Člověka hořce mám rád

Tato básnická sbírka vyšla v roce 1959. Jak jsem se již zmiňoval, tímto souborem básní autor začíná své třetí období tvorby. Dle mého soudu se jedná o jakési prohlédnutí. Všechny iluze jsou pryč. Tytam jsou “boje o zítřek.” Kainar se vrací k člověku. A to ne, aby ho uvrhl do nejistoty a skepse, jako tomu bylo v období prvním, ale aby hledal soulad mezi sebou a okolním světem. Aby hledal také sám v sobě, co je dobré a co zlé.

Hned v první, stejnojmenné básni “Člověka hořce mám rád,” se autor vyjadřuje o existenci člověka tak, jako by vyšší hodnoty na světě nebylo. Obdivuje sice krásu přírody, avšak člověka “toho má rád.” Tato část básně se objevuje jak na začátku skladby, tak i na konci (jedná se tedy o rámcovou kompozici):

“Hlubokým lesům se hluboce obdivuji,
ze slunce vroucně se těším,
oceán chtěl bych za hrob mít,
a strhují mě bouře.
Člověka, toho mám rád.”

A hned v úvodních verších Kainar zdůrazňuje, že si nenamlouvá, že by člověk nebyl hloupý, avšak “má ho rád, že se nepoddává”(začátek třetí sloky). Již v této části básně pracuje s tím, že o člověku mluví v třetí osobě (jakási “er forma”). Popisuje jej jakoby zvenčí. K třetí osobě vzápětí přidává minulý čas, když začíná popisovat člověka, jak se neměnil v průběhu toku dějin. (např. typická anafora “Takový byl, když.....začal být, našel první slova, když bible byla mladá apod.) Objevuje se tu i určitá kritika církve (dle mého soudu, jako zástupce toho všeho, co se snaží člověka samotného ovládnout).

Tento boj však končí vítězně na konci sedmé sloky větou: “Takový byls a dosud nezmátli tě.” V úplném závěru básně pak vyjadřuje Kainar určitý soucit a lítost nad člověkem, jeho zranitelností a smrtelností. Paralelně s tím však dává do popředí lidský cit, jako nejvyšší hodnotu, avšak poukazuje i na snadnou zranitelnost (“Je srdce tvé zbraň nad bomby – je srdce tvé i měkké místo v tobě”).

Další básně, s více či méně podobnými motivy, jsou také velice zajímavé. V básni “Laciné věci” autor přirovnává člověka k laciné věci, ale ne ve smyslu laciné, jak jej známe dnes, ale mnohem více by se mi sem hodilo slovo obyčejné. A když si poeta na konci skladby povzdechne “Chtěl bych se dožít světa laciných věcí”, znamená to dle mého názoru povzdech a touha po obyčejném, tak krásném a “všedním” světě. V dalších básních, jakou je například “Stará Haná” přímo slyšíme bučení krav a cítíme vůni vína tak, jak nám autor sugestivně popisuje svůj rodný moravský kraj. V dalších básních však nezůstáva jen u pouhého popisu krajiny. Jde hloub. K člověku. Popisuje zvyky a chování lidí tak, jak je to vžito po staletí. Velmi typický obrázek tohoto můžeme vypozorovat v básních s názvy “Krajíc,” nebo “Karbaníci,” kde se popis neomezuje pouze na jednoho člověka, ale na celou generaci mužů, kteří jsou jakousi magickou silou taženi už od školních škamen do hospody ke karbanu. Další zajímavé básně již jen telegraficky: “Nemocní”, “Maďarský podzim”, “O radosti a vzteku”, či báseň “Je to”.

Stručné informace o knize na závěr:

Sbírka obsahuje celkem 20 básní. Vyšla v roce 1959. Vydalo ji vydavatelství Mladá fronta, nakladatelství ČSM, jako svou 1447. publikaci.

Kniha vyšla v edici Cesty, jako její šestnáctý svazek. Pro zajímavost: knihu redigovali další významní čeští básníci 2. Poloviny 20. Století Ivan Skála a Jiří Šotola.