Šimona

Šimona je dcerou Petra Plancharda, bojovníka za černošská práva v Africe. Tam byl zabit a Šimonu si k sobě bere jeho bratr, bohatý obchodník, Prosper Planchard. Jeho matka Šimonu nenávidí. Je to tvrdá, zlá žena. Chová se k ní jak ke služce. Ale Prosper je k ní dobrý, vezme ji s sebou do Paříže a vůbec se o ní stará téměř jako o vlastní. Nyní, v těžkých dobách, než uzavře Francie s Německem smír, Šimona shání pro vilu Monrepos v nedalekém městě potraviny, aby se madame a strýc Prosper nemuseli uskrovňovat. Mají všude styky, takže s jídlem problém není. Ve městě jsou stovky uprchlíků, smutné fronty na ucpané silnici. Šimoně je patnáct a neví, co si o tom myslet. Je smutná a nějaké jídlo dává těm mnohem smutnějším. Odpoledne jde na ‚štrachandu‘- prodávat uprchlíkům draze Prosperův před válkou ‚našmelený‘ benzín. Jeden z Prosperových šoférů, Maurice, jí neustále nadává. Jako by ona, trpěná příbuzná, mohla za cokoliv, co musí dělat. Zdá se jí zatím, že Maurice jen tvrdě mluví proti strýci Prosperovi- počítá s tím, že bude táhnout s těmi ‚200 rodinami‘, co vydají Francii bošům. Ona strýčka zbožňuje, nevěří, že by něco takového mohl udělat. Navíc je mu ‚morálně zavázaná.‘
Šimona má několik přátel, se kterými si může promluvit, především starého otce Bastida, který jí půjčuje knihy a vždy mluví jako pravý francouzský vlastenec. Nejvíce ji baví číst o Janě z Arku, Panně orleánské, se kterou se ztotožňuje. Přišla, aby utěšila malé lidi..Dokonce se jí i zdají sny, kde je místo Jany Šimona, a zde se ukazuje Feuchtwangerovo mistrovství. Není to jen klasické snění o jiném, lepším (ušlechtilejším životě). Jsou v nich známé tváře, známých povah, ve snech jsou detaily- zachází do důsledků- skřípe Šimonino brnění, vize do budoucna- děti budou mít ve škole volno v tyto pamětné dny bitev,.. Toto podobenství Šimony a Jany je přesné, až na to, že Šimona není žádná světice. Ale má hodně podobný osud.
Strýc tvrdí, že nesmí vydat svůj majetek- benzín a vozy bošům, ale to jen tak naoko, je s nimi spolčen. Chce si zachovat svůj majetek, svou firmu, která je pro něj prý vším. Z režimu do režimu. Šimona to udělá na poslední chvíli za něj- vše podpálí. Kdo když ne ty, a kdy, ne-li teď. Zbude jen vila. Pak ztratí svou svobodu nadobro, je v šoku, že jí nikdo není vděčen, musí pořád pracovat. Maurice, kterého již tajně zbožňuje ji přijede zachránit, hlavně rychle odvést, než ji vydají Němcům. Ona ale stále žije v dětských iluzích, stále důvěřuje svému strýci. On se za ní postaví, on ji pochopí. Odmítne svou záchranu.
Strýc vynutí na Šimoně podepsat lživé prohlášení, že firmu zapálila kvůli madame, se kterou se nepohodla- nic že se Šimoně nestane, je to prý jediný způsob, jak ji zachránit. A zase podobenství s Pannou orleánskou.. (o které se díky této knize vše dozvíme) Šimona naletí a je postavena před místní soud, bez Němců, kteří mezitím Francii už ovládli. Okres se chce zachránit před podezřením, jaké na ně hodila jedna malá vlastenka (Šimona)- chrání své obchody. Šimonu podrazili, musí do polepšovny, kde je týrání na denním pořádku. Prosper: „Každý musíme něco obětovat.“ (Nemá syny, co by poslal do války)



CITÁTY:

(str.30)
„Ti druzí se na ni dívali s nelibostí, ba s pohrdáním, jak se propůjčovala k takovému jednání, žebrácká princezna, která za to nesklízela ani dík, ani zisk, nehodná dcera Petra Plancharda. Ale ona tu stála, poslouchala slova vydíraných a snažila se je neslyšet, právě tak jako řečí skladníků a šoférů, a přece je slyšela.“

(str.79)
„Pak si najednou ostře uvědomila, jak je to zvláštní: sedí si tu lenošivě v tichém, spořádaném domě, před ní je krásná, přívětivá zahrada, kde každý keř je pěstěn a každá růže opatrována, a kolem dokola celá Francie je rozervána a rozchvácena. …
Těžce nesla, že tu sedí a čeká, zatímco celá země je plná divokých a velikých událostí.“

(Str.211)
„Najednou viděla pravdu. Poznání osvětlilo náhle události tak, že jejich obrysy a spojitosti se zvedly holé a příšerně jasné. V tomto okamžiku byla Šimona moudřejší než všichni ostatní v místnosti. S bolestnou zřetelností viděla a cítila všechnu prolhanost kolem dokola. Šimona se zřítila na dno věcí, kde tkvěla jejich nadčasová pravda. Dny a hodiny byly zrušeny, žila mimo čas. Jako by jí splynula vlastní léta s léty Jany z Arku. Síť lží, do níž se chytila sama a do níž se před pěti sty lety zapletla Jana z Arku, byla jedna a táž, věčná.“

(str.213)
„Uveřejnili i obrázky domu, obrázky bitých nedospělých chovanců se zlými, tupými a vyděšenými tvářemi, jak se krčí v ložnicích, na chodbách a na pustém dvoře. Při slovech polepšovna se všem vynořil obraz trýzněného a pokořeného mládí.„

(Z německého originálu Simone (1950), přeložila Anna Kučerová, vydal Albatros v r.1971)