Lesk a bída kurtizán

Tento čtyřdílný román je přímým pokračováním díla Ztracené iluze a zároveň je třetím dílem Lidské komedie. Než začnu vyprávět děj této knihy, chci se vrátit ke konci předešlého románu. Lucien zcela zoufalý situací své sestry se rozhodne spáchat sebevraždu a potkává jistého kněze Carlose Herreru. Tím není nikdo jiný než uprchlý galejník Jacques Collin, který poté co byl v Otci Goriotovi uvržen do vězení pod jménem Vautrin, vzápětí uprchl a odešel do Španělska. Zde se mu díky intrikám jemu vlastním podařilo ožebračit barcelonskou vdovu. Zabil také skutečného kněze Herreru a různými chemikáliemi pozměnil svůj vzhled. Zaujal postavení Herrery, který měl odjet k francouzskému dvoru. Falešný Herrera je rozhodnut vyšvihnout se ve společnosti, a když mu náhoda přihraje do cesty Luciena, je nadšen. Z Luciena udělá svého chráněnce, kterému sponzoruje veškeré výlohy v Paříži. Lucienova sestra Eva zdědila veškerý majetek po otci svého manžela Davida Sécharda a jelikož bylo otcovo jmění obrovské, z kdysi chudé rodiny se stávají přes noc milionáři. To také zvyšuje Lucienovu prestiž. Již se nemusí stydět za svou matku a sestru.

První díl nazvaný „Jak milují lehké holky“ začíná na plese v Paříži, kde Lucien stále stejně krásný, v novém šviháckém obleku vzbuzuje neskonalý údiv. Jeho novou vyvolenou se stává Ester, mladá sotva plnoletá kurtizána, která se topí v pařížském bahně. Na plese se víceméně skrývá, přesto ji hosté poznají. Toto nečekané odhalení v ní vzbudí absolutní beznaděj, kterou se rozhodne řešit sebevraždou. V poslední chvíli však přichází abbé Herrera a dívku zachraňuje. Kněz chce udělat z kurtizány slušnou dívku. K tomu použije klášter, ve kterém má dívka žít v naprosté izolaci od vnějšího světa, včetně Luciena. Po několika měsících chřadnutí se kněz rozhodne dívku z kláštera odvézt na světlo boží. Najímá jí byt v Paříži a obstarává jí dvě oddané služky, Evropu a Asii. Lucien, kterému byl díky Herrerově přímluvě vrácen šlechtický titul jeho matky, se zatím má ženit s Klotyldou de Grandlieu. Tento sňatek mu má vynést titul markýze a posléze i vlivné zaměstnání ve státních službách. Jediným problémem je však milión franků, které rodina požaduje po Lucienovi při vstupu do manželství. I když Herrerova moc je zdánlivě obrovská (podaří se mu zavázat Rastignaca, který ho kdysi tak podle udal) tolik peněz nemůže sehnat, a tak se pro tuto nerozlučnou intrikánskou dvojici situace značně komplikuje a jejich společný cíl se vzdaluje. Vyřešení situace přijde jako blesk z čistého nebe. Jednoho dne se baron de Nucingen projíždí ve svém kočáře, když na chvilku zahlédne Ester. Muž, který nebyl schopný lásky, jehož jediným smyslem života byly peníze, se poprvé na stará kolena zamiloval do ubohé kurtizány. Když Herrera vidí, jak je Nucingen zamilovaný, rozhodne se, že bohatého bankéře na jeho lásce k Ester trošku oškube. Baron ztrácí hlavu a najímá si pro hledání své neznámé policejní detektivy. Velí jim Corentin, muž velmi schopný a vysoce postavený. Dalším je Peyard, zasloužilý špicl za Napoleona, později vyhozený od policie. I když jeho stáří výrazně pokročilo, vykonává dál svou práci jako nenápadný špeh v civilu, aby mohl zaopatřit svou mladou a krásnou dceru Lydii. Jeho poskokem je Contenson, schopný jakýchkoli úskoků. Ti však neznamenají nic proti Herrerově úskočnosti. Kněz odváží Ester do venkovské chaty a na její místo nasazuje mladou krásnou Angličanku, která musela kvůli hrozícímu odsouzení uprchnout ze své vlasti. Nucingenovi špiclové si spletou Angličanku s Ester. Hrabě podplatí komornou, která ho za to zavede do pokoje Angličanky. Zde však Nucingen s hrůzou zjišťuje, že se stal obětí podvodu, protože žena, kterou v pokoji spatří je přesným opakem jeho vytoužené lásky. Dalšími intrikami se podaří Herrerovi postavit proti sobě Nucingena a jeho špehy od policie. Ti jsou však rozhořčeni svými neúspěchy a chtějí udělat vše pro to, aby se tomu neznámému intrikánovi dostali na kobylku. Herrera falšuje směnky na Esterčino jméno. Tento úskok je však typickým způsobem, jak získat v Paříži peníze, takže tyto nemohou díky prohnilému francouzskému soudnictví přinést Ester jakékoliv nebezpečí. Tím končí první část.

Druhý díl nazvaný „Nač přijde láska staré pány“ začíná příjezdem Ester z jejího nuceného vyhnanství do Paříže. Nyní se vydává za holandskou šlechtičnu Ester Van Gobseck. Pomocí Evropy, kterou si Herrera zavázal tím, že zlikvidoval galejníka proti kterému Evropa svědčila, na smrt věrného komorníka Paccarda a Asie, která se vydává za starou hraběnku, se Herrera rozhodne z Nucingena vymámit kýžený milión nutný pro sňatek se slečnou de Grandlieu. Využívá k tomu různé rafinované nástrahy, do nichž se Nucingen často chytá. Jeho bezmezná láska nezná hranic, a proto když mu Ester ve svém citovém pomatení pošle bolestný dopis, barona div nestihne smrt. Za zásluhy, které Evropa pro Herreru vykonala jí slibuje volnost, aby si mohla vzít Paccarda a svobodně s ním žít. Herrerovi se podařila úžasná proměna Ester. Při každém představení v opeře Ester září jako květ, na který všichni s radostí hledí. Nucingen své lásce zakoupí nádherný dům. Zatím Lucien má již téměř shromážděné peníze a zbytek mu přislíbí sestra, která je sice nemá, ale to je pouze obratná lež, jak získat Klotyldinu ruku. Peyard se přestrojuje za anglického boháče, aby získal přístup do Esteřina obydlí. Herrera to okamžitě prohlédne, má možnost Peyarda zabít, avšak jeho předsevzetí, že nikdy již nikoho nezabije vlastní rukou nad ním vítězí, a tak naplánuje jeho zničení jiným způsobem. Ve stejný den přijde Peyard za Lucienem s výhružkou, že pokud nedostane sto tisíc franků, dozví se o jeho nekalém podnikání otec jeho vyvolené. Lucien této zdánlivě bezvýznamné výhružce nevěnuje sebemenší pozornost. Peyard však své předsevzetí dodrží díky Corentinovi, kterému se podaří nevídaná věc. Pošle anonymní dopis panu de Grandlieu o tom, že Lucien získal peníze nečistým způsobem. Pan de Grandlieu, který byl vždy proti sňatku své dcery s mladým prostopášníkem, této hanebné pomluvě uvěří. Když jde Lucien za Klotyldou, oznámí mu komorník, že paní není doma. Toto znamená v pařížské společnosti hluboký výraz odmítnutí a téměř navždy zavřené dveře do domu. Lucien je proto právem nešťastný. Pan de Grandlieu se chce o celé situaci raději přesvědčit. Vysílá proto za Lucienovou sestrou svého advokáta spolu s obratným Corentinem. V Marsacu, kde manželský pár žije šťastným životem vymyslí Corentin dokonalou léčku, jak zjistit výši Séchardova majetku. Vydává se za advokáta Davidova nevlastního bratra, kterému má připadnout část dědictví. Tím zjistí hodnotu jmění. Na odjezdu s úsměškem vyzradí rodině smysl své léčky. Zatím v Paříži se v Corentinově nepřítomnosti dějí velké věci. Na jednom z Esteřiných večírků je Peyardovi alias anglickému lordovi předložena zpráva, že jeho dcera byla unesena a jestliže do pěti dnů nezajistí, aby se Lucien vrátil do své pozice u Grandlieů, nebude již jeho dcera nikdy spatřena. Tato novinka jím hluboce otřese, představa ztráty svého jediného štěstí mu nahání hrůzu. Při sháňce po Corentinovi však nemá úspěch, protože ten právě vyřizuje v Marsacu situaci pro pana Grandlieu. Po vypršení ultimáta je Peyardovi doručen další lísteček tentokrát se sdělením, že jeho dcera umírá u něj doma. Jakmile přibíhá domů, umírá Peyard na otravu jedem, který mu do jídla těsně před odchodem nasypali Herrerovi lidé. Pohled na jeho dceru je zoufalý. Byla brutálně znásilněna. Z této jemné a krásné dívky se rázem stala lidská troska bez jediného smyslu bytí. Když to vidí Corentin, který se vrátil ze své cesty, slibuje spolu s Contensonem pomstu těmto hanebným ničitelům lidského štěstí. Den po inauguraci nového honosného domu, se Nucingen dozvídá, že Esteřin holandský strýc odkázal své neteři veškeré jmění. Když se to dozvídá Evropa okamžitě zchladí barona tím, že když je madam teď bohatá, již ho nepotřebuje. Teprve teď si Nucingen uvědomuje vyumělkovanost Esteřiny lásky a její touhu po penězích. Když však Evropa vstoupí do ložnice své paní, naskýtá se mu zdrcující obraz. Ester je mrtvá. Pod polštářem nalézá balíček se sedmi sty padesáti tisíci franky, které jí dal Nucingen jako rentu. Tyto peníze určené pro Luciena Evropa hanebně ukradne a utíká spolu s Paccardem ze služeb abbé Herrery. Ten se skrývá v Esteřině příbytku, a proto když přijde policie, musí okamžitě uprchnout. Na střeše domu ho spatří Contenson, který v něm pozná uprchlého galejníka. Své tajemství si však bere do hrobu. Když Herrera vidí bezvýchodnost situace vrací se do domu. Tam ho také policie pod vedením Corentina zatkne a uvrhne do vězení. Lucien si dopřává svou poslední schůzku s Klotyldou, když za ním přijde strážník a odvádí ho stejným směrem jako před pár hodinami jeho kumpána. Tato situace pouze zvětší Klotyldino zoufalství. Tak končí druhý díl.

Velká část třetího dílu nazvaného „Kdo se dá cestou nepravou“ se zabývá popisem vězení, do kterého jsou oba hrdinové uvězněni. Věznice se nazývá Conciergerie. Byla zde vězněna např. Marie Antoinetta. Tato část se hodí spíše do románu Victora Huga a čtenáře značně nudí. Při převozu do vězení narazí Herrera na věrnou Asii, která mu jakousi hatmatilkou, kterou se mezi sebou dorozumívají sdělí, že spolu s ním byl zatčen i Lucien. Abbé si uvědomuje, jak může zatčení postihnout mladého básníka a jak také může uškodit jemu samému. Vyšetřovacím soudcem je jmenován Camusot (následuje dlouhý popis francouzského soudnictví, kritika soudobého systému, kdy zatčený člověk pozbývá jakékoli společenské prestiže). Tento soudce je synem bývalého milence Coralie Camusota. Tato kurtizána byla dlouhou dobu Lucienovou milenkou a opustila kvůli němu právě Camusota. Z celé soudní praxe vyplývá, že vyšetřující soudce má faktickou moc nad tím, zda vězně propustit či poslat ho před soudní tribunál. Této moci se snaží využít nejprve odvěká Lucienova nepřítelkyně markýza d’Espard a posléze také paní de Sérizy, která Luciena miluje. Camusot se tak ocitá mezi dvěma mlýny. Herrerovi je jasné, že pokud Lucien půjde k výslechu jako první, je celá situace beznadějná. S obratností jemu vlastní napíše krátký dopis, jak pro Luciena, tak pro Asii. Ty umně zabalí do kuličky, kterou pak vhodí Asii až se na něj přijde podívat. Asie oplývá nesmírným důvtipem, vydává se za mocnou hraběnku. Tím se dostane do vězení, kde se jí podaří sebrat dopis od abbého a zároveň odevzdat psaní určené mladému elegánovi. Herrerovy tužby se naplní a k výslechu ho soudce povolává jako prvního. Důvodem je abbého zhoršený zdravotní stav. Abbé se totiž před zatčením přiotrávil. Při výslechu je Herrera ledově klidný a soudce nemůže pozorovat ani jediný záchvěv na galejníkově tváři. Vypálené znamení na zádech, jaké se dává trestancům nelze přečíst, protože kůže je zničená, jak tvrdí Herrera – od kulek. Sám se poté odkazuje na španělské velvyslanectví i na samotného krále Španělska, Ferdinanda VII.. Soudce ho nechytí do žádné nastražené léčky a pomalu začíná pochybovat o jeho vině. Svědci, s kterými žil u madam Vaquerové před svým posledním zatčením, ho nedokážou identifikovat podle zničeného obličeje, nýbrž pouze po hlase, to samo o sobě nestačí pro odsouzení. Camusot neuspěje ani při posledním pokusu, a to když vmete Herrerovi celý jeho život do očí. V této chvíli se dovídáme, že Asie je Herreova (Collinova) teta vlastním jménem Jacquelina Collinová a Paccard bývalým trestancem, kterého kdysi Herrera (Collin) zachránil. Camusotovy poslední pochyby jsou smazány dopisem od Ester, který byl nalezen v Lucienově bytě. V něm odkazuje Ester veškerý majetek Lucienovi i sedm set padesát tisíc franků ukrytých pod polštářem. Dopis je psaný těsně před smrtí a dojímá až k pláči. S Herrerou soudce končí výslech a posílá ho do daleko lepší cely, než jakou měl dosud. Při odchodu však Herrera udělá nepatrnou chybu, jde neobvykle zdravým dojmem, tím vzbudí u Camusota opětovné podezření. Poté předvolává soudce Luciena. Po přečtení Esteřina dopisu a chvilkovém naléhání se Lucien úplně sesype. Na každou otázku odpovídá pravdivě a jeho výslech je přesným opakem Herrerova. Lucien přizná pravé jméno svého ochránce. Tím ho sprostě zradí. Soudce ho utěšuje, že bude propuštěn. Po výslechu odchází Camusot za generálním prokurátorem, aby se s ním poradil ve věci odsouzení těchto dvou již jasných zločinců. Oběma je jasné, že společnost nemá zájem na odsouzení Luciena. Jejich rozhovor přeruší paní de Sérizy, která se vydala osvobodit svého miláčka. Podaří se jí spálit protokol. Jak soudce, tak prokurátor se zatím dohodli na okamžitém propuštění Luciena a chtějí napsat do novin, že jeho zatčení bylo pouze politickým omylem. Současně má být propuštěn i Jacques Collin (budu již nyní používat pouze jeho pravé jméno, protože již nevystupuje jako kněz), ale toho má dále sledovat Corentin. Zatímco soudci jednají, uvědomuje si Lucien beznadějnost své situace. Zradil svého chlebodárce, jeho společenská prestiž je nenávratně ztracena. Uvažuje podobně jako Villon před svou popravou. Na rozdíl od největšího francouzského básníka středního věku Lucienův příběh končí tragicky. Jediné možné řešení vidí v sebevraždě. V poblouznění vlastní lidem odhodlaným vzít si život píše dopis Collinovi, ve kterém mu líčí svou zradu. Odvolává svou výpověď. Svůj veškerý majetek odkazuje (kromě menších částek určených dobročinným organizacím) dětem své sestry Evy. Hodnota majetku činí asi šest miliónů franků. Sám se pak oběsí na vázance. Když se to dozvídá paní de Sérizy je zoufalá a musí k ní být zavolán lékař. Prokurátor s Camusotem se rozhodnou Lucienovi poskytnout poslední poctu, a to aby jeho jméno zůstalo bez poskvrny. V novinách popisují jeho sebejisté vystupování při výslechu a samozřejmě přiznávají svůj omyl. Jako třešničku na dortu uvedou, že Lucien zemřel na prasknutí akutní tepenné výduti. Takto smutně končí třetí díl.

V posledním díle, který dostal název „Vautrinovo poslední převtělení“ již nevystupuje Lucien de Rubempré a autor v něm pouze dokončuje příběh Jacquese Collina. Když se Collin dozvídá, že Lucien zemřel, je zničen. Chlapec, pro kterého žil, jako by to byl jeho vlastní syn. Prožíval s ním veškeré vášně, poučoval ho, jak se chovat ve společnosti, řešil jeho trápení. Na požádání s ním stráví poslední noc než bude jeho miláček pohřben. Celou noc u něj pláče – umývá ho vlastními slzami. Policie na Collina nastražila léčku. Collin byl na galejích tzv. dábem. Zabýval se správou majetků jednotlivých vězňů, rozděloval dědictví po zemřelých trestancích. Collin byl jedním z nejuznávanějších a nejpoctivějších dábů. Když se však galejníci dozvěděli, že jim jejich vůdce peníze prošustroval za jakéhosi Luciena, zmocnila se jich nesmírná zlost. A právě toho chtěla policie využít. Přemístila tři z nich do Conciergerie a očekávala, že svého dába zadupou do země. Po probdělé noci u Lucienova těla se Collin rozhodne trochu projít. Přestává se přetvařovat a jde přímo na dvůr, jako starý známý všech poměrů ve věznicích. Strážím je hned jasné, že jde o tzv. návratného koně (recidivistu). Na první pohled v něm ostatní vězni nepoznávají svého kumpána, ale pouze návratného koně, protože Collin tzv. zanáší doprava (naklání se na jednu stranu). Tato vada vznikne u každého vězně, který je spoután s jiným vězněm řetězy. Nakonec je poznán. Místo tvrdé odplaty, kterou i sám Collin čekal následuje sbratření. Pouhými dvěma slovy rozptýlí nedůvěru vězňů, takovou má v tomto světě moc. Zatímco se Collin prochází po dvoře v Conciergerii, paní Camusotová, jakožto velmi ctižádostivá žena obíhá všechny panské domy, do kterých případ zasáhl. Vzhledem k tomu, že Collin má celou korespondenci paní de Sérizy, která je před nervovým zhroucením, dále dopisy paní de Mafrigneuse a Klotyldy de Grandlieu, všichni se shodnou na tom, že Collina musí co nejdříve odstranit. Když se Collin od svých přátel dozvídá, že jeho nejlepší přítel Teodor Calvi, mladý temperamentní Korsičan, s kterým strávil několik let na jednom řetězu, byl zatčen, okamžitě se rozhodne ho osvobodit. Vymůže si poslední rozhřešení odsouzeného před popravou. Prokurátor se však pojistí a jako stráž nasadí obávaného zvěda Bibi-Lupina, Collinova úhlavního nepřítele, který ho zatknul u Vaquerové a posléze ho poslal na nucené práce do Rochefortu. Collin ho však pozná a také dokonale převeze. Baví se totiž s Calvim italsky. Případ je značně složitý a nejsou k němu téměř žádné přímé důkazy. Vautrin se rozhodne Calviho osvobodit tím, že hodí jeho zločin na jiného vězně, který bude stejně odsouzen, pouze mu k tomu přibude další rest. Při jedné schůzi generálního prokurátora s vyšetřujícím soudcem náhle přichází Herrera a přiznává, že je Jacques Collin. Oba muže spravedlnosti toto nečekané doznání nesmírně překvapí. Sám Collin to odůvodní tím, že ztratil smysl života, už ho nebaví žít jako štvaná zvěř ze dne na den, z hodiny na hodinu, chtěl by začít normální život. Nyní začíná tvrdé vyjednávání, co se týče milostných psaní obou žen, propuštění Calviho a dalších věcí. Calvi je osvobozen od zločinu. Dopisy skrývala mladá žena, kterou si Collin získal tím, že jí proplatil sumu jejího bývalého milence, který ve vězení zemřel. Ty jsou také doručeny jejich majitelkám. Předávce je přítomen Corentin, viník Lucienovvi smrti, a tím pádem největší nepřítel Jacquese Collina. Přesto se s ním baví jako s přítelem. Corentin mu dokonce nabídne zaměstnání, které do své smrti vykonával Bibi-Lupin, jehož se mu podařilo zničit tím, že na jednoho z jeho lidí hodil vraždu. Evropa a Paccard vracejí peníze a Collin jim zařizuje slušné bydlení a živobytí. Tím získává peníze vynaložené do Luciena zpět (bylo mu totiž ještě v závěti přiřčeno tři sta tisíc franků) a nemusí se již obávat nenávisti svých kumpánů. Podaří se mu zázračně uzdravit paní de Sérizy. Díky těmto zásluhám dostává místo u policie. Začíná žít spořádaným životem. Místo toho, aby byl štvanou zvěří, stává se lovcem. Toto povolání vykonává až do roku 1845, kdy odchází do důchodu. Pro sebe si rezervuje hrobku hned vedle Luciena do které se také za několik let vydává na svou poslední cestu.

Tento román mi připadá jako nejhorší z celé trilogie Otec Goriot, Ztracené iluze a Lesk a bída kurtizán. Je spíše dobrodružný, přechází od jednotlivých dějů a je nesmírně napínavý. Celý příběh trochu předčasně vrcholí smrtí hlavního hrdiny v půlce knihy, to podtrhuje tradičně silnou prostřední část. Konec je už pouhým dokončením Collinova osudu. Můžeme zde nalézt neuvěřitelných sto padesát pět postav, které se objevily už i v jiných příbězích, to dokládá velikost Lidské komedie, ale zároveň si čtenář připadá nezasvěcený do děje. Některá jednání postav jsou totiž dána vlastnostmi v jiných knihách. Na knize byla kritizována nepravděpodobnost některých dějů (konkrétně poslední část). Tím chtěl dle mého názoru autor zdůraznit moc intrik ve společnosti. V soudnictví totiž nevítězí spravedlivý trest, nýbrž moc jednotlivých obžalovaných a celkový přínos rozsudku pro společnost. Kdyby byl Collin (Herrera) odsouzen, zveřejnil by veškerou korespondenci urozených dam, a za to si soudce nemůže vzít zodpovědnost. Jako se ve Ztracených iluzích zabývá kritikou bankovnictví, v této knize kritizuje nejenom celou společenskou morálku, ale hlavně francouzský soudní systém. Jeho neschopnost vypořádat se jednou provždy s delikventy, kteří utíkají z věznic a páchají dál nové zločiny. Autor tuto knihu začal psát ještě než dokončil Ztracené iluze, to dokládá jeho nesmírnou obrazotvornost a promyšlenost jednotlivých knih. I když je dílo Lesk a bída kurtizán velmi čtivé a názorově jasně podané, nedoporučoval bych ho. Daleko zajímavější knihou je pro mě předchozí díl, a to Ztracené iluze.