Oblomov

Tento román má tři určující postavy. Není samozřejmě sporu, že hlavní postavou je, jak už název napovídá Oblomov. Obě další postavy jsou však naprosto nerozlučně spjaty s osudem Oblomova, že si je myslím, můžeme dovolit nazývat také jako hlavní.

Jedinou důležitou ženskou postavou tohoto díla je Olga. Ta také v této knize prodělá největší předěl. Povrchně by se dal nazvat změnou dívky v ženu. Ale tak jednoduché to zase není. Nehledě na to, že tato definice vyznívá více ve prospěch fyzické než psychické změny. Už její mládí jí předurčuje k tomu, aby nebyla zasažena „zpovrchněním“ života. Její city ( a tedy i láska k Oblomovovi ) jsou nezkažené a ryzí. Skutečně cítí to, co před tím znala pouze z knih a románů.Tolik lásky v sobě nosí každý z nás, jen jí nemá komu dát. A tak si většinou vybereme pro svůj cit ty nejméně rozumově přijatelné jedince. V případě Olgy je jím Oblomov. Jejím životním partnerem se však stane její a Oblomovův dlouholetý přítel – Štolc.

To působí dojmem, že rezignovala na city a rozhodla se podle rozumu. Na druhé straně však popis jejich společného života nevyznívá nijak tragicky. Je popsán přímo idylicky. Těžko uvěřit tomu, že by tak senzitivní dívka jako Olga tak rychle zapomněla na všechny své citové výlevy a byla šťastná ve svazku založeném více na rozumových než citových důvodech.“ Láska je závazek. Jako by mi ji seslal Bůh…“ (1. Tyto slova jsou však vyvrácena jejím pozdějším jednáním.

A v tom je právě vidět ten ohromný posun, kterým její osoba prošla.

Oblomov je oproti Olze mnohem méně poetický postava. Z jeho životní letargie ho probudí až láska k Olze, ale i ta ztroskotá na nedostatku nasazení, který je pro takový cit nezbytný. Oblomov miluje stejně čistě jako Olga. Je však neschopen udělat pro svou lásku jakýkoliv čin vyžadující zapojení fyzické a částečně i duchovní stránky, Jeho cit z něj pouze plyne. Nijak dramaticky se v něm netvoří a Oblomov sám mu nepomáhá. On nepomáhá vlastně vůbec ničemu. Sobě ani ostatním. Nežije v něm žádná životní síla určující osud i život. Jsou v něm pouze odlesky takových sil.Působí pouze jako odlesk všech těch nekonečných hlubin, které v sobě každý člověk má. Přesto je to postava až dětsky čistá a nevinná. Málokdo z jeho okolí se tím však zabývá.

Významné postavení v jeho životě zaujímají sny. Ve spánku i v bdění. Vracívá se v nich do svého dětství a Oblomovky, která působí jako „ říše spánku “ (2. Jeho vidina štěstí je žít v Oblomovce jako dřív. Jenomže teď už mu není 8 let, ale 30. Proto jeho touha vrátit se do dětství je vlastně touha vrátit se do dob, kdy neměl žádnou odpovědnost za svůj život a nikdo po něm nepožadoval žádnou fyzickou i duševní aktivitu.

Oblomovo myšlení se neustále štěpí v řadu ustálených okruhů. Jeho duševní síly nejsou s to řešit nové úkoly, které na ně lidská společnost klade. Stejně jako státy nemohou fungovat jsou-li děleny na východ a západ nemůže ani člověk žít s rozděleným myšlením. Jeho myšlenky jsou rozděleny pouze na několik okruhů (co bych měl udělat, co jsem dnes nestihl udělat atd. ) a vše, co mu do těchto okruhů nepasuje hází za hlavu. Narušením je až Olžin cit. Ale i pak se zabývá podobnými úvahami (co jsem jí dnes řekl, co jsem jí dnes neřekl…)

Dokonalý protikladem, ale také jeho nejlepším přítelem je Štolc. Ten je naopak nesmírně činorodý a pracovitý. Otázkou zůstává zda výsledný efekt obou těchto životních stylů není totožný. U Štolce je však nesmírně důležitý jeden povahový rys, který mi ospravedlňuje celý jeho nepříliš sympatický charakter. Je jím jeho touha po určitém „osvobození od vnějškovosti “ (3.To je nekonečná úloha, která vyžaduje mnoho sil, protože je stále složitější. Často se totiž ve fascinaci tímto úkolem, zapomíná na jeho smysl. A u Štolce je cítit, že na ten smysl nezapomíná.

Použitá literatura:
Gončarov, Ivan Alexandrovič-Oblomov, Melantrich 1978.
Voskovec, Prokop-předmluva ke knize Oblomov, Melantrich 1978.
Patočka, Jan-Náš národní program, Evropské nakladatelství 1990.

Citovaná literatura:
(1 - Gončarov, I. A.- Oblomov, Melantrich 1978, str. 231.
(2 - Voskovec, Prokop-předmluva Oblomov, Melantrich 1978.
(3 – Patočka, Jan-Náš národní program, Evropské nakladatelství 1990,
str. 15.