Chvála bláznivosti

Chvála bláznivosti (v našem překladu dříve Chvála bláznovství – tento omyl byl způsoben špatnou interpretací latinsko-řeckého názvu) je bezesporu nejvýznamnější dílo Erasma Rotterdamského. Jde o monolog bohyně Bláznivosti, jíž autor začleňuje do sboru antických božstev, ke kolektivu posluchačů, který představuje společnost počátku 16. století. Bláznivost si na pomoc bere své služebnictvo – totiž Sebelásku, Lichotivost, Zapomnění, Lenost, Rozkoš, Šílenost a Poživačnost.

Bláznivost v dlouhé řeči nejprve připomíná posluchačům, že je nejvýznamnějším božstvem a také to náležitě dokazuje. Vypravuje, že celý život všech lidí na světě je prostoupen velkými či malými bláznivostmi, že největší výhody jsou přisuzovány právě šaškům a bláznům a naopak o vážné mudrce nikdo nestojí. Porovnává vidění cizích osob jako bláznů a sebekritické hodnocení v otázce bláznivosti.Potom ostrý jazyk Bláznivosti začne kritizovat zažitá středověká dogmata. Ukazuje, že člověk je součástí přírody a měl by se podle toho (navzdory tomu, jakkoli to může vyznít bláznivě) chovat. Erasmus ústy své Bláznivosti odmítá lichotivost a přílišnou sebelásku, které zapříčiňují, že některé osoby nejednají tak, jak by měly. Vysmívá se přetvářce a ironizuje nedotknutelná klišé. Bere si na paškál všechny stavy, lidi z vrstev nejchudších i ze špiček světské a církevní moci, pohrdá potupnými zvyky mnichů i hanebným jednáním šlechty, útočí dokonce i do vlastních řad, přičemž je ale velice spravedlivý, takže každý je pokárán tak moc, jak si zaslouží.

V celém díle není (v případě kritiky a výsměchu) použito jedno konkrétní jméno. Erasmus nechtěl proti sobě poštvat žádné osoby, pouze chtěl (v souladu se svou povahou) ukázat pravdivý obraz špatného lidského jednání. Jeho zájmem nebylo odsoudit jednotlivce, nýbrž podstatu činů. Ti, jichž se to týkalo, se měli v řádcích poznat sami. Bohužel velká většina lidí nepochopila, že to, co Erasmus tak vtipně a chytře kritizuje, se týká i jich samotných. Málokdo prostě v knize spatřil sebe, což bylo prvotním Erasmovým motivem. V důsledku toho si jedna část čtenářů knihu oblíbila jako lehké čtení a druhou (především mniši a církevní představitelé) obsah velice rozlítil (natolik, že byly Erasmovy spisy připsány na seznam zakázaných knih). Původní Erasmovy záměry byly objeveny až v době osvícenství.

V závěrečné fázi se Bláznivost obrací přímo na církev, připomíná různými způsoby slova apoštolů a původních křesťanských učenců, cituje Bibli a srovnává myšlenky s antickými mysliteli.

Erasmus si Bláznivost jako řečníka svého projevu nezvolil náhodou, vycházel z toho, že bláznům bylo jako jediným dovoleno vždy říkat pravdu, ať byla jakkoli krutá. Chtěl si rovněž vybrat něco, co bude ostře kontrastovat s vážnými a zkostnatělými hodnostáři, na něž útočí. Kniha je psána opravdu mistrovsky a podle mého názoru je živá i dnes, troufám si říct i „nadčasová“. Erasmus zde hluboké a velmi důmyslné myšlenky sděluje s lehkostí a ironií, takže vlastně vychovává čtenáře zábavnou formou, jeho kniha má zajištěnou oblíbenost a nadčasové poselství o lidské hlouposti, nadutosti, sobectví a neznalosti zůstane zachováno.