Pábitelé

Povídka Pábitelé zavádí čtenáře do prostředí, které je většině českých občanů jako následek čtyřicetileté devastace důvěrně známé. Lidé žijící v okolí cementárny si již zvykli na věčně šedou prašnou krajinu, kterou při své smyslové adaptaci opět dokážou vnímat ve vší barevnosti, hluk způsobený cvičením granátníků chápou jako zcela přirozenou kulisu. Když výbuchy v neděli utichnou, cítí se celí nesví. Ti, kteří zde již nejsou vázáni prací z jisté nostalgie zůstávají, neboť s místní cementárnou srostli a s okolní prašnou krajinou je pojí určité citové pouto. Takto nějak je na několika málo stranách vylíčen život pábitelů. Na první pohled by se mohlo jevit, že jejich život je jakousi biedermaierovskou rezignací na aktivní občanský život, ale existuje zde zásadní rozdíl. Hrabalovi hrdinové sice žijí v ústraní, projevují jen minimální zájem o věci veřejné, ale na rozdíl od představitelů biedermaieru, kteří se upínají k osvědčeným hodnotám jako je rodina, lidská práce či rodná krajina, by se jim podobné hodnoty za normálních okolností dařilo nacházet jen těžko. Prašnou krajinu vnímají jako impresionistické plátno, i přes granátnické otřesy ji považují za oázu klidu, a to patrně nejen zásluhou smyslového přizpůsobení, nýbrž i díky určité míře představivosti. Dá se velmi snadno pochybovat o tom, zda Pábitelé skutečně vnitřně věří všemu, co říkají, nebo si leccos namlouvají a idealizují, v každém případě však projevují neobyčejné množství zaujetí pro obyčejnou lidskou činnost a i ubohé podmínky a nedostatek vzdělání dokáží nahradit množstvím entuziasmu. Poslední, na co by Pábitelé pomysleli je niterný exil, neboť jen málo co jim přináší takovou potěchu jako to, čemu psychologové říkají sociální interakce. Nepřestávají šprýmovat, radost jim způsobí kde co, třeba jen komická nehoda. “… náš chlapec si všecko domyslí. Náš chlapec, když slyší kapat vodovod, už bere tužku a kreslí si vodopád v Niagaře, náš chlapec, když se píchne do prstu, už se jde zeptat, kolik stojí pohřeb třetí třídy. Minimální podněty, maximální následky.” To je patrně základním poselstvím celé povídky a snad i celé knihy. Hrabal zde zcela obyčejným lidovým jazykem na pozadí konkrétní situace sděluje, že i ve zcela ubohých podmínkách, v nuzném prostředí i zlém režimu lze žít důstojný život, jak to ostatně dokládají “Pábitelé” v celé řadě dalších Hrabalových děl.

Posuzujeme-li důstojnost lidského života podle kritéria občanskosti a sociální odpovědnosti, nemusí se nám Hrabalovy závěry líbit. A mnohým se nelíbí – málokdo byl v polistopadových dobách kritizován tolik jako Bohumil Hrabal. Byl mu vyčítán podpis Anticharty, podpora kandidátů Národní fronty i loajalita vůči vládnoucí garnituře, některé radikální hlasy jej dokonce označovaly za symbol občanské pasivity a kolaborace. Tyto v mnohém oprávněné výtky se dotýkají výhradně autorova života, na estetické kvalitě jeho díla se však shodne (nejen) podstatná většina kritiků. Mnozí dokonce tvrdí, že velikost Hrabalova díla může ospravedlnit jeho mnohá životní pochybení. Znovu se ukazuje, že Hrabal se sofistikovaným strukturalistickým teoriím poněkud vymyká.