Never ending story

Příběh vypráví o mladé dívce Veronice, která začne experimentovat, ve svých třinácti letech, s drogami. Postupem času se drogy stanou Veroniky světem. Vše se točí jen kolem drog, hudby a kluků. V některých pasážích Veronika skvěle popisuje stavy, které na marihuaně, pervitinu,opium pociťovala. Ve svých sestnácti letech se Veronika dostane do diagnostického ústavu v Praze, po dvou měsících jí z Prahy posílají na léčení do komunity v Řevnicích,kde se zbavuje své závslosti na drogách.
Kniha se mi líbí, protože co autorka popisuje sama zažila. Příběh je založen na skutečných údálostech.

úryvek:(z doby kdy po roční abstinenci,začala opět fetovat,
část dopisu jejímu příteli,který drogy nebere..)

...Když jsem si po roce zase šlehla, myslela jsem,že to bude naposled. Že zusím, jestli to bude jiný než dřív.Omlouvala jsem si to tím, že to je fakt naposled. Neuvědomovala jsem si, že se mi zase otevírá brána do pekla. Bylo to hrozně rychlý. Připadala jsem si jako když jsem nastoupila do špatného vlaku, kterej jel hrozně rychle a nezastavoval. Myslela jsem si, že z něho už nikdy nevystoupím. Chtěla jsem ale nemohla jsem přijít na to jak. Bylo mě tam pěkně, ale ta ohromná rychlost se mě časem přestala líbit, protože jsem se v ní stratila a zapoměla na vše kolem mě. Nebylo úniku. Leda, vyskočit ua jízdy nebo se nechat vyhodi od průvočího, ale ani jedno nešlo. Kdybych vyskočila zlámala bych si nohy a už nikdy bych nemohla chodit. A přesto, že jsem neměla lístek, průvočí mě nevyhodil. On tam vlasně snad ani žádný nebyl. Nebyl tam nikdo kdo by mi poradil jak se z toho debilního psycho vlaku dostat. Občas jsem usla a vtěch krátkých útržcích jsme snila. Snila jsem o Tobě, Míšo. Často jsi se mi objevoval i na dojezdech. Měla jsem výčitky, že na mě někde čekáš a nechápeš jak se to všecko mohlo stát. Hrozně moc jsem s Tebou chtěla být ale zároveň jsem si uvědomovala, že si musím vybrat. Ty nebo droga. Vlak nezastavoval, já ani nevěděla kam jedu, ani samotný řidič vlaku to nevěděl. Vlak řídil pan Život a nezastavoval proto, že jsem mu k tomu nedala pokyn...PAk mě to došlo. Konečně jsem na to přišla, ve vlaku jsem pánem Já a že je jen na mě kdy a kde budu chtít vystoupit. Zatáhnout za záchranou brzdu. Alespoň pětkrát jsem se o to pokoušela ale nebylo to snadlé lásko. Musela jsem se hrozně soustředit, použít všechnu svou sílu a pokusit se natáhnout ruku k té záchrané brzdě....

Tato kniha ještě nebyla vydaná a není dopsaná protože můj příbě se píše každým dnem mýho dalšího života...WERANIKA KINDL D.M.S