Neumann Stanislav Kostka

Básník, prozaik, publicista, překladatel, výrazná kulturní osobnost spjatá s aktuálními problémy společenského vývoje.

Narodil se 5.6.1875 v zámožné rodině pražského advokáta a poslance. Po přerušení středoškolských studií se stal novinářem a později svobodným spisovatelem. Aktivně se podílel na pokrokovém studentském hnutí 90.let a roku 1893 byl v procesu s Omladinou odsouzen na 14 měsíců, trest si odpykal na plzeňských Borech. Od poloviny 90.let spolupracoval s Moderní revue. V roce 1896 uspořádal Almanach secese, v němž chtěl soustředit všechny vyznavače moderních směrů. Na konci století S.K.Neumann pracuje v anarchistickém hnutí. Roku 1897 založil první vlastní časopis Nový kult (vycházel v letech 1897-1905). Časopis se stal nejvýznamnější politickou a kulturní revue českého anarchismu. Kolem časopisu se soustředila skupina mladých básníků a výtvarníků – např. F.Šrámek, K.Toman, F.Gellner a další. S.K.Neumann vydával krom Nového kultu ještě další časopisy – Šibeničky, Anarchistická revue, Knihovna Nového kultu aj. Roku 1904 odešel na čas do Vídně a poté na Moravu, kde strávil deset let. Na Moravě spolupracoval s deníkem Lidových novin, kde otiskl většinu své tvorby. Setkání s J.Čapkem, V.Špálou dalo Neumannovy nové impulsy, v tomto období vznikají jeho nejvýznamnější díla. V květnu 1915 nastoupil S.K.Neumann na frontu do Albánie. Domů se vrátil roku 1917, navázal na svou dosavadní literární činnost, ale sled událostí daly jeho aktivitě nový směr. Vstoupil do České strany socialistické, stal se poslancem v prvním československém parlamentu. Stranu opustil a roku 1920 zorganizoval bývalé anarchistické skupiny ve Svaz komunistických skupin, který se stal jednou ze zakládajících složek KSČ v r. 1921. Jeho činnost se soustřeďovala kolem jeho časopisů Červen, Kmen, Proletkult – časopisy se staly nejvýznamnějšími orgány hnutí proletářské kultury, především nejmladší wolkrovské generace. S.K.Neumann se aktivně podílel na organizaci levé kulturní fronty a na programu proletářské literatury. Po dlouhodobé cestě po republice onemocněl těžkou srdeční chorobou, léčil se v Poděbradech, kam se na čas i přestěhoval. Po opuštění Poděbrad roku 1939 našel ilegální útočiště ve Vápenném Podole v Železných horách, kde zůstal až do konce okupace. Poslední léta svého života strávil v Praze. V roce 1945 byl jmenován národním umělcem. 28.6.1947 zemřel.

Sbírky prvního tvůrčího období Jsem apoštol nového žití (1897), Apostrofy hrdé a vášnivé (1896), Satanova sláva mezi námi (1897) mají výrazné znaky symbolistně dekadentní školy, k jejímž předním představitelům se básník brzy řadí. Již v prvních sbírkách se uplatňuje básníkova osobitost; vášnivá touha po životní plnosti a harmonii, pozitivní ideál renesance člověka i společnosti.
Sbírka Sen o zástupu zoufajících a jiné básně (1903) uzavírá básníkovu symbolistickou etapu jeho tvůrčí práce.
Následovaly sbírky Hrst květů z různých sezón (1907), České zpěvy (1910).
Básnicky plodnější a pro vývoj předválečného básnictví je významnější Neumannova lyrika milostná a přírodní – Kniha lesů, vod a strání (1914) – lyrická sbírka plná životní pohody, smyslového okouzlení a radostného oddání přírody. Protějškem Neumannovy knihy přírodní lyriky je sbírka civilizační poezie Nové zpěvy (1918) – prostředí velkoměsta, práce, vynálezů a techniky. Na poezii Nových zpěvů navazuje ještě první část sbírky Třicet zpěvů z rozvratu (1918), zachycující první náraz války, druhá část je jakýmsi básníkovým deníkem z Albánie. V poválečné době vzniká sbírka agitační poezie Rudé zpěvy (1923). K intimní poezii se básník vrací ve triptychu Láska (Písně o jediné věci-1927, Žal-1931, Srdcová dáma-1932, souborně 1933).
Sbírka Srdce a mračna (1935) je sbírkou politické poezie, kde nemocný básník projevil svou obavu o osud lidstva v období fašismu.
Sbírka Sonáta horizontálního života (1937) má čtyři díly, je k ní připojena báseň Staří dělníci.

Poslední sbírky Bezedný rok (1945) a Zamořená léta (1946) vydal básník až po osvobození, vznikly již ale v době okupace.
Kromě jediného románu Zlatý oblak (1932) převažují v Neumannovy próze fejetony, reportážní črty či vzpomínky. Osobité fejetony zprvu vycházeli v Lidových novinách, později byly shrnuty do dvousvazkové knihy S městem za zády (1922,23). Obdobně i válečné vzpomínky byly publikovány nejdříve časopisecky, později vydané v knihách Válčení civilistovo (1925), Elbasan (1922) a Bragožda a jiné válečné vzpomínky (1928), Vzpomínky (1931). Po cestě po republice vznikly cestopisné fejetony, které byly vydány v dvousvazkovém cestopisném deníku Československá cesta (1934,35). Pobytem na Zakarpatsku jsou inspirovány lyrické prózy Enciány a Popa Ivana (1933).
Ostatní příspěvky, které básník uveřejňoval v časopisech, knižně byla vydána jen malá část. Z anarchistického období se jedná o dva soubory Socialismus a svoboda (1909) a Přede dveřmi Pantheonu (1911).
Dále je autorem několika statí: Ať žije život (1920), Krize národa (1930). Je autorem knihy Anti-Gide neboli optimismus bez pověr a iluzí (1937) – kritika A.Gida.
Neumannovo dílo doplňuje několika populárně naučných prací: Dějiny lásky, Dějiny ženy, Francouzská revoluce.