Tři sestry

Tragikomedie o tom, jak čas mění lidi a jejich sny.

A.P.Č. začal svou dramatikou dráhu aktovkami v komicko sentimentálním duchu. Až potom se pustil do celovečerních her. Racek (Čajka, 1896) při své první inscenaci propadl, protože herci své role nepochopili a ani se je nenamáhali naučit nazpaměť. Po tomto debaklu se Čechov rozhodl přestat psát pro divadlo. Až po dlouhém naléhání svolil k obnovení Racka v Moskevském uměleckém divadle. Později pro ně napsal další tři hry: Strýčka Váňu (Ďaďa Vaňa, 1899), Tři sestry (Tri sestry, 1901) a Višňový sad (Višňovyj sad,1904). Čechovova pověst je založena především na těchto čtyřech hrách.
Všechny hlavní hry APČ, včetně Tří sester, se odehrávají na ruském venkově a zobrazují monotónní a frustrující život statkářské vrstvy. Všechny jeho postavy touží po lepším životě, ale nejsou schopny svých cílů dosáhnout, nebo k tomu nemají sílu. Hry jsou složeny z nekonečného množství detailů, jejich vzájemné spojitosti nejsou vždy zřejmé. A přece se postupně vytvoří jednotná atmosféra, jasně vykreslené postavy i úplný a prostý děj. Čechov vytváří realistickou tkáň prostředí a dialogu, v němž povrchové jednání a řeči jsou pouhými úhybnými manévry anebo maskují hlubší konflikty a nejistoty. Čas zde působí jako ničitel nadějí a iluzí.
Toto téma samozřejmě ani s plynoucím časem neztrácí na aktuálnosti. I v dnešní době má obyčejný člověk mnoho snů, o jejichž naplnění se však přestává snažit, protože se domnívá, že nemá šanci na úspěch. Po "dospění" tedy zavrhuje svoje cíle jako naivní a nereálné.
Celou hrou se proplétá jedna velká touha všech tří sester - vrátit se do rodné Moskvy. Domnívají se, že právě tam na ně čeká lepší život. Stále však odjezd odkládají
Vzhledem k tomu, že dialogy pouze naznačují skutečné vnitřní rozpoložení postav, a velkému množství symbolů, je potřeba přikládat velkou váhu hereckému provedení, jinak diváci hru nepochopí a dojde ke stejnému neúspěchu jako při prvním uvedení Racka. Také na režii spočívá velká zodpovědnost, neboť hlavně ve třetím a čtvrtém jednání text mírně ztrácí na spádu a je potřeba divákovu pozornost udržet jinými způsoby.
Tři sestry u náš vyšly v několikerém překladu, přičemž moje volba padla na ten od Leoše Suchařípy, který je dle mého názoru nejživější a nejhravější.

O S O B Y

ANDREJ PROZOROV
NATÁLIE, jeho milá, později žena
OLGA, MÁŠA, IRINA, jeho sestry
FJODOR KULYGIN, profesor gymnázia, Mášin muž
ALEXANDR VERŠININ, podplukovník, velitel baterie
NIKOLAJ TUZENBACH, baron, poručík
VASILIJ SOLENÝ, štábní kapitán
IVAN ČEBUTYKIN, vojenský lékař
ALEXEJ FEDOTÍK, podporučík
VLADIMÍR RODE, podporučík
FERAPONT, vrátný u krajské správy, stařec
ANFISA, chůva, osmdesátiletá žena
PROTOPOPOV, předseda místní správy

ANDREJ PROZOROV
Dle otcova přání by z něj měl být profesor, je však pouhým členem krajské správy (v prvním dějství tajemníkem), a ví, že cesta výš už není. Každou noc sní o tom, že bude slavný vědec, na kterého bude celé Rusko hrdé. Vroucně miluje Natašu, kterou si vezme za ženu. Ta se ale v postupně mění v panovačnou fúrii. Andrej si její chování uvědomuje, i to, že je „tupé hovádko“, ale stále ji miluje, i když už nechápe proč. O svých snech nemá s kým hovořit - manželka ho nechápe, sester se bojí, že se mu vysmějí. Proto se svěřuje napůl hluchému Ferapontovi. Hraje karty a často prohrává velké částky, což ho nakonec donutí zastavit dům. Ví o tom, že ho žena podvádí, ale není schopen s tím nic udělat. Vidí budoucnost velmi růžově.

NATÁLIE, jeho milá, později žena
V prvním dějství nevinné mladé děvče, které chodí trochu nevkusně oblečené. Po svatbě s Andrejem se ale změní, stává se z ní sobecká fúrie, která se do všeho vrtá, organizuje všem život, je ta nejchytřejší, ví, co je pro všechny nejlepší, a vždy musí být po jejím. Nadevše ale zbožňuje své děti. Začne svého manžela podvádět s Protopopovem.

OLGA, nejstarší ze sester
Je učitelkou (později ředitelkou) na gymnáziu. Její práce ji ubíjí a touží jen po jediném - odjet zpátky do rodného města, do Moskvy. Chodí v modrém učitelském plášti. Touží po svatbě, milovala by svého muže, zůstává však sama. V Irině stále vidí malou holčičku a dělá si srandu z toho, jak si Irina myslí, že je dospělá. Naopak Mášu a její jednání chápe. Bratru Andrejovi tak trochu poroučí.

MÁŠA
Stále chodí v černém a často si hvízdá. Nese v sobě mnoho smutku i hoře. Vdala se v osmnácti, kdy jí profesor Kulygin připadal nejchytřejší na světě, nyní už o něm smýšlí trochu jinak. Je zádumčivá a nemá ráda Soleného. Umí tři řeči, je velmi chytrá a vzdělaná, ale myslí si, že na krajském městě jí to je k ničemu. Začne svého manžela podvádět s Veršininem. Po přesunu vojsk z města i s Veršininem se však poslušně vrací k manželovi.

IRINA, nejmladší ze sester
Nosí bílé šaty a stejně jako sestry chce se vším skoncovat a odjet do Moskvy. Chce pracovat, vidí v tom jediný smysl a cíl života. Své starší sestry moc nechápe, ještě stále nepřestala věřit svým snům. Nemá ráda Soleného. Na naléhání své sestry souhlasí s Tuzenbachovou nabídkou k sňatku, kterého ale nemiluje. Těší se, jak s ním začne nový život, ovšem baron je zabit ještě před svatbou.

FJODOR KULYGIN, profesor gymnázia, Mášin muž
Je typickým učitelem, mírně roztržitým, trochu odtrženým od reality. Často mluví latinsky a svou ženu má moc rád, i přes její nevěru, kterou jí okamžitě odpouští.

ALEXANDR VERŠININ, podplukovník, velitel baterie
Čtyřicátník, fajn chlapík. Není hloupý, ale trochu moc mluví. Je docela zajímavý a podruhé ženatý. Jeho žena čas od času spáchá sebevraždu, nosí dlouhý cop jako dívka, mluví jenom o vznešených věcech, o filozofii. Mají spolu dvě holčičky a Veršinin si vyčítá, jakou hroznou mají matku.

Znal sestry jako malé holky a jejich otce. Tenkrát byl poručík a do někoho se zamiloval. Ostatní ho "povýšili" a škádlili ho oslovením "zamilovaný major" Je z Moskvy a tvrdí, že „neexistuje město tak nudné a bezútěšné, aby v něm nebyl zapotřebí chytrý a vzdělaný člověk" Stále má své sny, nenechá se ubít životem. Zamiluje se do Máši, která jeho lásku opětuje. Na konci hry je společně se svou baterií odvelen do Polska.

NIKOLAJ TUZENBACH, baron, poručík
Chtěl by pracovat, stejně jako Irina, do které se zamiluje. Touží po cihelně. Chce si Irinu vzít, ovšem nakonec je zastřelen při souboji se Soleným.

VASILIJ SOLENÝ, štábní kapitán
Je šovinista a nemá rád Tuzenbacha. Ve společnosti je hrubý a sprostý, ale když je s někým sám, je vtipný a laskavý. Už v prvním jednání říká, že Tuzenbachovi prožene kulku hlavou, což na konci splní.

IVAN ČEBUTYKIN, vojenský lékař
Nikdy nepracoval a pracovat nehodlá. Z medicíny už všechno zapomněl, jeho vinou tak zemřela pacientka. Má sestry moc rád, říká, že jsou to jediné, co mu na světě zůstalo. Vroucně miloval jejich matku. Jeho nejčastější replikou je „prašť jako uhoď“, už nemá žádné sny ani touhy.

ANFISA, chůva, osmdesátiletá žena
Je u Prozorových už třicet let. Nataša ji nemá ráda a chtěla by ji vyhodit. Když se Máša stane ředitelkou gymnázia a dostane erární byt, stěhuje se s ní a na sklonku života je šťastná.

ALEXEJ FEDOTÍK, podporučík

VLADIMÍR RODE, porporučík

FERAPONT, vrátný u krajské správy, stařec

PROTOPOPOV - Michal nebo Ivan
Je předsedou místní správy a milencem Nataši. Ačkoliv se o něm často mluví, nikdy ho neuvidíme.

D Ě J
V první jednání se u Prozorovových slaví Irinin svátek. Uplynul rok od smrti otce. Sestry mluví o tom, jak se již brzy budou stěhovat do Moskvy. V druhém dějství je Andrej již ženatý, má malého chlapce. Veršinin začíná jevit zájem o Mášu, která ho zpočátku odmítá. Podobně je to s Tuzenbachem a Irinou. Olga zastupuje nemocnou ředitelku školy, ale nezvládá to. Nataša začíná Andreje podvádět s Protopopovem. Znovu se mluví o brzkém přestěhování do hlavního města. Ve třetím jednání vypukne ve městě požár, Prozorovovi pomáhají obětem. Čtvrté dějství je ve znamení přesunu vojska z města. Odchází Veršinin a Máša se vrací ke svému muži. Tuzenbach je zastřelen v souboji se Soleným. Všechny tři sestry docházejí k závěru, že veškeré utrpení v životě má nějaký smysl a smiřují se s ním, každá jinak. Máša začíná život znovu, s tím, že se musí žít. Irina vidí dál smysl života v práci. A Olga dojde k závěru, že jejich utrpení se jednou změní ve štěstí lidí, kteří přijdou po nich.