Alžběta I. Tudorovna

Alžběta I. Tudorovna


Alžběta I. byla potomkem anglického krále Jindřicha VIII. a Anny Boleynové, ale především to byla významná královna Anglie a Irska od roku 1558 až do své smrti roku 1603. Byla panovnicí velice schopnou a u svých poddaných mimořádně oblíbenou. Ovšem i přes svůj význam pro Anglickou zemi byla Alžběta pouhou ženou, ženou plnou emocí, která se ovšem uměla velice dobře ovládat a v každé situaci si dokázala zachovat chladnou hlavu.

Princezně nebyly ani tři roky, když její otec Jindřich VIII. nechal popravit její matku, načež byla Alžběta prohlášena za nelegitimního potomka bez práva na nástupnictví na Anglický trůn. Přestože jí toto právo bylo za nějaký čas vráceno, zdála se mnoha osobnostem nepohodlná, někteří ji údajně měli v plánu i využít ve svůj prospěch, což na dospívající Alžbětu mělo traumatizující vliv. Když v roce 1547 její otec zemřel, ujala se jí jeho poslední žena Kateřina Parrová, která se později vdala za Thomase Seymoura. Seymour si Alžbětu převelice oblíbil, což Kateřina z počátku s úsměvem přehlížela, později ale začala žárlit a tehdy patnáctiletou dceru svého zesnulého muže poslala pryč. Alžbětu začaly trápit pocity viny a často propadala depresím, které ještě zesílily, když v roce 1548 Kateřina zemřela při porodu a rok na to byl popraven i Thomas za obvinění z velezrady. Tím byla očerněna i sama Alžběta a přestože byla osobností velice emotivní, dokázala si v této nepříjemné situaci poradit. Nařčení ze spiknutí rázně popřela a přes silné citové zklamání ze smrti Seymoura se rychle naučila pohybovat v intrikářském světě plném přetvářek. Poznala, že za všemi těmi zdvořilými úsměvy renesančního člověka z vyšších kruhů se skrývá sobectví a machiavellistické myšlenky.
Na jaře roku 1554 musela i přes svůj nesouhlas pobývat v londýnském Toweru. Bylo to pro ni období nejistoty a strachu, nebyla si jista tím, jaké s ní má její nevlastní sestra Marie Tudorova, tehdejší královna Anglie, záměry. Spolu s ní na Toweru ale pobýval přítel z dětství Robert Dudley a právě tehdy mezi těmito dvěma vzplanulo jakési pouto, které se s časem prohlubovalo a trvalo více než třicet let. V květnu byla Alžběta propuštěna a přesídlila do klidného Hatfieldu. Na Marii se podepsala její dlouhověká zahořklost a nenávist k protestantům, které bez lítosti likvidovala. Nejspíše i to bylo příčinou, vedle její nemoci, jejího úmrtí v roce 1558.
„To činí Boha velkolepého v našich očích.“ Toto údajně pronesla Alžběta, když jí její sluha oznámil novinu o úmrtí její setry.
Anglie tudíž získala novou královnu. Alžběta nebyla onou typickou krasavicí. Její nos byl poněkud špičatější, obličej nevýrazný s tmavší pletí, co na ní ovšem zbožňoval nejen Robert Dudley, ale i mnoho dalších mužů byly její rudé vlasy, jemné ruce a štíhlé tělo, které vždy zdobila skvostnými šaty. Její róby z italského hedvábí byly vždy bohatě zdobeny diamanty a zlatem s širokým límečkem. Odhaduje se, že královna za svůj život vystřídala více než dva tisíce šatů. Alžběta také velice dbala o svou postavu. Je známo, že jedla pouze vyváženu stravu, měla ráda pohyb (obzvláště jízdu na koni) a svému tělu dopřávala blahodárné koupele. Obličej si pokaždé líčila silnou vrstvou bílého pudru a rty zdobila rudá rtěnka. Díky přízni ze strany anglických pirátů, kteří napadali španělské lodě se zlatem, si královna mohla takovouto předrahou libůstku dovolit. Je známo, že její bohatství dosahovalo výše až 143 miliardy dolarů. Bylo to ovšem to jediné, pročež si dovolila utratit velké množství peněz. Věnovala se spíše duchovnímu bohatství, čímž podporovala mnoho slavných umělců.
S postupem času se i veřejnost dozvěděla o jejím vztahu s Robertem Dudleyem, jemuž v roce 1564 udělila titul hrabě z Leicesteru. Dudley byl v té době ženat, ovšem po smrti jeho ženy byl mnohými očerňován, za její smrt. Mezi lidmi se totiž šuškalo, že touží po trůnu. Ať již to byla pravda, či ne, královninu přízeň opravdu neztratil a po nějaké době se vyrovnal i s tím, že jej nejspíše nikdy za svého chotě nepřijme. Trůn a Anglie byla pro Alžbětu vším. Byla pevně rozhodnuta nikdy se neprovdat a udržet si tak pověst „panenské královny“. Pravý důvod její zdrženlivosti spočíval v její psychice. Věděla jak skončilo manželství její matky a pak také její tety. Žádnému muži nebyla schopna věřit natolik, aby si jej vzala za muže, dokonce ani Dudleyho. Mnohokrát se utápěla v depresích a ve smutku. Obzvláště, když se dozvěděla zprávu o narození Jakuba VI. Skotského, syna její neteře, zahořela královna palčivou závistí a touhou po manželovi a dětech. „Skotská královna dala život synovi, já jsem však jako uschlý kmen.“ Prohlásila Alžběta po tom, co jí skotský velvyslanec sdělil onu radostnou zprávu, načež s hněvem opustila sál. I přes tyto bolístky se dokázala přenést a i nadále se stýkala s Dudleyem. Ten ovšem, jak se později ukázalo byl velký záletník, přičemž Alžběta také ráda flirtovala a užívala si obdiv cizích mužů. To jim ale jejich vztah nijak nepoškodilo. Přesto se ale hrabě Leicester tajně oženil a to s Alžbětinou sestřenicí, lady Essexovou. Své manželství tajil dlouhý rok, než vše vyzradil velvyslanec Simier, jež v Londýně jednal o královnině sňatku. Ta byla natolik znechucena, že Leicestera poslala do domácího vězení, načež našla zalíbení v mladém vévodovi z Alenconu. Vypadalo to, že se královna vzdá svého rozhodnutí nikdy se nevdat. Anglie ovšem z potencionálního budoucího krále nebyla příliš nadšená, a tak se stalo, že byl Alencon odmítnut. Po nějaké době královna Leicesterovi odpustila. Ten získal zpět svou oblíbenost. Roku 1588 však onemocněl a ve věku pětapadesáti let 4. září zemřel.
To znamenalo pro královnu neobyčejnou ztrátu a právě tehdy si začala uvědomovat své stárnutí. Používala tudíž ještě více líčidel, nosila paruky a její šaty byly ještě skvostnější. Sama si stárnutí nechtěla připustit a bála se jej. Nechávala se tudíž obklopovat mladými lidmi, převážně muži. Ti jí skládali komplimenty, které ač byla královna přesvědčena o jejich nepravosti, ji činily šťastnou. Především čtyři mladí muži se v královnině blízkosti vyskytovali dosti často: František z Anjou, sir Walter Raleigh, Robert Cecil a v neposlední řadě také druhý hrabě z Essexu Robert Devereux, nevlastní syn Leicestera. Devereux si byl sám sebou neobyčejně jitý. Královnu věčně zavaloval lichotkami a erotickými narážkami. Ta si jeho náklonnost užívala, ale sama věděla, že není příliš upřímná. Mladý Robert pro ni byl spíše nadaným, leč problémovým synem. Třináct let trval vztah mezi Essexem a královnou, jedinečný a tragický vztah, provázený stálými rozepřemi a stejně častým usmiřováním.
Vše skončilo 25. února 1601, kdy byl Essex obviněn z velezrady a popraven. Nedlouho poté v březnu 1603 pak zemřela i sama královna.