Kozáková Andrea

Josef Dobrovský, je představitel Osvícenského Kriticismu, jazykovědec, historik, zakladatel slavistiky. Dobrovského dílo mělo základní význam pro vytvářející se obrozeneckou literaturu.

Josef Dobrovský se narodil 17.8.1753 v Dařmotech, v dnešním Maďarsku, jako syn jezdeckého poddůstojníka. Rodina se přestěhovala do Čech, do německého prostředí do Horšovského Týna. Češtinu se naučil až na gymnázium v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě a v Klatovech.

Po příchodu do Prahy, roku 1868 se začal věnovat studiu Filozofie a zde se poprvé setkal s osvícenskými myšlenkami. Dále zde studoval bohosloví, ale studium nedokončil, neboť roku 1772 vstoupil do jezuitského řádu v Brně. Jezuitský řád svým členům poskytoval neobyčejné možnosti studia a to byl také důvod, proč se stal Dobrovský jezuitou.

Měl být zařazen do misionářské cesty do Indie. Jezuitský řád byl papežem Klementem XIV. roku 1773 zrušen a Dobrovský se vrátil do Prahy, aby dokončil studia bohosloví. Na kněze se ale nechal vysvětit až po deseti letech od ukončení studia. Stal se knězem, ale své kněžské povolání nevykonával. Působil jako vychovatel synů hraběte F.A. Nostice, nejvyššího purkrabího v Čechách. Tady přišel do styku s předními pražskými osvícenskými učenci, např. s F.M. Pelcem nebo s J.Schallerem.

Roku 1787 dostal místo vícedirektora, následně roku 1789 rektora Generálního semináře kněžského, v Hradišku u Olomouce. Semináře zajišťovali výchovu kněží. Zde učil až do roku 1790, kdy byly semináře po smrti císaře Josefa II., zrušeny. Poté se vrátil Josef Dobrovský do Prahy a trvale se usadil v Nosticově rodině. Pobyt u Nosticů, přerušil několika cestami do zahraničí – Německo, Itálie, Švýcarsko, Švédsko, Rusko. Přibližně v této době, se u Dobrovského objevují první příznaky duševní choroby. Míval prudké výbuchy zuřivosti a musel být léčen v ústavu pro chorobomyslné. Jeho chorobu se dokázalo z velké části vyléčit.

Dobrovský se účastnil práce Soukromé společnosti nauk, v roce 1784 byl spoluzakladatelem České (později Královské) společnosti nauk a na několik let se stal i jejím ředitelem. V roce 1818 se podílel na založení Národního muzea v Praze.

U příležitosti korunovace Leopolda II. českým králem, roku 1791 pronesl v Královské české společnosti nauk, Dobrovský řeč „O oddanosti a náklonnosti slovanských národů arcidomu rakouskému“ , kde vyjadřoval sílu slovanského elementu v Habsburské Monarchii. Zdůrazňoval, že Slované jsou dějinná jednota a že Češi jsou součástí Slovanstva. Český jazyk a česká kultura, patří k českému lidu.

Josef Dobrovský psal německy a latinsky, ale cítil česky. Usiloval o ustálení jazykové normy, a to bylo hlavním motivem pro napsání Podrobné mluvnice češtiny. Při cestě z Vídně do Prahy zemřel 6.1.1829 v brněnském klášteře.

Dílo:

Literární zprávy, z cesty do Švédska a Ruska (1796) – německý spis, zachycující dojmy z cesty na sever v letech 1792-1793.

Pražský zlomek evangelia sv. Marka (1778) – v této latinské rozpravě vyjádřil kritický postoj ke zlomku evangelia svatého Marka, který byl od dob Karla IV., chován jako vzácný rukopis. Vyslovil doměnku, že rukopis není originálem, ale že jde jen o jeho mladší opis.

Co je třeba opravit v Ungarově vydání Balbínových Učených Čech (1779)- latinský spis, který měl nejen opravit chyby vydavatele R. Ungara, ale i řešit otázku stáří české bible.

Dobrovský vydával vědecké časopisy, v nichž podával aktuální informace o vědeckém ruchu a o nově vycházejících knihách. Název časopisu se měnil - Česká literatura na rok 1779, Česká a moravská literatura na rok 1780, Literární magazín Čech a Moravy. Dobrovský hájil svobodu myšlení, kritiku považoval za veřejnou záležitost, chápal ji jako nedílnou součást společenských poměrů. Jeho činností vrcholí v Čechách osvícenský Racionalismus a Kriticismus.

Dobrovský vydával sborníky Slavín (1806-7) a Slovanka (1814-5) - sborníky měli širší informační záběr než časopisy.

Dějiny české řeči a literatury (1792, podrobnější r. 1818) "Geschichte der Böhmischen Sprache und Literatur" – dějiny do roku 1526. Tímto dílem položil základ k onomu pojetí dějin, které napsal jeho žák F. Palacký.

Dobrovský vyjadřoval názor, že českému verši odpovídá přirozený slovní přízvuk a stanovil základní prozodická pravidla. Významně se podílel na vytváření klasicistických norem literární tvorby. O teorii českého verše přispěl příspěvkem Česká prozódie – příloha k Pelcovým Základům české gramatiky.

Dobrovský kladl důraz na obecnou srozumitelnost. Byl přesvědčen, že dosavadní nízkou jazykovou úroveň knih, může pozvednout spisovatele, když budou citlivě zacházet s mateřštinou.


Německo - Český slovník (I. díl 1802, II. díl dokončovaný A.J.Puchmajerem a V. Hankou r. 1821) "Deutsch-böhmisches Wörtebuch"

Zevrubná mluvnice Českého Jazyka (1809, 1819) "Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache" – zde podal soustavný obraz spisovného jazyka, vědecky odůvodnil a stanovil pravidla mluvnice a zásady pro tvoření nových slov.

Základy Staroslověnského jazyka (1822) "Institutiones linguae slavicae dialecti veteris" – spis, kterým si Dobrovský zajistil jako zakladatel slavistiky světový ohlas.

Kritické pokusy očistit starší české dějiny od pozdějších výmyslů – německý spis, ve kterém nejstarší české legendy podrobil důkladnému rozboru

Mluvnice Lužicko - Srbská (1828) – dílo, Dobrovský vlivem zhoršením zdravotního stavu, nedokončil.

Josef Dobrovský, představitel Osvícenského Vědeckého Kriticismu, je považován za největší postavu českého osvícenství. Spolu s V.F. Durychem, je Dobrovský zakladatelem slavistiky. Velkolepým dílem v oboru slavistiky je jeho latinsky psaná práce Základy jazyka Staroslověnského.