Foucaltovo kyvadlo

Ve Foucaultově kyvadle pronikáme k podstatě života tentokrát z pařížského technického muzea, v němž Foucaultovo kyvadlo, měděná koule zavěšená na 54 m dlouhém laně, svým pohybem podává důkaz otočení Země i neměnnosti bodu, z něhož vše vychází a do něhož se vše vrací, střed Světa, Plánu i věcí. Kyvadlo má přispět k rozluštění Plánu řídícího svět, esoterické vize prostupující novou metafyzikou i techniku. Svět vědy se stává součástí mystického poznání, zasvěcení esoterickému a mystickému řádu světa. Na půdorysu kabalistikého stromu rozkrýváme tajemné vrstvy textu, jehož slova mění okolní vesmír. Foucaultovo kyvadlo lze číst jako román s tajemstvím, jako historický román s detektivní zápletkou, či jako iniciační román o hledání Podstaty, román o románu, o kabalistické tvorbě Plánu, v němž při hře se slovy se mění svět jako při virtuální hře na počítači. Foucaultovo kyvadlo evokuje nejen vražedné kyvadlo A. E. Poea. Ecco vtahuje do hry prostřednictvím jména velkého fyzika 19. století a jeho kyvadla i reálie moderní vědy, ale i Dějiny šílenství filozofa Michala Foucaulta.

Trojice pátračů míří magickou mapou, v níž opět nechybí ani Praha, od 2. Století po Kristu do roku 2000, cestou tajemných obřadů, sekt, templářů, zednářů a dalších zasvěcených společenství, jejichž jednotícím Plánem je ovládnutý či zničený Svět. Neuniknou přitom smrtícímu vlivu kyvadla, obrannému působení Tamtěch, kteří brání vyzrazení Plánu, či poznání evokovanému kyvadlem a jámou, smrtí a zapomněním? Mnohovrstevnatou virtuální počítačovou strukturou paměti textu dospíváme v souladu s kabalistickým názorem na svět při řešení hlavolamů příběhu ke kořenům světa, k pozemské realitě.

Jako znalec estetického myšlení středověku a snad nejvýznamnější žijící světový beletrista přednáší Umberto Ecco na mnoha prestižních univerzitách. Je autorem řady odborných děl základního významu: Rozvoj středověké estetiky, Otevřené dílo, Apokalyptikové a konformisté, Případ Bond, Nepřítomná struktura, Traktát o obecné semitologii, knihu pro orientaci v současné próze atd.


Moje dojmy:
Čtenář je hned na počátku vtažen do příběhu skoro na konci, kdy hlavní postava Casaubon hledá úkryt v technickém muzeu v Paříži. Chvíli postává u kyvadla, které tam je zavěšeno, a zamýšlí se u něho. Nakonec najde úkryt v kokpitu, kde ve stoje musí přečkat několik hodin, až odejdou i uklízečky. Román je vlastně retrospektivní, Casaubon v úkrytu přemýšlí o všem, co se doposud stalo. Je sám trochu zmatený, tomu odpovídá i text, téměř v celé knize. Myšlenkami se vrátil až do svých studentských let, kdy zrovna dělal závěrečnou práci o templářích. Zmatená byla i tehdejší doba, plná revolucí. Casaubon chodil do baru k Pilademu, kde se seznámil i s Belbem, redaktorem v nakladatelství Garamond. Zanedlouho je náhodou účastníkem i plukovníka Ardentiho v nakladatelství, který Belbovi vypravuje zvláštní příběh, kdy v minulém století nějaký Ingolf našel v podzemí nějakého hradu ve Francii zašifrovaný lístek. Ingolf pak zmizel a plukovník Ardenti, který se o něho zajímal, lístek našel, rozluštil a domníval se, že je to vlastně Plán templářů, který se před šesti set lety dohodli, že v roce 2000 převezmou vládu nad celým světem. Na lístku bylo, že se má šest skupin rozdělit, po 120 letech se mají dvě sejít a nakonec, až dojde ke spojení páté a šesté skupiny, mají templáři získat návod, jak převzít vládu nad světem.

Plukovník Ardenti však podivně zmizel, a tak byla záležitost zapomenuta. Casaubon odjel se svou přítelkyní Amparou do Brazílie, kde pár roků přednášel. V Brazílii se seznámil se zdejší magickou kulturou a poznal zde i Agliého. Po pár letech se vrátil zpět do Itálie, kde začal pracovat v nakladatelství. Určitými náhodami se dostali- Belbo, Casaubon a Diotallevi zpět k Plánu. Odhalovali všelijaké tajné spolky, který s tím měli něco společného, zapletli do toho hodně známých osobnosti, najednou jim všechno do toho Plánu zapadalo, hledali omyly, kterých se kdo dopustil. Nakonec to Belbo řekl Agliému, který se považoval za nesmrtelného a měl z toho problémy. Musel odjet do Paříže, kde byl zajat těma, co si mysleli, že jim to tajemství patří, ale nevěděli jaké tajemství. Casaubon si sedne k jeho počítači, kam psal Belbo různé texty, které doprovázejí celou knihu. Z nich se dozvídá, proč Belbo musel odjet do Paříže. To se dostáváme znovu k začátku knihy. Tam je Casaubon svědkem tajnému shromáždění, kde se nachází i dost osob, které se vyskytli v příběhu už dříve. Belbo umírá, Aglié také, Diotallevi zemřel už předtím. Casaubon utekl zpět do Milána, ale neví, co teď dělat. Kniha tak vlastně končí, nevyplývá z ní žádný určitý závěr. Nedozvídáme se, jestli Plán opravdu existoval.

To, co sem teď napsal, je velice zjednodušený obsah celé dlouhé knihy. Připadala mi velice zmateným dojmem, na každým kroku se zde vyskytují cizí slova, tajné názvy organizací, jména z minulosti, termíny z určitých oborů, do toho všeho tam jsou ponechány některé kousky v cizí řeči. Řeč jednotlivých postav je nereálná.

V průběhu čtení mě tato kniha docela bavila, ale celkovým dojmem na mě působí, jako prázdná kniha o ničem. Ale je to víceméně zajímavá kniha.