Moje ideální představa o studiu na VŠ

Moje ideální představa o studiu na VŠ

Ideálů člověk v životě moc nepotká. Nesedí v čekárně u lékaře, neleží v parku mezi květinami, ani neponocují v místních barech mezi odvážnými korpulentně vyhlížejícími blondýnami. A už vůbec s námi ideály nehovoří za zavřenými dveřmi o našich neúspěších. Moje ideální představa o studiu, moje slavná iluze, chiméra, duma či fixní idea o tom, jak bych mohla studovat a přitom být šťastná, nepoznamenaná, spokojená a neflustrovaná, se liší od představ mnoha jiných. Jenže moje vlastní představa je tak jedinečná právě tím, že se liší, proto mi nezbývá, než se podělit o pocit, úvahu, stav duše a vytěsnit na papír pár slov, proč ideál, ačkoliv je dogma, je realizovatelný, splnitelný a hmatatelný sen.
Moje puběrťácké roky navždy zmizely daleko tam, kde moje dvě dcery právě sbírají střípky nezkušeností, kterým jsem už před léty přestala dávat jména. Už se nehoním za něčím, co pro mě nemá smysl a dopřávám si dobrého plnými doušky, obklopuji se lidmi, kteří mě činí šťastnou a špatné věci přijímám s jasnou hlavou pětatřicátnice.
Jenomže to nemění nic na faktu, že jsem středoškolák a bez vysoké školy dnes člověk nic neznamená. Nikdo se neptá, jaký vedete život? Jste-li šťastní, svobodní a zda vás život naplňuje! V zaměstnání jsou jiná měřítka. Jaké je Tvé získané nejvyšší vzdělání, kolik umíš řečí a chováš-li se dodatečně s úctou k svému nadřízenému.
Tohle všechno jsou impulsy, které člověka strkají tam, kam sám nechce a nutí jej dělat, co vlastně ani nepotřebuje. Vždyť život je tak krátký na to, abychom dělali věci, co nemusíme. A stejně je děláme! Honíme se za penězi, nosíme kravaty, i když nás škrtí a se sklopenou hlavou chodíme do práce, nedbaje krásně rozkvetlých stromů a do očí žhnoucího slunce. Dávno jsme zapomněli mít rádi sami sebe.
Moje ideální představa o studiu na VŠ škole je ta, že budu studovat obor, který chci a který mě zajímá. Bez ohledu na to, zda to moje práce potřebuje, či nikoliv. Pakliže je práce i mým koníčkem, mám vyhráno. Můj úhel pohledu ale říká, že mám vyhráno tak jak tak. Že dávka dosažených znalostí a vědomostí bude na takové úrovni, že mi do života něco přinesou a obohatí i moje těžce získané zkušenosti například tím, že je přehodnotím a pokusím se s chutí absolvovat nové cesty, které mi usnadní komunikaci s druhými lidmi a pochopení sebe sama. Trpím zřejmě chimérou, že žádný „pedagog“, „profesor“, „docent“ či „doktor“ mě neotráví natolik svými jízlivými poznámkami, že mě bude brát jako člověka plnohodnotného, i když nemám zrovna žádný titul a bude mi naslouchat a chápat, že jsem taky jenom člověk z masa a kostí. A problémy, se kterými se potýkám, řeším stejně jako oni. Moje fixní idea mě nezbavuje odpovědnosti, a touha něco se naučit, i za cenu tu, že budu ponocovat a tlouci se do hlavy s vizí, že to jistě nezvládnu, nezabraňuje mi vidět věci v reálu a tvrdě, protože moje vrásky mi napovídají, že nic není zadarmo.
Denně se setkávám s lidmi, kteří vystudovali i několik škol, jejich postavení jim skýtá mnoho možností a finanční ohodnocení jim dovoluje koketovat s realitním makléřem, právníkem, psychologem popř. psychiatrem na úrovni, kterou běžný člověk ani nechápe, natož, aby se ji jakkoliv účastnil. Nemohu na ně zanevřít. Přes všechny tyto získané plusové body, jsou mezi nimi tací, kterým moje vysoká škola nechybí a stačí jim moje životní poznání, léta praxe a způsob jednání. Jsem pro ně partner, i když před jménem nemám titul.
Jednou jej budu také mít. Vystuduji obor, který mě zajímá, který mě naplňuje a který mi něco dává. Nevěřím, že studium na VŠ ze mě udělá lepšího partnera pro život, že změní můj způsob komunikace, či vyrobí ze mne hotového člověka. Doufám, že udělám radost svým nejbližším, stanu se jim příkladem a moje děti připravím na to, že člověk, i když je výborných kvalit a zdravého rozumu, je plnohodnotnější, když vystuduje vysokou školu, zvlášť pokud je to obor a fakulta, která má pro ně význam.
Vím o čem mluvím, jsem toho zářným příkladem. Protože moje ideální představa o studiu je právě taková, která jde ruku v ruce s rodinou, s životními plány, se zdravotním stavem i s manželstvím. Ale hlavně představami a potřebami mě samotné. Ideální stav je, když člověk studuje s tím, že ví, co chce, kdy to chce a jak toho může dosáhnout! Pakliže se to člověku podaří, může studovat VŠ s úsměvem, s krásným prospěchem, v pohodě a s podporou a úctou všech blízkých, kteří Vás potleskem popohání a přejí si, aby se vaše IDEÁLY staly skutečností.

Tak tohle je moje „ideální představa“ a pokud se liší od té vaší, nebuďte mrzutí, je to jenom tím, že každý z nás je „ideální“, „jedinečný“, „nezaměnitelný“, ale nahraditelný, stejně jako já.