Dyk Viktor

Český básník, prozaik, dramatik, publicista a politik, překladatel z němčiny a francouzštiny.

Viktor Dyk (1877 - 1931) se narodil 31.12.1877 v Pšovce u Mělníka v rodině úředníka. V letech 1888-1896 studoval v Praze na gymnáziu, kde je jedním z jeho profesorů byl Alois Jirásek. Poté až do roku 1900 studoval na právnické fakultě.

Po vystudování se věnoval literární tvorbě a byl politicky činný. Literárně začínal v okruhu Moderní revue, své první verše publikoval ve Světozoru roku 1895 pod pseudonymem Viktor Souček. Později spolupracoval s Lumírem, působil v Pokrokové revue a Lidových novinách.

Od počátku války byl zapojen do domácího odboje, zastával protirakouské stanovisko, účastnil se jednání za vytvoření samostatné republiky, za což byl zatčen a uvězněn. V květnu 1917 byl pro nedostatek důkazů propuštěn. Roku 1918 se stal poslancem a roku 1925 senátorem za stranu národně demokratickou. Zahynul tragicky 14.5.1931 u ostrova Lopudu v Jaderském moři, kde ho při koupání ranila mrtvice. S poctami byl převezen do Prahy a pohřben na Olšanských hřbitovech.

Dílo:
Básnicky vyšel ze symbolismu. Základními motivy prvních sbírek jsou motivy únavy, zoufalství, zklamání, zrady, jsou tlumočeny symbolickými obrazy krajiny, motivy rytířského středověku. Mezi jeho prvotiny patří: A porta inferi (1897), Síla života (1898)

Dykova poezie se poučila zejména na lidové poezi, zejm. na lidovém říkadle, pracuje s myšlenkovým i výrazovým kontrastem a pointou, velmi často zdůrazňovanou refrénem, a jeho účinným prostředkem je rým, překvapivý významovými i zvukovými konfrontacemi slov. Tyto prostředky se začínají vyskytovat již ve třetí Dykově sbírce:
Marnosti (1900) – tato sbírka uzavírá ranou tvorbu Viktora Dyka. Poprvé se v jeho tvorbě vyskytuje, zejména v závěru sbírky, motiv národní cti a odpovědnosti,který se pro další Dykovu tvorbu stává charakteristický.

Satiry a sarkasmy (1905), Pohádky z naší vesnice (1910), Prohrané kampaně (1914) - v těchto třech sbírkách Dyk vystupuje jako kritický a ironický glosátor národního života, ostře komentující politické události. Pro satiru a politickou lyriku měl Dyk básnický talent.

Cesta k epice se ukázala být daleko plodnější. V předválečné době, kdy Dyk dosahuje vrcholu ve své tvorbě, vzniká několik romantických skladeb:
Milá sedmi loupežníků (1906) – vyskytuje se motiv lásky a zrady
Guiseppe Moro (1911) - symbolický motiv poutníka nesoucího poselství o cizí zemi, které se zavázal doručit
Zápas Jiřího Macků (1916) – motiv zápasu se smrtí, převzatý z lidové pohádky o sedlákovi, který přelstil smrt

Válka Dyka zatlačila do ústraní, zbavila Dyka možnosti novinářské práce. V této době vznikla nejlepší díla jeho politické poezie, lyrické tetralogie:
Lehké a těžké kroky (1915), Anebo (1918), Okno (1921), Poslední rok (1922)

Poválečné Dykovy sbírky navazují na problematiku jeho děl před válkou, autor zde vyjadřuje hořkost deziluze a smutek z marného boje:
Domy (1926)

Skutečného vyrovnání Dyk dosahuje až v poslední sbírce, ve sbírce intimní a meditativní poezie:
Devátá vlna (1930) – vyskytují se motivy moře, smrti , loučení a vzpomínek na mrtvé. Sbírka jakoby předznamenala tragický konec V. Dyka.

Viktor Dyk psal i prózu:
Předválečné povídkové knihy se soustřeďují k příběhům marných lásek
Stud (1900)
Hučí jez a jiné prózy (1903)
Píseň o vrbě (1908)
Příhody (1911) – hořké grotesky a satiry
Krysař (1915) – novela z vrcholného období jeho tvorby
Konec Hackenschmidův (1904)
Prosinec (1906)
Prsty Habakukovy (1925)
Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova (1923)
Můj přítel Čechona (1925)
Soykovy děti (1929)

Dramatická tvorba:
Posel (1907)
Ondřej a drak (1919)
Zmoudření dona Quichota (1913) – nejlepší Dykovo drama, patří k nejvýznamnějším dílům českého divadelního symbolismu

Viktor Dyk se také věnoval překladům. Nejvíce překládal z francouzštiny tvz. prokleté básníky (Baudelaire, Verlaine, Corbiére aj.) a V. Huga.