Jak se bude jmenovat?

Knížka "Jak se bude jmenovat?" je výsledkem mnohaleté jazykové spolupráce a výchovného působení na úseku matriční praxe a několikaleté činnosti v kalendářní komisi ČR. Publikace se snaží vyjít co nejvíc vstříc aktuálním potřebám naší společnosti. Uvádí proto údaje, které se ze současného jazykovědného hlediska jeví jako nejpotřebnější a také nejžádanější pro to, aby jméno dobře plnilo svou společenskou funkci, aby bylo vhodně zvoleno, zapsáno i užíváno.

V úvodní části publikace stručně seznamuje čtenáře s původem a vývojem jmen u nás užívaných, poukazuje na to, co u nás ovlivňuje výběr jmen, z jazykového hlediska radí při výběru jména a dává nahlédnout do podmíněnosti uvádění jmen v matrikách a v našem kalendáři.

Jádro knížky tvoří poměrně obsáhlý slovník jmen mužských a ženských. U každého heslového jména je stručně uveden jeho původ a výchozí význam, nejčastější domácké podoby, cizojazyčné ekvivalenty, informace o jeho dnešním výskytu v ČR a kalendářní údaj. Kniha je doplněna samostatným poučením o jménech orientálních.

Publikaci uzavírá rejstřík (abecední seznam) základních jmen mužských a ženských volitelných pro zápis do matriky.

Jakými jmény se nazýváme

Každý občan naší republiky dostane brzy po svém narození jméno, které mu zpravidla vyberou rodiče, popř. příbuzní. Toto jméno, nazývané dříve též jménem křestním (podle církevního křtu) nebo nověji v jazykovědě jménem rodným, se zapíše do knihy narození a na rodný list dítěte. Spolu s příjmením, které se na základě dohody rodičů dědí zpravidla po otci (někdy i po matce) a jež tedy nelze volit, se stává úředně platným pojmenováním občana našeho státu.

Původ jmen osobních je třeba hledat ve jménech obecných (tj. označeních osob, zvířat, věcí, vlastností, činností a stavů). Vznikala z nich tehdy, když se objevila potřeba jedince pojmenovat, individualizovat, zvláštním označením jej odlišit od ostatních.

V naší zemi se užívají jména nejrůznějšího původu. Především jsou to jména slovanského původu, pocházející hlavně z období slovanského dávnověku. Slovanská jména byla tehdy zpravidla složená, vytvořená spojením dvou významových základů, vyjadřují povětšině vznešené představy, přání, výzvy, osudové věštby nebo touhu po kladných vlastnostech. Např. jméno Vojtěch znamená „těšitel voje, voják“, Vladimír – „ať vládne mír, mírumilovný vládce“, Václav – „více slavný“. K oživení a zčásti i doplnění zásoby složených jmen došlo v období národního obrození. Nově byla podle starých jmen vytvořena např. jména Krasoslav, Sudimír, Mírumil … V nové době, zvláště po r. 1945, k nám pronikla ze slovanských jazyků, hlavně z ruštiny, jména jako Igor, Soňa, Taťána, Naděžda, Nina, Vanda ad. Původ většiny těchto jmen není ovšem slovanský.

Velkou skupinu jmen u nás užívaných tvoří jména neslovanského původu, která k nám začala pronikat s rozvojem mezinárodních styků našich předků s cizinou, především s příchodem křesťanství, dále v důsledku válek, obchodních styků, mocenské politiky a cestování našich panovníků do ciziny. Cizí jména si staří Čechové velmi brzy přizpůsobili hláskově i tvarově češtině, krátili je a obměňovali stejně jako domácí, takže cizí původní podoba je často velmi zastřena. V současné době se u nás užívají především cizí jména původu hebrejského (biblická), řecká, latinská a německá, v menší míře ostatní germánská a románská, dále keltská, orientální a jiná.

Hebrejská jména u nás užívaná jsou nejen náboženská, známá z bible, ale i světská; jsou jednoduchá, složená i větná. Jsou to např. jména Jakub (druhorozený), Matouš, Matěj (boží dar), Adam (pozemšťan), Jan (bůh je milostiv), Josef (bůh přidá, rozhojní), Daniel (bůh je můj soudce), Marta (paní), Anna (milostná, líbezná), Eva (živá, životodárná), Zuzana (lilie), Jitka (židovka), Eliška (bůh je má přísaha).

Řecká jména u nás užívaná jsou původem složená i jednoduchá, označovala často zaměstnání, postavení lidí, duševní a tělesné vlastnosti; začala k nám pronikat spolu s křesťanstvím. Patří k nim např. Alexandr (obránce mužů), Filip (milovník koní), Jiří (rolník), Irena (mírumilovná), Kateřina (čistá, cudná), Barbora (barbarka).

Latinská jména u nás užívaná k nám pronikla spolu s křesťanstvím jako jména církevní. Označovala nejčastěji původ a různé tělesné a duševní vlastnosti. Patří sem např. jména Marek (bojovník, bojovný), Pavel (malý, skromný), Klára (jasná, slavná), Beatrice (přinášející štěstí). Ženská jména často vznikala z mužských přechýlením.

Z románských jazyků k nám byla jména přejímána v daleko menší míře než z latiny. Ze španělštiny jsou u nás např. známá jména jako Elvíra, Manuel(a), Izabela, z italštiny Alois(ie), František, Bianka, Sandra, z francouzštiny René, Iveta, Ivona, Nikol(a), Andrea, Denis(a), Simon(a). Jde tedy zejména o jména ženská, přejatá v době nedávné.

Germánská jména, zvláště německá, k nám začala pronikat vlastně již od nejstarších dob. Přinášely je k nám německé manželky Přemyslovců, němečtí mniši, později rytíři a kolonisté. Jde povětšině o jména složená, tvořená ze základů označujících vládu, sílu, bohatství, boj, silná zvířata, popř. i náboženské pojmy. Jako nejstarší jsou u nás doložena jména Jindřich (pán domu, otčiny), Oldřich (vládce dědičným statkem), Bedřich (mírumilovný vladař). Z pozdějšího období např. pocházejí Vilém (ochranou je má vůle), Karel (svobodný muž, chlap), Rudolf (slavný vlk), Robert (slávou ozářený), Ludvík (slavný bojovník), Hedvika (vítězící v boji). Z angličtiny k nám byla přejata např. jména Alfréd (nadpřirozeně moudrý), Eduard (mocný strážce), ze severských jazyků jména jako Ralf, Dagmar, Gréta, Gerda, Ingrid, Helga, Nora.

Vliv ostatních jazyků se v repertoáru jmen u nás užívaných uplatňuje v menší míře. Keltského původu jsou např. jména Brigita, Oskar, Artur, Alan, Ronald, několik jmen u nás užívaných se k nám v nedávné době dostalo z maďarštiny, převážně prostřednictvím slovenským, jsou to např. jména Ilona, Aranka, Marika, Tibor. Vlivem rozšíření mezinárodních styků, a to i s rozvojovými zeměmi, došlo u nás k pronikání jmen v širším slova smyslu orientálních, běžných zejména v Asii, Africe. Jsou to např. jména Mohamed, Omar, Aram, Alina, Fatima, Lejla.

Vývoj našich jmen

Ve vývoji našich jmen lze rozlišit několik období:

² Období do 13. století
V této době panovala jednojmennost. Užívala se především jména slovanská. Původně byli pojmenováváni především dospělí lidé, zvláště vládci a šlechta, zatímco děti zůstávaly často v nejrannějším období nepojmenovány. Již v tomto období k nám začala pronikat též jména cizí, zejména německá. Od 9. stol. k nám již pronikalo křesťanství, které k nám ve 13. stol. přineslo první vlnu jmen křesťanských. Slovním vyjádřením přijetí křesťanství se stala např. jména typu Bohuslav, Křišťan, Křižan. Vedle nich u nás začala zdomácňovat i křesťanská jména cizího původu, a to hebrejská, řecká i latinská.

² Období od 13. do 18. století
V této době dochází v naší zemi k velkému rozšíření církevních křesťanských jmen, a to zvláště v gotické době 14. stol. (druhá vlna křesťanství). Jména slovanská ustupují do pozadí, rozšiřuje se kult svatých. Některá jména se užívají ve všech společenských vrstvách, ve městech i na venkově, např. Petr, Jan, Mikuláš, Tomáš, Matěj, Marek, Markéta, Kateřina, Anna, Klára, jiná jsou rozdělena stavovsky: šlechta např. užívá jména jako Albert, Heřman, Jakub, Oldřich, Ondřej, Jaroslav, Eliška, Dorota, Žofie, u měšťanstva se objevují i jména jako Aleš, Diviš, Jitka, Marta. Úcta ke světcům nachází svůj odraz i u prostého lidu, proto ve 14. stol. užívání světeckých jmen převládalo. V té době též vznikají kalendáře a začíná se datovat podle svátků, např. na sv. Václava (28. září).

K větším změnám dochází až v období humanismu a renesance (16. stol.). Pod vlivem reformace pronikají k nám nově i jména starozákonní (Ámos aj.) a objevuje se u nás několik nových jmen latinských a řeckých (jako Veronika, Lukrécie, Helena, Zuzana, Maxmilián, August, Julius). Od 16. stol. se ve větší míře uplatňuje i užívání dvou křestních jmen, např. Jan Václav (z Lobkovic), Jan Jetřich (ze Žerotína).

S růstem počtu obyvatel bylo třeba vzhledem k poměrně malému množství církevních jmen obyvatele ještě dále rozlišovat. Proto se již od 13. stol. objevovala různá další označení osob podle původu, zaměstnání, podle jména otcova nebo matčina, podle vlastností tělesných a duševních, popř. se v hojné míře vytvářely domácké podoby jmen. Tato rozmanitá příjmí se postupně měnila v dědičná příjmení. Tento proces byl dokončen v 18. stol. za Josefa II., kdy se oficiálním označením občana stalo jméno a příjmení, přičemž příjmení má od té doby hlavní postavení (viz referát Naše příjmení – Dobrava Moldanová).

Velké změny přináší v 18. stol. doba barokní. Třetí vlna křesťanských jmen totiž zavádí kult Panny Marie a sv. Josefa a s ním i rozšíření těchto jmen. Důsledkem kanonizace nových barokních světců se u nás objevují také jména Terezie, Karel, František, Antonín. Módní vlna uvádí mezi ženská jména i Karolínu, Viktorii, Eleonoru a opět Barboru a přechýlená jména světců. Barokní jména se rozšiřují i mezi venkovský lid.

² Období od 19. stol. do r. 1945
V době národního obrození, tj. již od konce 18. stol., dochází u nás pod vlivem vlasteneckého cítění k oživování slovanských jmen hodnocených jako jména národní. Užívaná národní jména jsou zakončena nejčastěji na –slav: Miroslav, Ladislav, Stanislav, -mír: Vladimír, Jaromír, Slavomír, -mil: Bohumil, Vlastimil, Čechomil. Tehdy bylo – hlavně mezi vzdělanci – zvykem projevit své vlastenectví připojením národního jména za první jméno církevní, např. František Ladislav Čelakovský, Josef Krasoslav Chmelenský ad.

² Období od r. 1945 dodneška
Po r. 1945 dochází u nás ve vývoji jmen k závažným změnám. Ve výběru jmen se stírají rozdíly stavovské, sociální i místní (tj. mezi venkovem a městem), mizí vliv církve, zachovávají se však tradice rodinné.

Čím je ovlivňována volba jmen?

K volbě jména lze přistupovat z nejrůznějších hledisek. Uvedeme si jen ta, která se v posledních dvou stoletích uplatňovala nebo uplatňují nejvíce: rodinné zvyklosti (udržování jmen z pokolení na pokolení, odvozování jmen ze stejného základu,dávání jmen křížem, neopakování jména,...), náboženské tradice (pro katolické země platil Katechismus Romanus-nařizoval dávat dětem jména svatých, v jiných církvích platily obdobné předpisy), citové motivace (vzpomínka rodičů na významnou událost, jméno podle přátel, kamarádů z dětství, vyjádření vztahu ke své profesi,...), vliv dobové společenské obliby (tato tendence se dnes uplatňuje zejména u rodičů se základním vzděláním, méně u středoškoláků a nejméně u vysokoškolsky vzdělaných), historické události (např. 2. svět. válka – jména Libuše, Vlasta, Přemysl, Vladimír, Čestmír,... po r. 1945 užívání v hojné míře jmen ruských), obliba populárních osobností nebo písňových,románových či filmových hrdinů (Brigita-Bardotová, Rita-Pavone, Angelika, Monika-film Léto s Monikou, Dominik-píseň Dominiku, Zuzana-Písnička pro Zuzanu ap.).

Každý stát a přesněji řečeno každé území si v určitém časovém období vytváří svou vlastní módu a oblibu jmen, která je navzdory pokročilé civilizaci a mezinárodním stykům jen v menší míře ovlivněna módou zahraniční.

Která jména lze zapisovat do matriky?

Víme, že usměrňování volby jmen není žádnou novodobou záležitostí. Pro katolické země platil od 16. stol. např. Katechismus Romanus, nařizující dávat dětem jména svatých, od 17. stol. i Ritual Romanum, varující před jmény bájeslovnými, pohanskými, směšnými a neslušnými.
Dnes u nás usměrňuje zápis jmen do matriky vyhláška ministerstva vnitra č. 22/1977 Sb., kterou se vydávají bližší předpisy k zákonu č. 268/1949 Sb., o matrikách – od 1.1.1950 jsou matriky jen civilní, do té doby byly i církevní.

Uvedená vyhláška mezi jinými stanoví : „Zapsáno může být pouze jedno jméno. Zápis jmen zkomolených, zdrobnělých nebo domáckých nelze připustit.“ Podle citované vyhlášky dále není také přípustné, „aby osobě mužského pohlaví bylo dáno jméno ženské, a naopak, nebo aby jako jméno bylo dáno dítěti jméno neosobní (tj. označení věcí, dnů apod.) anebo jméno, které se užívá jako příjmení“. Na rozdíl od evropských států se např. v USA jako rodná jména užívají i příjmení, např. Washington, Lincoln, Kennedy aj. U nás se naopak tradičně užívají jako příjmení některá rodná jména. Dále také nelze dítěti vymyslet „zcela nové jméno“, lze zvolit jen jméno doložené, existující.

K výběru jmen a pojmenovávání dětí vůbec zaujímá každý stát, země, popř. i národnost, kmen atd. své vlastní stanovisko odpovídající zpravidla stupni jeho společenského vývoje, jeho historickým a kulturním tradicím. Tak např. u kmene Alakulfů (v nejjižnější Africe) nedostane ani dnes dítě po narození jméno hned, ale až tehdy, když začne běhat a žvatlat. Pak mu dá otec, jemuž toto právo výlučně přísluší, jméno podle své vůle a názoru. Může být pojmenováno jménem označujícím tábořiště, kde se narodilo, označeno některou z fyzických vlastností, již se otec domnívá na dítěti vidět, nebo pojmenováním některého zvířete či čehokoli jiného. Kromě toho s přibývajícími léty může každý Alakulf dostat další jméno nebo přezdívky.

V některých státech se dítěti zapíše jako jméno podle přání rodičů cokoli. V Texasu jsou např. zaznamenána dvojčata Astma a Pneumonia, chlapci jménem Makaroni, Dobrounoc (patrně vliv českých přistěhovalců), jeden nadšený anglický fanoušek boxu dal dcerce kromě jména Maria 25 dalších, a to jmen bývalých mistrů světa v těžké váze. Jsou ovšem naopak státy, kde se výběr jmen řídí předpisy daleko přísnějšími než u nás. Patří k nim např. Francie, kde jsou za státní občany uznány pouze ty děti, kterým bylo vybráno jméno obsažené v úředním seznamu. Dají-li např. rodiče dětem stará bretoňská jména Maiwen, Gwendal, Brann, neplatí na ně stát rodinné přídavky. Děti neregistrované na občanském úřadě se ani nemohou ucházet o žádné diplomy, ani později uzavřít zákonný sňatek.