš také do zahraničí. Beneš žil v Paříži, kde organizoval spolu s M. R. Štefánikem zahraniční protirakouský odboj a kde se podílel na propagaci československého politického programu.

1916 vznikla Československá národní rada a Beneš v ní zastával místo generálního tajemníka. Díky Benešovým diplomatickým schopnostem byla tato rada v roce 1918 uznána světovými mocnostmi jako oficiální představitel nového československého státu. To současně umožnilo přístup zástupců Čs. národní rady na jednání států Dohody.

Po získání souhlasu i podpory byly postupně vytvořeny československé legie ve Francii (prosinec 1917), Rusku (léto 1918) a Itálii (duben 1918). Tyto legie se významně zapojily do bojů první světové války, zejména na Ruské Sibiři, kde se legie střetly s bolševickými jednotkami a dlouhý čas kontrolovaly sibiřskou magistrálu.

Po první světové válce:
Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 byla ustanovena v Ženevě první vláda v jejímž čele stál Karel Kračmář a Edvard Beneš získal místo ministra zahraničí. Benešův první úkol bylo jednání se zastupiteli Dohody o nových československých hranicích. České hranice byly vyznačeny na základě historické existence Čech, ale Slovenská jižní hranice předtím nikdy neexistovala. Československo se tehdy rodilo jako státní útvar nikdy předtím neexistující, a to na základě Wilsonova požadavku práva národů na sebeurčení.

Do vlasti se Edvard Beneš vrátil až v září 1919. Od vzniku nového státu byl Beneš ministrem zahraničí v letech 1919-26 a 1929-35 poslancem Národního shromáždění. V letech 1921-22 byl Edvard Beneš též premiérem.

Edvard Beneš je již od počátku dvacátých let významným a v Evropě uznávaným politikem - stojí u zrodu Společnosti národů, v níž jako její předseda (1920), člen Rady (1923-27) a bezpečnostního výboru prosazuje politiku kolektivní bezpečnosti. Jako československý ministr zahraničí se Beneš orientoval zpočátku na poválečnou evropskou velmoc, Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž Beneš smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu. Ve svém úsilí zabezpečit stát se snažil odstranit mezinárodní izolaci SSSR a začlenit jej do Společnosti národů. Když se to podařilo, uzavřel Beneš s SSSR spojeneckou smlouvu (1935). V Rusku už byl u moci Josif Vissarionovič Stalin.

Po abdikaci T. G. Masaryka byl Edvard Beneš zvolen 18. prosince roku 1935 do funkce československého prezidenta. Brzy nato, ale přišla Mnichovská dohoda a 5.10.1938 Beneš abdikoval a odešel do exilu. Po okupaci zbytku státu v březnu 1939 prohlásil Mnichov za neplatný. V průběhu války dosáhl uznání státu, vlády i prezidenta u všech spojeneckých států. Beneš opět vykonával funkci československého prezidenta, ale v exilu. V okupovaném Československu vykonával prezidentskou funkci zatím Emil Hácha.

Druhá Světová válka
V průběhu války Beneš dospěl k závěru, že válka je příhodnou historickou chvílí k vyřešení problémů státu vyhnáním Němců. Dávno před Postupimskou konferencí zastával Beneš názor, že konec války \"musí znamenat u nás velikou lidovou odplatu a pro Němce a fašistické násilníky konec opravdu krvavý a nelítostný\" (únor 1944). Tento názor se mu podařilo na domácí politické scéně prosadit a po válce podepsal tzv. Benešovy dekrety, které vysídlení němců z pohraničí legalizovaly.

Beneš si také uvědomoval jak dopadne poválečné rozdělení Evropy a proto 1943 odjel do Moskvy kde jednal a nakonec uzavřel spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem. Beneš se tímto odklonil od západních mocností, které český stát při Mnichově zradily. V Moskvě jednal také Beneš se zahraničním vedením KSČ pod vedením Klementa Gottwalda.

V dubnu 1945 jmenoval Beneš ve slovenských Košicích tzv. vládu Národní fronty. Do Prahy se Beneš vrátil 16.5.1945.

V následujících prezidentských volbách 19.6.1946 byl opět zvolen do úřadu prezidenta. V únoru 1948 Beneš přijal demisi ministrů demokratických stran a sestavením nové vlády pověříl komunisty v čele s Klementem Gottwaldem. Tím nevědomky pustil komunisty k moci a jejich vláda se stala postupně diktaturou. V květnu se ještě pokusil Beneš komunistům vzepřít a odmítl podepsat novou československou ústavu (Ústava 9. května). Beneš již ale byl na pokraji sil a o měsíc později, 7. června roku 1948 abdikoval. Na post prezidenta Československé republiky byl zvolen Klement Gottwald.

Edvard Beneš zemřel brzy poté 3. září roku 1948 v Sezimově Ústí.