Vylízanej mozek

Vylízanej mozek je sbírka Ginsbergových básní z let 1965-1990. Ginsberg se naprosto uvolněně vyjadřuje k tomu, co ho tíží, zajímá. On nehodlá nic řešit. On kritizuje. Kritizuje téměř všechno a všechny. Jenže nejhorší na tom je, že člověk, který zhruba ví, o jaké problémy jde, musí s Ginsbergem souhlasit. Největší dojem na mě udělala báseň Vylízanej mozek. Ginsberg v podstatě říká: „ Kde o něco jde, řídí to blbec.“ Jako důkaz předkládá velké množství skutečností, jejich tragikomičnost ještě umocňuje svými bonmoty. Dalším brilantním počinem je báseň Září na Jessore Road. Mistrné zachycení lidských tragédií na pozadí válečného konfliktu není znakem pouze této básně. Nejen v této básni se také objevuje typický znak Ginsbergovy poezie: opakování slova či sousloví na začátku každého verše. Ginsbergův cit pro použití tohoto básnického prostředku se projevuje i v básni Improvizace v Pekingu. Ginsberg odpovídá, proč vlastně píše básně. Poezii považuje za dokonalý prostředek uvolnění svých myšlenek.
V této sbírce je mnoho zajímavých básní. Kromě výše zmíněných uvedu ještě básně Světová karma, Industriální vlny či Bojujeme s přeludy. Poslední básní, kterou chci uvést, je báseň Prosím pane. Záměrně nechávám tuto báseň na konec. Ginsberg se v této básni bez sebemenších ostychů pustil do snění o homosexuálním styku. Člověk může mít na homosexualitu jakýkoliv názor, po přečtení této básně si však musí položit otázku, zda je homosexualita opravdu takový problém, když ti, kterých se homosexualita týká, jsou v pohodě. Jde o opravdu zvláštní báseň, ze všech nejotevřenější.

Vlastní názor: Přečtení této básnické sbírky bylo pro mě obrovským přínosem. Jednak jsem objevil obrovské kouzlo v Ginsbergově poezii, ale také jsem si ujasnil několik věcí. Tou první je můj nesouhlas s definicí Ginsbergovy tvorby. Nechápu, jak někdo může charakterizovat tvorbu Ginsberga jako protest proti konzumní společnosti. Řekl bych, že o malé pitomé konzumní měšťáčky Ginsbergovi skutečně nejde. Ginsberg hledá opravdové problémy( viz báseň Vylízanej mozek,…). Ginsberg vůbec neprotestuje proti konzumentům, není důvod. Tito lidé totiž nic nedělají. To, že si v klidu konzumují, je čistě jejich problém a Ginsbergovi do toho nic není a ani nechce být.
Další důležitou věcí, kterou „zavinila“ tato kniha, je moje zamyšlení nad homosexualitou. Báseň Prosím pane mě totiž oslovila natolik, že jsem nucen částečně přehodnotit svoje postoje ohledně homosexuálů. Donedávna jsem jejich stav považoval za malý problém. Za jejich problém prosadit se a být „normální“ v dnešní společnosti. Avšak po přečtení básně Prosím pane musím říct jednu věc. Komu má homosexualita vlastně vadit? Když ne homosexuálům, tak komu tedy? Ti lidé jsou spokojení a žijí v klidu a pohodě. A někteří z druhé strany pomyslného ringu si toto neumí představit, zřejmě jsou sami nešťastní.
Celkově lze shrnout moje pocity z této knihy jako ty nejlepší…