Mstivá kantiléna

Sbírka je básnickým náhledem na historickou událost. Krvavé povstání chudých holandských šlechticů Geuzů proti jejich španělským utlačovatelům Kroasům. Z knihy přímo čiší beznadějnost a bezvýchodnost situace, ve které se Geuzové nacházení, marnost jakéhokoli konání i odporu, ke kterému se nakonec přesto odhodlají, ač vědí, že jim přinese jen krvavou porážku. Výběr tématu tedy jasně koresponduje s autorovým dekadentním zaměřením.

Kniha je protkána velice působícími a někdy až děs budícími obrazy. Objevují se zde neplodné lysé a choré ženy, neplodná pole i celý kraj, jezdec na vychrtlé, zpocené a hnusné herce, promoklí štěkající psi. Vůbec nejpůsobivější je obraz poslední. Je to pohled na pole posetá hnisajícími mrtvolami, kde dohořívají plameny bitvy. A u tohoto pohledu se básník zamýšlí nad nutností tohoto vyvrcholení.

Hlaváček však není jen čistým dekadentem, podle mě má jeho poezie v sobě i trochu impresionismu. Mnoho scén na nás vyzařuje určitou náladou. Ať je to již melancholičnost, lehkost, znuděnost, ospalost, marnost, smutek nebo třeba i děs, strach a žal. Například následující scéna vyjadřuje náladovost dne. Řeka, smutné a nízké nebe a zádunčivý hlas v dálce vytváří pospolu zvláštní esenci jedinečné a prchlivé nálady, která člověka naplní a vtáhne do tohoto jedinečného okamžiku –

“Zas den byl ospalý – po proudu řeky kdosi šel –
pod smutným nebem, nebem nízkým, nebem bez tepla –
to den byl ospalý – kdos zádunčivě v dálce pěl:
Že marno vše, že nevzroste nic, že nic nevzeplá”

Trochu jiná, ale opět velice působící scéna je třeba tato –

“Pak odbilo pomalu . . . Hodina soudu a spásy . . .
A pacholci táhli ho v kleci tmou nad jejich hlavy.
Oh, mstivé ty tváře! Oh, divoké, bassové hlasy! –
teď chorál mu řvali! a posměšný chorál (však lhavý),
neb lhalo-li všecko – byl posměch jich nejvíce lhavý!

Hlaváčkovy básně jsou navíc podle mě velice melodické rytmické a zpěvné.
Třeba rytmičnost této sloky –

“A černé mraky k věži jdou,
jež dříme v dálce za vodou,
a ruce věsí na ni . . .
Však zvony mdlé jsou bez moci
a spí po dlouhé nemoci
a neprocitnou ani.”

Až na některé části jsou verše často velice dlouhé a sloku tvoří dvojverší ( tak, jak tomu je u kantilény-písně ) a nebo trojverší, kde se však všechny tři verše navzájem rýmují –

“Do pusté naší krajiny ni měsíc nezasvítí,
vše bez vůně je, bez tepla a marno něco síti –
jen tiše, tiše Geuzové – prý musí to tak býti .”

“A na pláň dlouhou řaďte se a ostřím v pěsti mstícím,
se dejte do tmy na pochod ku městům klidně spícím –
jen tiše, tiše Geuzové, za větrem žalujícím.”

Tato netradiční forma působí při čtení opravdu dojmem písně. Podobný efekt máme i u rýmujícího se dvojverše, kde je každý verš dosti dlouhý, aby působil jako jakýsi předěl mezi jednotlivými rýmy, bez něhož by báseň vypadala jako dětská říkanka.

“Já schválně opustil své soudruhy a rodná pole,
bych zazpívati mohl vám kantilénu při viole,”

“Oh, moje Manon! To juž není nesmělý Váš abbé,
jenž k sličné Manon chodil, stonavé a nudou slabé,”

Mstivá kantiléna je dle mého subjektivního názoru asi nejlepší básnická sbírka, kterou jsem ve svém krátkém životě četl a to nejen kvůli své expresivitě, ale i jakousi dokonalostí, do které je každý jednotlivý výjev či obraz vybroušen a přesto neztrácí svou jedinečnou lehkost, spontánnost a přirozený půvab, a to i přes častou ponurost scén.