Nepravý Nero

„Když se ten den, šestého března, vydal senátor Varro na cestu do vládní budovy císařské římské provincie Sýrie, chodci se za jeho nosítky dlouho ohlíželi. Nový guvernér Cejon převzal slavnostně přede dvěma dny odznaky své funkce, sekyru a svazky prutů; kdekdo si povšiml, že senátor Varro, nejmocnější člověk celé provincie, při obřadu chyběl. Když nyní šel vykonat opožděnou návštěvu, kladlo si celé město Antiochie otázku, jak on a ten nový budou spolu vycházet.“

Je však smutnou pravdou, že ti dva si do oka příliš nepadli. Znajíc se už od školních lavic v Římě, nepřekonali dosud své osobní zášti, a tak už brzy kvůli jejich malicherným sporům budou trpět milióny a umírat tisícovky lidí.

Přitom k tomu všemu stačilo tak málo, spor o šest tisíc sesterciů inspekční daně. Ty uvalil na Varrona Cejon aby jej ponížil , jenomže Varro chce Cejona pohanit též, a dvojnásob, proto se rozhodne, že mu život na východě pořádně osladí. Využívá k tomu nejasného úmrtí císaře Nera a tak ho znovu vzkřísí v osobě jednoho ze svých otroků, v hrnčíři Terentiiovi. Šikovnou šeptandou a za podpory králů místních malých státečků vynese Terentia k moci a slávě a tím nastává naše tragédie. Sebou nový císař vynáší na piedestal i svého otroka Knópse (ten se stává kancléřem) a k dovršení všeho se na výsluní dostává i sprostý setník a velitel posádky v centru nové Neronovy říše setník Trebonius. Počáteční obliba mas i slabý zájem Říma přináší veliké úspěchy, jenomže s jídlem roste chuť, proto brzy Terentius Maximus Nero a jeho poskoci začnou vraždit své soky a plundrovat jejich majetek; nastolují krutovládu. Však zákonitě přichází i brzký pád, nespokojené masy a nově vyslané legie vykonají své a tragédie se z lidu blízkého východu přenáší na její původce. Cejon je odvolán, Terentius,Trebonius i Knóps končí na kříži, jen Varro nakonec poznává nový život kdesi daleko na východě…

Musím uznat, že když už jsem tuto knihu jednou rozečetl, tak jsem si nedal pokoj a četl a četl a četl, abych věděl, jak vše dopadne. V tomto ohledu musím autora ocenit, věděl, jak pracovat s lidmi. Ale popravdě, jinak mi Feuchtwanger nijak obzvlášť neučaroval, protože píše na můj vkus příliš bestsellerově. Určitě by s tím uspěl i dnes, ale já takový způsob psaní příliš rád nemám. Což ovšem neznačí, že není kvalitní, či dokonce špatný.