Utrpení mladého Werthera

Dvoudílný milostný román v dopisech. Ústředním motivem je tragické ztroskotání nadaného a sensitivního mladého muže jednak v lásce k Lottě, snoubence a později ženě jeho přítele Alberta Kestnera, jednak v úsilí o seberealizaci v zaměstnání a ve společenském životě.
1. část (květen-září 1771) končí Wertherovým útěkem z Lottina městečka Walheimu.
2. část (říjen 1771-prosinec 1772) začíná záznamem hrdinových zkušeností z pobytu na novém působišti na velvyslanectví, pokračuje líčením návratu k Lottě a končí jeho sebevraždou. Wertherovy dopisy jsou podávány jako „skutečné“, rámcuje je „vydavatelův“ úvod a závěrečná zpráva o hrdinově smrti.

Werther na samém počátku románu popisuje vzájemné vztahy zúčastněných osob a zdůrazňuje krásu přátelství a význam vzdělání pro člověka. Nečekaná láska k Lottě se postupně mění v hluboký a vášnivý, ale bohužel jednostranný, cit, který nakonec narazí na hráz předsudků měšťanského světa. Wertherova subjektivita ztroskotá na objektivitě okolí, na lidech, kteří jsou jinak uzpůsobeni pro život než on. Werther sám sebe ztotožňuje s přírodou, trpí omezeností své doby. Jeho štěstí z lásky k Lottě se mění tváří tvář skutečnosti v zoufalství. Dobrovolně zvolené východisko – smrt – je pro něho krokem, který ho spojí s přírodou. Albert naopak je člověk veskrze praktický, ztělesňuje měšťanský životní princip, píli šetrnost, svědomitost, mírnost a rozumový přístup k životu. Lotta je prostá, přímá žena, která žije v souladu s okolním světem a své štěstí omezuje na oddanost rodině. Wertherova vášnivá láska jí sice odhaluje jiný svět, nedokáže ji však vyvést z vnitřní rovnováhy, ani pokud jde o její lásku k Albertovi. Pro Werthera ztělesňuje ovšem půvab ženy, jakýsi ideál ženy jedné epochy.

Wertherův příběh je výpovědí vášnivého, citlivého jedince, stojícího jakoby na opačné straně tehdejšího konvenčního morálního kodexu. Společnost té doby nebyla s to řešit konflikt individua a společnosti, a o ten jde v románě především; čtenář, který přijme román pouze jako vylíčení nešťastné lásky, zůstává stát na samém prahu pochopení.

Werther si je velmi dobře vědom omezenosti, přehrad a hrází, které svírají „všechny činorodé a poznávací síly člověka", a protože vidí, že veškerá lidská snaha směřuje jedině k tomu, aby byly ukojeny nezbytné potřeby jež nemají jiný účel než „prodloužit naši ubohou existenci (viz dopis z 22. května), pokouší se najít řešení ve své nitru: nakonec je najde v tragické závěru.

Podkladem k tomuto románu byla Goethova vášnivá, leč neopětovaná láska k Charlottě Buffové, kterou jako devatenáctiletou poznal v roce 1772 ve Wetzlaru, kde pracoval jako začínající právník. Charlotta však byla snoubenkou Goethova přítele Johanna Kestnera, onoho Alberta z románu, jehož vztah stojí Wertherovi – a Goethovi – v cestě, Lottě pak brání dát průchod svým citům. První část díla je v podstatě věrným obrazem wezlarské přírody, společnosti, Lottiny rodiny. Druhá část směřuje k tragickému rozuzlení. Možnost tohoto řešení snad zvažoval i Goethe, když se mu dostávalo negativních reakcí na svá horoucí vyznání.

Tehdy ve Wetzlaru poznal velmi citlivého mládence Karla Jerusalema, který se z nešťastné lásky zastřelil. Zprávu o jeho smrti dostal Goethe pop svém odjezdu z Wetzlaru od Kestnera. Poslední část románu je místy doslova přejata z tohoto Kestnerova dopisu.

Utrpení mladého Werthera mělo bouřlivý úspěch. Lidé se v románě poznávali a zjišťovali, že jejich vlastní prožitky nejsou banální a že jejich osobní problémy mohou mít obecnou platnost. Werther jim ukázal cestu: je možné se nepodrobovat malým, nízkým požadavkům doby, je možné se vzepřít, vzbouřit se a před skloněním šíje dát přednost hrdému odchodu ze života. Sebevražda se stala v očích současníků možným a někdy i žádoucím řešením kritické situace. Mládenci a dívky příběh hltali, prožívali ho v románu i ve skutečnosti. Wertherovská móda zachvátila svět do všech detailů, počínaje modrým frakem a žlutou vestou a konče životními postoji a sebevražedným řešením osobních problémů. Wertherovský příběh se svému tvůrci vymkl z rukou. V čelo druhého vydání považoval proto Goethe za nutné umísti jako motto výstrahu pro senzitivní čtenáře: „Buď muž a nenásleduj mne!"