Pověst o praotci Čechovi

V charvátské zemi, jež byla rodnou pro Čecha i jeho bratra Lecha, se strhly krvavé boje a ty přivedly Čecha na myšlenku, opustit tuto zem a hledat pro svůj lid novou. Když měli lidé sbaleny své věci, vydali se hledat novou zemi, kde by se usadili. Šli mnoho dní, až došli k vysoké hoře, hoře Říp. Když ráno ještě všichni spali, tak Čech vylezl na horu a rozhlédl se kolem. Pak zvěstoval lidem svým, co viděl a ptal se jich, jak tuto zemi nazvou. Všichni volali, ať ji nazvou Čechovým jménem. Pak začali obdělávat půdu, stavět domy, zkopali louky a nivy a zorali půdu. Po několika letech, když už se plémě Čechů hojně rozrostlo, rozhodl se Lech, že opustí ostatní lidi z kmene a vybuduje si vlastní hrad a vesnici. Rozloučil se s bratrem i lidmi a než slunce druhého dne vyšlo, odešel. Ale slíbil jim, že až nejde to pravé místo, kde se usadí, zapálí veliký oheň, aby o něm ostatní věděli. Jak řekl tak udělal. A v místě, kde se Lech usadil, hned počal stavěti hrad, jež Kouřim nazvali.
Když minulo asi 30 let, co vojvoda Čech na českou zemi stoupil, minul mu již 86 rok a Čech zemřel. Všichni ho oplakávali a truchlili pro něj. Jeho tělo spálili na hranici, uložili popel a kosti do popelnice a do hrobu uložili. Ještě dlouho potom chodili k jeho hrobu, plakali a klaněli se vojvodovi Čechovi a jméno jeho šlo od pokolení do pokolení.