Mont Oriol

Román Mont Oriol, na který se v celku Maupassantova díla často zapomíná, je dílo stejně zajímavé jako ostatní autorovy práce, ať již líčením nebo kresbou přelétavé milostné vášně dvou mladých lidí, citů o to tragičtějších, že byly vyvolány jen prchavým vzájemným smyslovým okouzlením obou milenců, bez hlubšího porozumění a spříznění povah. Před láskou domácího přítele Pavla ke krásné Kristině, provdané vypočítavým hraběcím otcem za bohatého průmyslníka, ustupují poněkud do pozadí společenské úspěchy dvou půvabných dcer lakotného auverňského sedláka Oriola, na jehož pozemcích se najdou nová vydatná zřídla minerální vody – základu budoucí slávy mondénních lázní. Společenský život v léčebném středisku na konci století je v románu vystřižen poutavě a barvitě. K přitažlivosti knihy přispívá také to, že její děj je zasazen do rámce krásné auverňské přírody, do lůna horského masívu. Výlet lázeňských hostů k jezeru, krásné projížďky a procházky lesy v okolí lázní jsou mistrovskými díly slovesné krajinomalby (,,Rozprostírala se před nimi nekonečná rovina, vzbuzující na první pohled dojem oceánu. Zastřena lehounkou párou, něžným modrým oparem, táhla se tato pláň až k dalekým, sotva znatelným horám, vzdáleným snad padesát šedesát kilometrů. A pod jemňoučkou průzračnou mlhou, vznášející se široko daleko nad krajem, rozeznávalo oko města, vesnice, velké žluté čtverce zralé úrody, zelené čtverce lučin, továrny s vysokými červenými komíny a černé, špičaté zvonice, postavené z lávy někdejších sopek. … Hnědé, podivně zprohýbané a do hloubky zaryté skály lemovaly cestu. Napravo bylo vidět rozplesklou horu, jejíž plochý vrchol vypadal dutý a holý; dali se cestou, která jako by se hroužila do hory trojúhelníkovým zářezem, a Kristina, jež vstala, spatřila najednou v hlubokém a širokém kráteru krásné, svěží jezírko, kulaté jako stříbrňák. Příkré svahy hory, napravo zalesněné a nalevo holé, sestupovaly až do vody, tvoříce kolem ní vysoký pravidelný kruh. A ta tichá voda, hladká a lesklá jako kov, odrážela z jedné strany stromy, z druhé vyprahlou stráň tak dokonale a čistě, že člověk nerozeznával vůbec břehy, a v tom ohromném trychtýři uprostřed zrcadlícím modré nebe viděl jen světlou a bezednou šachtu, která jako by prostupovala zeměkoulí skrz naskrz až k protilehlé obloze.“).