Svoboda Ludvík

Ludvík Svoboda se narodil 25 listopadu 1895 v Hroznatíně (na Českomoravské vrchovině). Je původem z rolnické rodiny, otec zemřel před jeho narozením.

Studoval na vyšší zemědělské škole. Na začátku první světové války byl odveden do rakousko-uherské armády a později byl zajat na ruské frontě. Po vzniku československých legií v nich zastával důstojnický post a prošel několika pozicemi - mimo jiné i zástupcem velitele praporu na Podkarpatské Rusi. Účastnil se i několika známých bitev (u Zborova 1917 a Bachnače 1918) a také celé sibiřské anabáze československých legií kdy čs.legie úspěšně bojovala proti bolševikům a kontrolovala celou sibiřskou magistrálu.

Po válce se vrátil na rodný statek, ale vojenskou kariéru na hřebík nepověsil. Mimo jiné působil i jako učitel maďarštiny na vojenské škole v Hranicích (tuto školu předtím sám Svoboda absolvoval jako velitel praporu).

Těsně před okupací Československa v roce 1938 zastával Ludvík Svoboda funkci velitele pěšího pluku. Po okupaci působil chvíli v odbojové organizaci Obrana národa a v červnu 1939 emigroval do Polska. Tam velel vznikající československé jednotce v Krakově a září 1939 se i se svými vojáky dostal do sovětského zajetí. Ruská NKVD jej považovala za špióna a odsoudila ho na smrt. Život Svobodovi zachránilo to, že už před válkou spolupracoval se sovětskou rozvědkou. Až přímý pokyn z Kremlu zachránil Svobodu před popravou.

Po vstupu SSSR do války (v roce 1941 Hitler porušil mírovou smlouvu, kterou měl se Stalinem a na rusko zaútočil) se Ludvík Svoboda stal velitelem 1.československého samostatného praporu v SSSR. Od roku 1943 se tento prapor účastnil bojů na frontě.

V Moskvě se Svoboda seznámil také s Gottwaldem, který vedl komunisty v emigraci v SSSR a připravoval se na návrat komunistů do Československa a pozdější převzetí moci. Gottwald měl v Moskvě nemalý vliv a díky jeho podpoře Svoboda rychle postupoval ve velitelských funkcích až na pozici armádního generála (1943-45 byl brigádním generálem, v květnu až srpnu roku 1945 divizním generálem, a od srpna roku 1945 armádním generálem).

Svoboda prošel několika významnými bitvami, ve kterých se proslavil (u Sokolova a u Dukly). To mu pomohlo také k tomu, že se po válce stal ministrem národní obrany a tuto pozici zastával až do roku 1950.

Nejprve byl nestraník, ale sympatizoval s komunisty a po únoru 1948 se stal členem komunistické strany a sám dopomohl komunistům k moci tím, že jako velitel vojsk zabránil případnému nasazení armády proti SNB a jiným jednotkám, které byly kontrolovány komunisty. V padesátých letech kdy vrcholil v komunistické straně boj o moc a konaly se velké politické procesy byl Svoboda pomalu odklizován na vedlejší kolej. Nejprve byl nahrazen A. Čepičkou na postu ministra obrany a stal se náměstkem předsedy vlády a předsedou Československého státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. V roce 1951 byl sesazen i z těchto míst a v roce 1952 byl dokonce krátce vězněn. Po propuštění se stejně jako po první světové válce vrátil do rodného Hroznětína a pracoval v místním JZD.

Po smrti Gottwalda a Stalina, v roce 1945, se Svoboda díky svým kontaktům v Moskvě vrátil do politiky. Nejprve jako člen předsednictva Národního shromáždění (1954-64), dlouhá léta místopředseda Svazu protifašistických bojovníků. I v armádě získal velitelské funkce - 1955-58 náčelník Vojenské akademie K.Gottwalda v Hranicích; poté náčelník Vojenského historického ústavu v Praze. V této době sepsal, za pomoci zaměstnanců ústavu, své paměti, jejichž 1.vydání vyšlo pod názvem \"Z Buzuluku do Prahy\" roku 1960.

V období pražského jara v roce 1968 po abdikaci Antonína Novotného byl Ludvík Svoboda zvolen (30. března 1968) na místo prezidenta republiky. V této pozici podporoval snahy reformátoru o uvolnění poměrů. Po sovětské okupaci v srpnu 1968 nejprve odmítl vytvoření kolaborantské dělnicko-rolnické vlády pod vedením A. Indry a zachránil životy reformních vůdců (členů dosavadní vlády pod vedením Dubčeka) unesených do SSSR. Tyto politiky ale pak přiměl k podepsání tzv. ?moskevského protokolu? který legalizoval vstup a pobyt cizích vojsk na území ČSSR. Svoboda také varoval před následky, které by mohly vzniknout pokud by se národ postavil proti okupantům a plně podpořil to, že čs. armáda nezasáhla. Po této krizi Svoboda pomohl odstranit Alexandra Dubčeka z pozice předsedy vlády a prvního tajemníka ÚV KSČ a na jeho místo prosadil Gustáva Husáka.

Od dubna 1974 se Svobodův zdravotní stav zhoršil a znemožňoval mu vykonávat prezidentskou funkci. Odmítl ale úřad opustit a proto poslanci přijali zvláštní zákon, podle kterého mohl být prezidentské funkce zbaven. Prezidentem republiky se pak v roce 1975 stal Gustáv Husák.

Ludvík Svoboda zemřel 20. září roku 1979 v Praze. Celkem třikrát byl oceněn vyznamenáním Hrdina Československa a také Hrdina Sovětského svazu.