Radosti života

Sbírka je naplněna nepokojností a těkavostí. Pijácké oslavy, hýření, holky to jsou ty pravé radosti života jak nám je podává Gellner.

“Dropty pod stůl hází nám osud,
ostatní už je nicota,
Alkohol ještě je!
Holky jsou posud!
Jsou ještě radosti života!”

V této sbírce se loučí s Vídní, kde studoval (ovšem nedostudoval) , s šantány a kavárnami, v kterých jak sám tvrdí “dvě mladá léta prodřepěl”.

“Buď sbohem, podunajská metropole,
ulice křivé, jež jste patřily
na mne, jak ztrácím klobouky a hole
za tmy se klátě domů opilý.”


Loučí se také s policií, které byl trnem v oku –

“Na policii budu myslet ve světě,
jíž osoba má spáti nedala,
která v mém kabinetě
spisy a třaskaviny hledala.”

V jeho verši lze nalézt i jakýsi rozpor jeho osobnosti. On chce prosazovat své názory, chce “v životě účast mít”, ale zároveň je naplněn marností a bezvýchodností, který je v jeho básních vyjádřen prakticky ryzím anarchismem.

“Nečekám nic od reforem,
nových zásad, nových norem
miluji jen kladivo,
které bije na zdivo...“

Jeho verše jsou velice drsné a málo melodické až strohé. Mají v sobě s Havlíčkovskou trefnost, Macharovskou realičnost, ale i Haškovskou ironičnost. Jdou přímo k věci, citové výlevy jsou záměrně potlačovány úplně na minimum. Přesto se však za opileckými výkřiky, suchou všedností, vulgárními výlevy, drsným výsměchem době, upjatosti, měšťákům a vůbec celému světu a řádu, skrývá jakási lyričnost jeho duše, která se skrývá hluboko pod slupkou anarchismu. Objevíme touhu po lásce i určitých hodnotách, které jsou pro něho nedostupné a proto skrývá své city, vize beznadějnosti světa a všeho. Sám sebe vidí básník jako smutného mládence, rouhavého cynika, kterému již v mládí zhořkl svět.


“Svět je jak byl, vždy bude stejný,
život stejně beznadějný . . .”