Jak daleko je slunce

Knížka Ivana Klímy má malý formát, je zdobena nádhernými obrázky jak uvnitř, tak na povrchu.Má i málo kapitol.Podle mě, osloví jen malou skupinu lidí.Je to psaní, řekl bych – krásně přírodní, lidské.Názvy kapitol vždy začínají slovem „JAK..“, např. Jak voní vzduch, Jak rostou stromy, Jak věrní jsou si čápi nebo Jak si závidí lidé, a ještě sedm dalších Jak.

Na začátku každé kapitoly je kurzívou vyznačený jeden nebo dva odstavce, které popisují rozhovor.Rozhovor vypravěče a dítěte.Dítě nic neví, vše ho zajímá, a proto se na všechno ptá.Kdo by neznal ty nekonečné dětské otázky, až srdce rvoucí (záleží na fyzičce dítěte, později jsou až vlasy rvoucí).

Autor všude používá personifikaci. Každý kámen, strom, zvíře, vítr, každá věc v přírodě myslí, cítí jako lidé.Akorát „nemá“ možnosti jako lidé, hora např. nemůže uniknout bagrům, kteří skrz ní kopou tunel a tím ji ubližují.Kolikrát jsem si řekl, „kdyby tak můj pes uměl mluvit, ten by mi dva roky jen vyčítal..“ a pan Klíma to ve své knize uskutečnil, dal věcem lidské vlastnosti a ukazuje na nich jednání lidí.

Čtivé čtení. Při povídce Jak jsou si čápi věrni, se mi chtělo i brečet.Jen si zkuste v dnešních hnusně „moderních“ mezilidských vztazích najít někoho, kdo si je tak věrný, jako prostý čáp a prostá čápice.S Bohem.