Moje ideální představa o studiu na VŠ

Představu o studiu na VŠ má každý člověk jinou. A když se nad tím tak zamyslím, tak i každý jednotlivec ji má v různých etapách svého života také pokaždé jinou.

Tak například, když jste byli malí, určitě Vás nezajímalo, že by bylo vhodné studovat někdy vysokou školu. Jedinou prioritou pro Vás v té době bylo hraní s kamarády a koukání na pohádky. Dnešní děti možná klasické pohádky již opustily a vrhly se s nadšením za klávesnici počítače, kde střílejí své prapodivné protivníky z virtuálního světa a s kamarády „klábosí“ už jen přes ICQ nebo Skype.

Jistě, počítač je dobrá věc, i já ho využívám, hlavně v práci na psaní dokumentů, tvorbu webových stránek apod., ale stejně jsem ráda, že jsem počítač jako malá vůbec neměla. Dnes by se zřejmě už i malí „caparti“ divili, že mi tenkrát vlastně ani vůbec nechyběl, dokonce se neobjevoval ani v dopisech pro Ježíška, tam dominovala vždy dobrodružná knížka a nějaký ten plyšák. A o existenci počítače jsem se ani nezajímala a myslím, že jsem o nic nepřišla, snad právě naopak.

Ale i když trávení volného času je u dnešních dětí jiné, než bylo třeba u nás, tak dětské sny a přání o tom, čím budu, až budu velký, zůstaly zřejmě podobné. V dětském věku chce být někdo třeba popelářem, další zase pilotem, ošetřovatelem zvířat, dětským lékařem, kosmonautem apod.

Je pravda, že v prvním zmiňovaném zaměstnání vysokou školu asi těžko využijete, takže je zbytečné o ní vůbec i uvažovat, a proto ji klidně můžete pustit z hlavy, ale na ty ostatní už určité vzdělání potřebovat budete. A pokud si půjdete za svým, jistě toho dosáhnete. Ne nadarmo se říká: „Když se chce, jde všechno.“ Stačí se toho jen „držet“ a nepolevovat.
Jenže tohle všechno si člověk uvědomuje, až později, když je dospělý.

Jako dítěti školou povinnému mi vysoká škola připadala strašně vzdálená a vysokoškoláci byli pro mě téměř důchodci – proboha, vždyť už mají přes dvacet! Představa, že bych snad někdy mohla být na jejich místě, mě takřka děsila. Dnes už se na to dívám jinak a dokonce přemýšlím o studiu, které by mě ve vědomostech posunulo někam jinam.

Pojďme však dál. I patnáctiletí studenti nejsou z vysoké školy nějak odvázaní. Vlastně jedinou jejich představou je, že se jim nějak podaří „prolézt“ střední školou a dál už nic neřeší. Však se určitě v životě nějak „protlučou“ a navíc, i bez příslušného vzdělání, budou jistě vydělávat spoustu peněz a jen si užívat. Ano, tuto naivní představu má spousta mladých lidí, kterým další roky studia na VŠ připadají naprosto zbytečné.

A přesto většina z nich po ukončení středoškolského vzdělání zmoudří a jde dále studovat.
Někdo zvažuje, zda si může dovolit zůstat tzv. rodičům na krku a věnovat se dennímu studiu nebo jít pracovat a studovat dálkově, což je však jistě dosti náročné, ale zvládnout se to dá.
Ale jednodušší je samozřejmě čas věnovat pouze studiu. Když se totiž vrátíte unaveni z práce, zřejmě v sobě budete hůře hledat nadšení k učení.

Ale ať už je ta možnost studovat jakákoliv, rozhodně se jí nevzdávejte a využijte ji.
Ani když už nejste zrovna ve věku lidí opouštějících střední školu, ale je Vám něco mezi třiceti až padesáti lety. I Vy to přece můžete alespoň zkusit. Je pochopitelné, že Vás napadají myšlenky typu: „Jak bych mohl/a ve svém věku obstát na škole mezi těmi mladými? Mám na to vůbec předpoklady a jsem ještě schopen/na se něčemu nového učit a zapamatovat si látku? Tohle už pro mne není, to je hlavně pro mladé. Mezi těmi „studentíky“ budu vypadat směšně.“

Jestliže si budete pokládat tyto nebo podobné otázky, pak to s největší pravděpodobností nikdy nedokážete. Ale stačí pouze trocha zdravého sebevědomí a otázku „Mám na to?“ změnit na „Já to zvládnu!“ a z poloviny máte vyhráno. Podívejte se například na některé seniory, kteří se vrhli na učení na tzv. Univerzitách třetího věku a jak se jim daří.
Nebo máte prostě svůj zaběhnutý stereotyp. Sice byste studovat chtěla, ale máte strach, co tomu řeknou Vaší blízcí. A vždyť na to vlastně ani nemáte čas – z práce k dětem, od dětí k plotně, pračce a smetáku a kam byste ještě vmísila školu a přípravu na zkoušky? Ne, to prostě nejde.
A přesto věřte – JDE TO!

Podívejte se na své děti, přece už nejsou tak malé a dokáží se o sebe postarat samy. Co se týká obstarávání domácnosti – jistě, nemůžeme mřít hlady a žít ve špíně, ale ten prach by se přece nemusel utírat každý den, pokojík by si děti mohly uklízet samy atp. Je hezké, že se staráte o rodinu, ale zkuste si také udělat čas sama pro sebe a dělat to, po čem toužíte a jestli je to právě studium vysoké školy, tak neváhejte a jděte do toho.

V životě není nic zadarmo, a tak je potřeba tomu něco obětovat, ale děláte to přece pro sebe, především pro dobrý pocit ze sebe sama a v neposlední řadě i pro získání lepšího zaměstnání, což vlastně děláte i pro svoji rodinu, která si Vás nepochybně bude více vážit i pro vaši odvahu.

Já mám sice ke třiceti snad ještě poměrně daleko, děti také ještě nemám, tudíž tedy žádné velké starosti, ale mám práci, sice by mohla být lepší, ale jsem ráda, že ji mám. Čas strávený na Úřadu práce mě utvrdil v tom, že už se tam nechci nikdy vrátit. Snad budu mít v životě štěstí a této instituci se v budoucnu vyhnu a právě s vysokoškolským vzděláním by se mi to snad i podařilo.

V současném zaměstnání jsem spokojená, pracuji v kanceláři a dělám to, co mě baví. Dalo by se dokonce říci, že práce je i mým koníčkem a přece je tu něco, co mi chybí. Mrzí mne, že jsem hned po maturitě nezkusila jít dál, tenkrát by to bylo rozhodně jednodušší.

Poslední dobou tedy často uvažuji o studiu na vysoké škole. Přemýšlím, co by mě nejvíc bavilo, co bych využila v zaměstnání nebo i v nové práci atd.

Dávno vím, že titul není vše, nezaručí Vám respekt ani uznání. Vždyť všichni známe hodně lidí, kteří mají před svým jménem Ing. nebo Dr. a stejně nejsou ničím víc, než ostatní, naopak mnohdy se jejich jména, ověnčená tituly, objevují v nepříliš chvalných článcích na předních stranách novin či na stránkách internetu.

Je jasné, že vysoká škola nás nenaučí slušnosti ani inteligenci. Pokud se k sobě ale lidé chovají slušně a s úctou, pak jsou rovnocennými partnery a rozhodně nezáleží na tom, zda jeden z nich má vysokoškolské vzdělání a druhý se třeba „jen“ vyučil.

Každý člověk má svou cenu a záleží jen na nás, jakým způsobem se prezentujeme svému okolí.

Vysoká škola však může naši „cenu“ jen navýšit, což rozhodně stojí za úvahu.
Studovat může každý, nezáleží na věku, ale na tom, zda to skutečně chceme.

Věřím, že ano, takže mi nezbývá nic jiného, než nám všem popřát, těm mladým i těm „starším“, hodně štěstí při studiu.