Brahms Johannes

Něměcký skladatel, jeden z nejvýznamnějších skladatelů devatenáctého století, jehož tvorba kombinuje to nejlepší z klasické a romantické školy.
Brams se narodil v Hambruku 7. Května 1833. Poté, co se naučil hrát na housle a čelo se svým otcem, jenž byl basistou v městském divadle, Brahms se začal soustavně věnovat heř na piano a začal komponovat pod dohledem významného německého učitele hudby Eduarda Marxsena, jehož konzervativní pohled na tvorbu Brahmse poznamenal.

V roce 1853 absolvoval Brahms sérii koncertů jako doprovod maďarskému houslistovi Eduardovi Reményimu. V průběhu turné se seznamuje s dalším maďarským houslistou – Josephem Joachimem, který ho představuje Robertu Schumannovi. Schumann byl natolik zaujal Brahmsovými nikdy nepublikovanými skladbami, že o Brahmsově tvorbě napsal nadšený článek. Brahms našel velké zalíbení v Schumannově osobě stejně tak jako v osobě jeho ženy, Kláry, známé pianistky. Toto přátelství mu bylo popudem a hybnou silou v jeho další tvorbě. Mnozí zmiňují Brahmsovu možná až přílišnou náklonnost ke Kláře Schumannové, ale Brahms ani po Schumannově smrti nijak neusiloval o Klářinu ruku a stejně tak se nikdy neoženil.

Raná tvorba
V roce 1857 získal Brahms místo dirigenta u dvorského divadla v Detmoldu, kde působil do roku 1859; poté po několik let cestoval Německem a Švýcarskem. Velmi důležitým krokem k popularitě byl v roce 1859 Koncert pro Piano č. 1 D-moll, který absolvoval v Leipzigu. Kompozice nebyla přijata nijak nadšeně, protože postrádala jisou dávku excentrismu a virtuózních pasáží, které byli tehdy ve značné oblibě. Skladatel v roce 1863 odjíždí do Vídně a stává se ředitelem Singakademie (Akademie Sboru), avšak tento post po roce opouští.
V roce 1868 se Brahms proslavuje v Evropě svým Requiem, ve kterím se odchýlil od katolických tradic, když použil německého místo tehdy obvyklého latinského textu. Dílo uspořádané do sedmi částí, vyjadřuje Brahmsův smutek ze smrt ijeho matky stejně jako jeho přítele Schumanna. Brahms se usazuje v roce 1871 ve Vídni, když přijímá místo ředitele v Společnosti Přátel Hudby (Gesellschaft der Musikfreunde). V roce 1874 tuto funkci opouští, aby se mohl soustředit na své vlastní komponování.

Stěžejní tvorba
Až do roku 1873 komponoval Brahms zejména klavírní skladby, jakožto pro nástroj, který ovládal a znal ze všech nejlépe a pro sbor a orchestr. Nicméně v tomto roce vydává Variace na Haydnovo Téma, aranžované pro celý orchestr.

Ukazujíce Brahmsovo rostoucí mistrovství v komponování pro velký orchestr, Variace předznamenaly jeho nejznámější díla, která snesou srovnání s nejlepšími skladbami této doby. Jaho mistrovské kousky zahrnují grandiózní Druhou Symfonii D-dur (1877); Akademickou sváetční předehru (1880), zahrnující německé studentské písně; ponurou Tragickou Předehru (1881); poetickou Třetí Symfonii F-dur (1883) a též Čtvrtou Symfonii E-moll (1885) se svým dokonalým a emočně omračujícím závěrem.

Všechna tato díla poukazují na těsnou strukturu v rámci Vídeňské klasické tradice. Narozdíl od svých současníků, Brahmes omračoval svým mistrovstvím nových harmonických efektů a novými barvami tónů. Šlo mu spíše o tvorbu hudby se zavedenou strukturou, kdy používal nových či neobvyklých efektů pouze ke zdůraznění drobných strukturálních odchylek. Přesto jeho nejlepší díla neobsahují nepatřičné pasáže; každá figura, každé téma, každá modulace vychází ze všeho, co jí předcházelo. Brahmsův klasicismus byl za jeho života neobvyklým fenoménem, naprosto v rozporu se soudobou moderní hudbou, kterou representoval zejména německý skladatel Richard Wagner. Navzdory tomu, že Brahms oživil tradici, na které od dob Beethovena nikdo z významných autorů až tak nelpěl, nebyl až tak izolován od svého prostředí a vášnivý duch romantismu prostupuje jeho tvorbou.

Naneštěstí nevéme téměř nic o metodách jeho tvorby. Nemilosrdný sebekritik spálil veškerou svou tvorbu, kterou vytvořil před svým devatenáctým rokem stejně tak jako návrhy jeho budoucích mistrovských kusů. Víme, že velmi často měnil části svých děl třebas i v periodě deseti, či dvaceti let a často před výsledným publikováním svého díla i několikrát změnil rozvržení nástrojů.

Brahms komponoval ve všech oblastech kromě opery. Mezi jaho další význačná díla řadíme Píseň osudu (1871), hudební přepis básně německého básníka Friedricha Holderlina, určenou pro sbor a orchestr; Houslový koncert D-dur (1878), který se stal klasikou houslového repertoáru; tři smyčcové kvartety, 5 trií; klarinetový kvintet; množství dalších komorních skladeb pro různé kombinace nástrojů; a více než 150 písní.
Brahms umírá 13. Dubna 1897 ve Vídni.