Moje představa o ideálním studiu na VŠ

Moje představa o ideálním studiu na VŠ
(úvaha)



Rád bych započal stručným představením důvodů, jež mě vedly k tomu, abych přispěl svou trochou do mlýna a vypracoval tento referát. Když jsem pročítal zadání, všiml jsem si neuvěřitelné distinkce mezi obtížností jednoho z témat oproti všem ostatním. Jde o to, že všechny náměty typu „proč je dobré studovat ten, který obor“, jsou přibližně na stejné úrovni, ačkoli předpokládají seznámení s předmětným zaměřením odlišných oborů. Jediné, svým pojetím nesouvislé, se mi jeví cokoli, co by se mohlo ukrývat pod slovním spojením „moje ideální představa o studiu na vysoké škole“. Zde se nejspíše ze všeho nejvíce sluší, abych přiznal, že jsem studentem prvního ročníku filosofické fakulty Pardubické university, a to navíc oboru filosofie. Jsem tedy začátečníkem na této obtížné celoživotní cestě, leč již nyní mohu říci, že co vím o ideách, nedovoluje mi být natolik neuváženým, abych se vrhl do reflexe „ideální představy“.
Není mým úkolem zde rozebírat, co je to „ideální představa“. Jen lehce, abych podepřel svou domněnku, že žádnému lidskému smrtelníku není dovoleno na toto téma více, než teoretizovat, řeknu tolik, že ideální představa by bylo velmi stručně řečeno vše, co je na představě zřeno jako její bytostné určení společné ve struktuře všech představ, navíc čisté od veškerých lidských intencí a ideám nevlastních pragmatických, xenofobních, předsudečných a mnohých podobných rysů. Něco takového by se vztyčeným prstem vyžadovalo hlubokou a detailní znalost jak řecké filosofie, tak filosofického systému Heideggerova. A taková mi není vlastní.
Budiž tedy můj referát referátem na téma mé „představy o ideálním studiu“. Tuto úpravu, co do slovní roviny zanedbatelnou, co však do roviny smyslu velmi radikální a nepřehlédnutelnou, si nárokuji tak dalece, jak neznám nikoho, kdo by si troufal splnit předchozí podmínky a zároveň, byť jedinkrát, přispěl na tento portál. Snad mi autor tuto nianci odpustí.

Nyní k samotnému referátu;
Co je to studium na vysoké škole? Naposledy před rokem, vychrlil bych ze sebe neuvěřitelné množství různorodých, na první pohled samozřejmě vyhlížejících odpovědí. Nyní nemám jedinou správnou. Tento rozdíl patrně nějak souvisí s mým někdejším přístupem k učení, jež je na míle vzdálen od mého dnešního vztahu ke studiu. Zatímco na základní, či střední škole, učil jsem se spíše z donucení pramenícího z postkomunistické deprese mých rodičů, jež by se dala shrnou nejsnáze slovy „my jsme se učit nemohli, uč se alespoň ty a buď mezi všemi nejlepší, abys jednoho dne nebyl dělníkem“, studuji nyní s nadšením, které nedovedu popsat, neb jak věřím, ty nejkrásnější otázky našeho života nelze vyčerpávajícím způsobem artikulovat. Budoucnost mám otevřenou a libuji si v nejistotě, která sice svým způsobem počítá s tím, že dělníkem se nestanu, ale zároveň mi dává nesčetné možnosti, které mi nelajnují život tak, jako společnost v Británii přesně rozpočítává, kdy si ten který člověk zakoupí první automobil, založí rodinu a kdyby to bylo možno, snad i zemře. Zkrátka a dobře, ve skutečnosti, že nyní studuji filosofii se mimo jiné ukrývá také příslib hodnotného a neinstitucionalizovaného života, po kterém jsem v hlouby duše prahl dříve, než jsem byl schopen přiznat.
Aby byl takový rozdíl mezi učením a studiem vždy možný a myslitelný, je třeba, aby mezi vysokou školou a jakoukoli jí předcházející institucí byla patrná mez, která nedovolí nikdy, ani v nejmenším, aby vysoká škola jen „suplovala“ další roky na střední škole. Tuto hranici požaduji, jako člověk, který opovrhuje jakýmkoli určením university jako pouhého „prostředku“ k dosažení vyššího společenského postavení, či jako čehosi, co člověka chrání před jeho poklesem. Příčí se mému přesvědčení, takové stroze materiálně pragmatické vidění studia, a považuji to za jeden z největších neduhů této doby, že se za ním hledají častěji než co jiného tituly a finance. To může, leč nemusí, být jistě příjemným bonusem k samotnému studiu. Pravdou zůstává, že střední školy dovedou něco takového dnes jen stěží zajistit, ale rmoutí mě, když někdo studuje právě z těchto důvodů.
Ale zpět k hranici mezi střední a vysokou školou. Je svým způsobem dobré, že se na střední škole, obzvláště pak na gymnasiích, naučíme tolika věcem, které nebudeme nikdy užívat, či jich vzpomínat. Vede to sice svým způsobem k mnohoučennosti, jejíž jediný logický důsledek je, že ve výsledku nic neznáme řádně, ale na druhou stranu si tak osvojíme schopnost pracovat s nepřeberným množstvím informací a členit je na důležité a ty ostatní. Jakkoli úsměvné to může být, považuji za stejně přínosné i to, že se někteří zdatnější žáci naučí také pracovat s mnoha nesmysly tak, aby konali potěšení lidem kolem sebe. To jsou tedy základní a střední školy. Ale s jakou vyhlídkou máme vykračovat dále?
Získávat na universitě pouze (!) znalosti, byť jakkoli užitečné, je v rozporu se vším, čím má tato životní zastávka být. Rozvíjet individuálního ducha a tím rozvíjet celou společnost. To je úkolem university. Dopřát takový prostor, který jej nejen připraví pro povolání a konzumní hodnoty, nýbrž dovolí mu stát se člověkem, a to člověkem ve světě a pro svět. Víme dobře, že právě znalosti vždy nějakým způsobem přisluhují době. Myslím tím, že kdybychom se narodili v jedné jisté době, stačilo by nám ke štěstí vědět, jak rozdělat oheň, jindy jak psát. Dnes možná za příklad poslouží počty. Matematika nás provází a učí nás nejrůznějším zázrakům. V současné době ale na rovině základních a středních škol vždy v proudu bezrozporné logiky. Vezměme si nejprve jednoduchý příklad. I tu se na tabuli napíše 1+1=2. A koho by dnes napadlo říci, že to platí jen v lidských abstrakcích, čistých od veškeré přírody a nikde jinde? Což jste už někdy vzali jednu a jednu kapku vody a dali je v jedno místo tak, aby jste měli kapky dvě? Obávám se, že nikoli a měli pravdu lidé, kteří mě s tímto seznámili, když tvrdili, že jedna a jedna kapka vody je vždy opět jedinou kapkou. Nebo příklad složitější, který se mi velmi zavděčil. Podle dnešní kvantové fyziky, vrcholu dosavadní lidské vědy, není možné počítat s tím, že by platil onen nazpaměť učený vzorec „p . r = r . p“; naopak nás kvantová fyzika učí, že taková rovnost neplatí, nebo při nejmenším platit nemusí. A přece se to stále ještě děti ve škole učí a možná právě nyní to některé opakuje k posledním testům. Kde je toho příčina?!
Netvrdím ale, že by takové předávání znalostí nebylo opodstatněné, nebo dokonce, že by bylo nesmyslné. To rozhodně ne. Říkám tolik, že vysoká škola musí dát člověku více. Nehledě na to, jaký obor studuje či na které vysokoškolské instituci je zapsán, je třeba, aby se více, než na prohloubení znalostí, ale zdůrazňuji, že hovořím o prohloubení, nikoli vrstvení nových povrchních útržků, kladl důraz na mravní výchovu. Na aspekt výchovy, kladl se důraz výtečným způsobem snad ve všech učených dobách, počínaje nejslavnější érou antickou, až po doby nejhorších nesnází a útrap celých kontinentů. Vzpomeňme Sokrata a Platona, i vychovatele Alexandra Makedonského, našeho Jana Amose i osoby novější éry, kde již mé příklady značně pokulhávají. Poohlédněme se po nich a přiznejme si upřímně, že naší době k jejich velikosti chybí mnoho, ale hovoříme-li o školách, chybí nám především ony pevné ideály mravní. Ideály, jež vštěpovat, bylo podle nich třeba jak v době vyučování, tak i mimo ni. Smutně povzdechuji, když přiznávám, že se v mých očích dnes mravům přikládá mizivá, vůbec-li nějaká váha na školách, jakož i jiných výchovných institucích. Ona známka z chování je ze své podstaty prázdná a nic neprozrazuje o charakteru žáka. Zkrátka a dobře, není možné to oznámkovat, neb jde o věc veskrze složitou a zapeklitou, není tedy podle úředníků, jež vymýšlí školní osnovy, ani třeba k něčemu takovému žáky vést.
A zde vidím největší přednost Studia na universitě. Právě na vysokou školu poprvé
přicházíme, jako osoby s jakýmsi vztahem a pochopením k tomu, co znamená konat podle morálních kodexů a více než to, rozumíme způsobům, jakými se takové mravy budují. Stále samozřejmě platí, že jde o věc nesmírně těžce pochopitelnou a skorem nemožnou, co se artikulace týče. Rozumíme sice apriori tomu, co je jednou dobré, zatímco jindy naprosto zavrženíhodné, ale nemáme v mysli takové síly, abychom dovedli toto nejen zvláštním způsobem mimosmyslově vycítit, nýbrž i soudně zhodnotit, reflektovat a v posledku odpovědně rozhodnout. Mravy nemají v kapitalismu místa. A naše společnost je po všech předchozích odvratech od ideologií stavěna ponejvíce právě na takové ideologii nárůstu čísel a majetků.
Na střední škole, jakkoli principielně poddajné společenským potřebám a neosobní vůči identitě žáků, je možno takovou absenci mravní výchovy akceptovat a odpustit, přihlédneme-li ke skutečnosti, že si žádná z takových nenárokuje být poslední a nejvyšší instancí vzdělávací a výchovnou. Je to sice odpuštění vykoupitelné pouze třiceti stříbrnými, ale zůstávají ještě vysoké školy, které mohou takový hřích smýt a zajistit nám tak odpuštění.
Bylo tedy nepřímo řečeno, čím se dle mého vyznačuje „ideální studium“ na vysoké škole. Jde předně o to, aby se takové nestávalo, byť se sebelepšími úmysly, pouhou přípravou a kolaudací člověka pro trh práce. Kdyby tomu tak bylo, znamenalo by to předně, že nikoli pracovní místa, nýbrž člověk je to, co by bylo nabízeno na takovém trhu. Aby naopak bylo studium nejvíce ze všeho takovým prostorem, kde se nehotové lidské bytosti dostává možnosti pracovat na své jedinečnosti, tkvící v nároku bytí „lepším člověkem“ a tím zároveň v založení „dobré a morálně pevné společnosti“. Je třeba, aby celek university uchovával v paměti, co je vlastně člověk. Aby se slepě nenárokovalo, že člověk je svým narozením jednou pro vždy lidskou bytostí hodnotově úplnou a neměnnou. V morálního člověka, aby se snažil vychovat každého studenta a všechny žáky, aby zároveň vnímal, jako budoucí studenty.
Není možné, aby se například budoucí lékaři již v prvním ročníku podvědomě učili vše, co je vědomě odmítáno v listině základních lidských práv a svobod, konkrétně v části o rovnosti lidí v jejich důstojnosti – totiž aby se učili na člověka pohlížet jinak, než jak naň pohlíží jiný člověk. Není správné, aby se učili stát nad otevřenou zlomeninou a suše při tom konstatovat frakturu. Což se tak chová humánní bytost?! Jistě ne! Lze jistě i jinak. Lze i lépe!

Studovat filosofii je cesta, která tato má přání naplňuje a nechává vykvétat v ještě krásnější důsledky. Nedalo by se ale říci, že má představa o ideálním studiu na vysoké škole je vždy studiem filosofie. Má představa o ideálním studiu nese vždy odpovědnost nejen za mou osobu, nýbrž i za všechny ostatní osoby a principy interesované v universitním kolegiu i mimo něj.
Říkám toliko, že ideální studium na vysoké škole dává všem, bez rozdílu studovaného oboru možnost stát se lepším nejen v daném oboru, nýbrž také stát se morálně zdatným a moudrým člověkem.