Svět podle Garpa

STRUČNÝ OBSAH
Svět podle Garpa je životním příběhem T. S. Garpa – nepříliš vynikajícího spisovatele, milujícího manžela, starostlivého otce, syna svérázné ženy, která se stává vůdčí osobností ženského hnutí.
Svět podle Garpa se dotýká množství společenských problémů, které jsou stejnou měrou aktuální i v dnešní době. Především je to román o strachu z násilí, neštěstí, smrti; o strachu jako takovém, který je v knize zpodobněn Spodním výrem. Mimoto řeší problémy násilí, lidské sexuality, žen bojujících za svá práva.
Garp se snaží uspět v životě a plnohodně jej prožít, snaží se své blízké a milované chránit před nehostinným světem, s nímž se vyrovnává pomocí svých děl. Jeho snaha chránit se mnohdy jeví jako marná, zvláště když on sám je viníkem nehody, při které umírá jeden jeho syn.


3 UKÁZKY SPODNÍHO VÝRA
„Tak jedny zkus!“ zakřičel na Duncana do uličky, až se po chlaoci lidé otočili. Duncana to přivedlo do rozpaků a ihned jedny dveře otevřel – ty nejblíž. Podíval se ještě rychlým překvapeným, nikoli však vyčítavým pohledem po tátovi, ale už se zdálo, jako by cosi za těmi dveřmi, které otevřel, vtahovalo dovnitř. Dveře za Duncanem zabouchly. Letuška zaječela. Letadlo jako by se trochu propadlo, ale pak výšku vyrovnalo. Všichni se dívali okénky ven; někteří lidé omdleli, někteří zvraceli. Garp se rozběhl uličkou k oněm dvěřím, ale pilot a ještě nějaká zdeúředně vypadající osoba mu zabránili je otevřít... ... „Je mi líto, pane,“ omlouval se pilot. „Tomu se už nedalo zabránit.“ Garp se však kolem něho prodral kupředu, toho tajného ohnul přes opěradlo sedadla a letušce vrazil takový políček, až vypadla z uličky. Když Garp dveře otevřel, viděl, že vedou ven – do letících oblaků – a než mohl hlasitě zavolat Duncana vtáhl ho vzduch otevřenými dveřmi ven a do nebes, kam se řítil za svým synem.“

- pocit strachu, hlasu z podvědomí, který Garpa varuje, že něco není v pořádku, toto je okamžik, kdy Garp Spodního výra, tj. pocit strachu, že by se s Duncanem něco mohlo stát, uposlechne a uprostřed noci ho vysvobozuje z domu paní Ralphové


„Pojď,“ vzal Duncan Walta za ruku. Vyvlekl ho z ložnice. „Pojď, Walte,“ naléhal na něho, „anebo se na ten film nedostanem.“
„No jo, ten biják!“ vykřikl Walt.
Ke své hrůze si Garp uvedomil, jak odcházejí – Duncan odváděl Walta pryč, dolů po schodech; menší chlapec se otáčel a hleděl zpátky. Mával, ale Duncan ho táhl dál. Dolů, někam pryč, do protileteckého krytu. Garp zabořil obličej do šatů a plakal.“

- tento obraz, který Garp již předtím viděl jako sen předznamenává nehodu, během které Garpův mladší syn Walt zemře a starší Duncan přijde o jedno oko; a podobný výjev se opravdu před nehodou stane: Walt těsně před tím neštěštím chytá Duncana za ruku a řekne, že mu to připadá jako ve snu


„Podávaly se langusty a ústřice a šampaňské a Garp seděl a čekal, až se Helena nebo Ducan vyjádří k jeho vlasům. Teprve když umýval nádobí, podala mu Ellen umáčený lísteček.
Ty sis dal udělat vlasy?
Podrážděně přikývl.
„Mně se to nelíbí,“ řekla mu Helena v posteli.
„Já myslím, že je to nádhera,“ ohradil se Garp.
„To nejsi ty,“ přesvědčovala ho Helena; snažila se, co mohla, aby mu je rozcuchala. „Vypadá to jako vlasy na mrtvole,“ řekla mu potmě.
„Na mrtvole! vyjekl Garp. „Ježíši!“
„Na mrtvole, kterou připravili v pohřebním ústavu,“ tvrdila Helena a zuřivě mu projížděla rukou ve vlasech. „Každej vlásek přesně na svým místě, příšerná dokonalost. Nevypadáš vůbec, jako bys byl živý!“ A pak se rozplakala a plakala tak, že ji Garp k sobě přitiskl a šeptal jí a snažil se zjistit, co se to s ní stalo.
Garp s ní nesdílel pocit přítomnosti Spodního výra – aspoň tentokrát ne – a mluvil na ni a pak se s ní miloval. Nakonec usnula.“

- Spodní výr je vlastně označení zvláštního pocitu strachu, které si postavy v knize do jeho podoby zhmotňují
- Garpa a Helenu provází Spodní výr celým příběhem, ať už jako zde jako předtucha něčeho zlého (v tomto případě je předzvěstí Garpovy násilné smrti) nebo jako celou knihou provázený pocit strachu ze zla, násilí, společnosti nebo nehodě, strachu, že ztratíme ty, co milujeme


3 OBRAZY ZLA, BRUTALITY
„Pak se instalatér vrátil. Myslel jsem, že mi ta stařena umře v náručí. Instalatér vyjel přes obrubník na chodník a řítil se kolem nás a přes trávník té staré paní, srovnal se zemí mladý útlý stromek a pak se téměř převrhl, jak prudce se otočil do protisměru, až přitom vyvrátil vzrostlý keř a vytrhával ze země drny velikosti pětilibrových steaků. Potom se vůz rozjel opět dolů z chodníku – a když zadní kola sjela s nárazem z obrubníku, následovala exploze nástrojů, které vyletěly z korby. A O. Fecteau už ujížděl zase po silnici a terorizoval mou čtvrť; zahlédl jsem toho šíleného instalatéra, jak znovu vjel na chodník na rohu u Dodge a Furlonga – kde se odřel o zaparkovaný vůz a narazil do něho zřejmě tak silně, až se otevřel kufr a jeho víko jenom zamávalo... ... Ukázalo se, že O. Fecteau měl za sebou dlouhou historii přehnaných násilných reakcí na dané společenské situace, ale to mi nedovolovalo, abych si záležitost prominul. „Podívej se, je daleko lepší, když máš takového instalatéra ze silnice pryč,“ uklidňovala mě žena – a ona mě přitom většinou kritizuje, že se pletu do chování cizích jiných lidí. Ale já jsem dovedl myslet pouze na to, že jsem dohnal jednoho řemeslníka k zuřivosti, a kdyby byl během toho svého záchvatu zabil nějaké dítě, čí by to byla chyba? Myslím, že částečně moje.“

- analogie celého Garpova života, kdy se pokoušel bojovat proti násilí, za větší bezpečí světa kolem sebe a jeho úsilí nejenže většinou vyšlo nadarmo, ale mnohdy se mu právě vymstilo
- tato ukázka je z jedné z Garpových povídek, ve kterých zobrazoval svět kolem sebe, a tím se s ním pokoušel vyrovnat

„Nezabíjejte mě,“ šeptala Hope. „Běžte rychle, ještě utečete. Ta teď určitě zavolá policii.“
„Voblečte se,“ poručil jí Oren Rath. „Ještě jsem vás neměl, ale budu.“ Když jí předtím vrazil temenem do brady, rozsekl jí o zuby ret, takže jí začal krvácet. „Myslím, jako že si to s váma rozdám,“ opakoval, ale nejjistějším tónem. Byl kostnatý a neohrabaný jako mladý býk. Donutil ji, aby si oblékla šaty na holé tělo, vystrčil ji před sebou neobutou do chodby a sám šel s botami pod paží za ní. Teprve když seděla ve voze vedle něho, uvědomila si, že si oblékl flanelovou košili jejího muže... ... „Nemáte právo mi něco takového dělat,“ pravila Hope.
„Blbost,“ vyhrkl. Dupl na brzdy, až Hope narazila na tvrdou přístrojovou desku. Čelem se odrazila od předního skla, hřbet ruky jí nárazem vyletěl k nosu. Měla pocit, jako by se jí v prsou utrhl nějaký malý sval nebo lehounká kůstka. Pak šlápl na plyn a s ní to opět hodilo zpátky. „Nesnáším, když se se mnou někdo chce o něco hádat,“ prohlásil.“

- obraz násilí, nelidského chování, brutálního znásilnění – nejhrůznější na této ukázce je fakt, že ačkoliv si sami něco takového umíme jen těžko představit a já osobně jsem měla i problémy tuto část knihy přečíst, tak přesně takové věci se opravdu dějí
- myslím, že pro většinu je naprosto nepochopitelné, že existují lidé schopní těchto věcí, lidé, kteří neakceptují právo každého člověka na svobodu, kteří jsou schopni takovýmto způsobem ostatním činit bolest, brát jim jejich čest nebo i život


„Pak ho pevně sevřela nůžkami stehen. Nedokázal přestat se svými pohyby, i když mu mozek musel sdělit, že v tu chvíli jde především o něco jiného. „Můj nůž?“ vyjekl. A Hope natáhla ruku přes Orenovo rameno a rychleji, než si sama dokázala představit, mu přejela hladkým ostřím přes hrdlo. Vteřinu neviděla žádnou ránu. Věděla jen, že ji dusí. Pak pustil jednou rukou její hrdlo a natáhl ji po vlastním krku. Schovával před ní ránu, kterou měla vzápětí uvidět. Ale konečně spatřila mezi jeho pevně sevřenými prsty prýštit tmavou krev. Přestal se držet za krk – hledal její ruku, tu, v které držela nůž – a z hrdla na ni vytryskl mohutný proud. Uslyšela zvuk, jako když někdo srká ze dna sklenice ucpanou slámkou nějakou tekutinu. Mohla zase dýchat. Kde má ruce? uvažovala. Připadalo jí, jako by ležely bezvládně vedle ní a zároveň vyletovaly jako poplašení ptáci vzhůru za jeho zády.
Bodla ho dlouhou čepelí nad pás, domnívajíc se, že tam někde je ledvina, protože čepel zajela tak snadno a stejně lehce vyjela ven. Oran Rath přiložil tvář k její líci jako malé děcko. Samozřejmě že by byl křičel, ale Hope zasáhla jeho průdušnici a hlasivky.“

- úplně jiná forma násilí než v předchozí ukázce – Hope nezbylo nic jiného než udělat to, co udělala, aby si zachránila holý život
- obraz nevinné a pravděpodobně mírumilovné ženy, kterou absolutně nepřijatelné chování zvrhlého muže, který ji vystavil trýznivým mukám, donutilo vzít život člověku
- v závěru tohoto příběhu, kdy Hope zabije onoho muže docházíme k zjištění, že my všichni žijeme ve světě, který nám nedovoluje chovat se v normě, respektovat ostatní, ale je to svět, který i z normálních lidí činí bytosti nucené chovat se násilně, aby si uchovali vlastní život


ÚVAHA - ŠANCE ČLOVĚKA V SOUČASNÉM SVĚTĚ
Svět podle Garpa může zprvu vyvolat dojem, že je to absurdní vyprávění o nereálných bizarních postavičkách. Nejprve se zdá, že takovýto příběh plný násilí, zla, lidského neštěstí, strachu a často marnosti lidského úsilí, ani nemůže být pravdivý.
Po krátkém přemýšlení ale začínají jednotlivé postavy vypadat až děsivě realisticky a ještě děsivější zjištění je, že skutečnost, svět, který nás obklopuje je možná ještě horší než ten svět Garpův.
Kdybychom byli zarytými pesimisty a nedokázali na světě nalézt nic hezkého, asi by pro nás život neměl velkou hodnotu. Dnešní svět je totiž světem, kterému vládnou materiální hodnoty, konzumní způsob života, světem, ve kterém převažuje nepochopení, pocity odcizení, marnosti a beznaděje nad tím hezkým, co nám může život přinést.
Ale myslím, že ještě pořád můžeme zažít pocit štěstí, snad objevit pravou lásku, vytvořit si svoje vlastní ghetto, ve kterém se můžeme smát, objevovat krásy přírody a umění, poznat nesobecké přítelství...
A stejně jako Garpovi, ani nám nezbyde než za to hezké a smysluplné bojovat.