Cesta krve

Hrdina knihy Maxmilián se vydal na dovolenou na svoji opuštěnou chatu v lese, kde se po několika dnech setkal s podivně vyhlížejícími obyvateli, kteří se pokoušeli dostat do jeho chatičky. Lesní zvěř byla poněkud jiná, než jakou ji znával dříve. Měla podezřelou pružinovitou chůzi a byla nebezpečně agresivní. Po dalším útoku na jeho osobu se rozhodl vydat se do nedaleké vesničky, aby se zeptal obyvatelů, zda se něco podobného již stávalo. Když dorazil, zjistil, že je ve vesnici sám jenom s hostinským. Ten neotálel, a jakmile spatřil hrdinu, začal na něj útočit svými ostrými zuby a dlouhými nehty. V ohrožení života ho musel zastřelit svojí zbraní, kterou našel ve svém srubu. Jelikož předpokládal, že hostinský nebyl sám, co byl "přeměněn na mrtváka", rozhodl se pěšky vydat do Plzně, za účelem získání lepších zbraní. Tam se setkal s novým nepřítelem, kterého později nazval popelnice, který mu rabování obchodu se zbraněmi značně znepříjemnil.

Spolu se svými stoupenci-mrtváky, začali Maxmiliána ohrožovat na životě a nebýt malého kloučka, jistě by se jim podařilo upálit ho svými destruktivními lasery. Maxmilián se za dva dny probral z bezvědomí v bytě malého hocha a děkoval mu za záchranu života. Kluk byl němý, a jelikož na svůj věk neuměl psát, byl pojmenován na Jonáše. Po dlouhém léčení se vydali do neblízkého armádního muničního skladu pro "futuristické" zbraně. Cestu jim znepříjemňovaly popelnice a místy i schovaní mrtváci, ale do místa svého cíle se nakonec dostali. Jonáš naznačil, že popelnice nejsou ze Země a mrtváci jsou obyčejně přeměnění lidé, načež mu hrdina přitakal. Vybaveni hledali jakési tajné materiály o supervoze. Mapy našli, a tak si Maxmilián určil další cíl výpravy. Mezitím Jonáše naučil zacházet a střílet z berrety, kterou obdržel od Maxmiliána, začež mu byl nemálo vděčný. Do německé továrny na zbraně dorazili se svým pomocníkem Jawou 350 za týden. Německu tajnou základnu vystopovali dříve, než je stačily popelnice lokalizovat. Uvnitř jim sotva stačili náboje na krvelačné mrtváky, ale přece se dostříleli až k supervozidlu. Za pomocí robotů uklizečů se zbavili mrtvol a nepříjemného zápachu. V základně zůstali rok, Jonáš se mezitím vzdělával na počítačovém programu Škola hrou a Max dokončoval úpravy na voze. Vůz byl hotov, a tak se vydali do země věčného tepla, do Itálie. Saladin (tak se transportér jmenoval) byl nastříkán neviditelnými krystaly, a tak není divu, že na cestě neměli nepřátel. Jonáš mu dělal skvělého společníka a Max ho konečně začal brát jako dospělého člověka. V Itálii ho napadlo, že na světě nemuseli přežít jen oni dva, a tak další cíl jejich cesty byla Afrika. Tam se náhodou setkali s klanem, který řídil náčelník jménem Guss a s krásnou černoškou, se kterou měl v brzké době poměr. Max s Jonášem vyslechli, jak se tisícičlenný klan pokoušel všemi možnými pozemskými zbraněmi zničit návštěvnickou základnu u Černého moře a jak z obrovského klanu zůstal jenom třistačlenná hrstka těch nejlepších bojovníků. Max se domluvil, že z Jihoafrické republiky přiveze neutronové granáty a s jejich pomocí zničí vetřeleckou základnu. On, Jonáš, černošská kráska Singhaia a Saladin se vydali přes celou Afriku. Ovšem nezničitelný Saladin nebyl nezničitelný, a tak se museli vydat za klanem s nepořízenou. Mezitím byl Max unesen a později pod jakýmsi druhem hypnózy se stal vojákem pro pozemského generála Ruffuse. U něj sloužil půl roku, když se probral z oné hypnózy rozhodl se, že se vrátí k Saladinu a opraví jej. Saladin naštěstí nebyl tak zničený, jak se zvenčí zdál, a tak se s jeho pomocí vydal zabít generála, kterého tolik nenáviděl, už jen proto, že se spolčil s návštěvníky, ale také proto, že ho odloučil od jeho "rodiny". Generál se však stihl ukrýt do své tajně vybudované laboratoře. Maxovi nedělalo problém ji najít a generála i s jeho služebníky stihl uvrhnout do stejné hypnózy, v jaké se nacházel on sám. Přesto se ale vydal hledat původní klan a svou lásku Singhaiu. Všichni se shledali, ale chyběl Jonáš. Max si vzpomněl, že ho sám odevzdával do nadpozemského konvoje s lidmi, když byl ovládán.


Charakteristika hl. hrdiny: Maxmilián byl na začátku knihy jemný, romantický, citlivý muž, ale v knize se jeho charakter neustále morfoval, a tak začátkem druhého dílu se z něj vskutku stal cynik, nebojící se cizí krve, měl pomstychtivou povahu a ze samotáře se stal opravdu společenský člověk.


Jiří Kulhánek: J. K. je bezesporu vycházející hvězdou naší akční science-fiction + fantasy. Upozornil na sebe hned svou prvotinou, románem Vládci strachu (edice Poutník 1995), kterým znatelně posunul laťku kvality pro domácí tvorbu v této oblasti. Jeho nový dvoudílný román Cesta krve dokazuje, že to rozhodně nebyla náhoda.

Můj názor: Tento dvoudílný román mě vtáhl do děje takovým způsobem, že jsem se s podobnou chytlavostí příběhu doposud nesetkal. S hrdinou jsem se ztotožnil a dalo by se říci, že jsem vnímal každý jeho úraz. Zpočátku prvního dílu mi připadalo, že knihu píše amatér, ale v polovině jsem zjistil, že kniha není až tak špatná, jak se na první pohled zdála.