Yvetta

Hlavní postavou této knížky, je Yvetta, dcera paní Obardiové, které je 18 let. Paní Obardiová je proslavená tím, že je kurtizánou a vodí si do domu různé pány, které si chtějí užít. Bohužel si všichni myslí, že Yvetta je stejná, jako její matka. Jednoho dne zavítají k nim do domu vévoda Jan de Servigny a jeho dobrý přítel Leon Saval
.
Jan de Servigny byl malý, štíhlý avšak velmi elegantní Pařížan, který byl známý svým bohatstvím a společenskou galantností. Měl prořídlé vlasy, nakroucené kníry, jasné oči a úzké rty. Patřil k těm nočním ptáčkům, kteří jako by se narodili a vyrostli na bulvárech. Jeho společník Leon Saval byl také boháč. Byl to muž, za kterým se ženy otáčely na ulici. Byl příliš hezký, velký, mohutný a silný, měl trochu příliš všeho až příliš předností.

Yvetta bydlí se svojí matkou ve čtvrti kolem Étoile v Paříži. Zde si její matka založila salón, do kterého se sjíždějí různí muži ze všech světadílů. Pravidelně se u ní konaly zábavy, hraly se karty, tančilo se, prostě všecko, co patří ke společenským radovánkám. Markýza Obradiová představovala typ elegantních kurtizánek. Byla to zralá a stále krásná žena, která okouzlovala mnoho můžu.Pod bohatou hřívou černých vlasů, které z ní dělaly tajemně toužebnou ženu, se otvíraly velké, také černé oči. Nos měla trochu drobný, ústa velká a nesmírně svůdná, zkrátka taková, aby mluvila a dobývala. Nejvýraznější své kouzlo měla ostatně v hlase. Pro všechny bylo potěšením poslouchat její slova, plynoucí půvabně jako potůček. Byla to jedna z žen, stvořených pro to aby milovaly a byly milovány. Z lásky si udělala povolání, peníze přijímala přirozeně jako přijímala polibky.Mnoho můžů prošlo její náručí, aniž k nim pocítila sebemenší něhu.

Avšak nejvíce nápadníků přitahovala její dcera. Světlovlasá osmnáctiletá dívka. Byla povahou přirozeně důvěřivá, nehledala na lidech nic, neměla čich pro lidi, jako ho měla matka. Žila klidně až v příliš velké radosti ze života. Všichni muži si pokládali pouze jednu jedinou otázku, kdo ji bude mít. Nikdo netušil co v ní je a co si myslí.

Jedním z obdivovatelů Yvetty je právě i vévoda Jan de Servigny. Toho má Yvetta i trochu ráda. Matka Yvetty se zase zamiluje do Leona Savala. Pozve ho tedy i jeho přítele Jana k sobě na chatu. Všichni se zde skvěle baví. Asi po dvou dnech vyzná Jan de Servigni, Yvettě lásku a oznámí ji, že ji miluje. Ta se jeho vyznání lekne a uteče. Yvetta si pak naivně myslí, že si ji Jan chce vzít za ženu. Když se Yvetta svěří matce, vysměje se jí, že to tak pan Servigny jistě nemyslel. Ani Jan sám netušil, co si o tom má myslet.Yvetta jedné noci zjistí, že matka má se Savalem intimní poměr. Chce ji to vymluvit, ale matka se nedá a řekne Yvettě, že je kurtizánou.

Úryvek z knížky str.73

Yvetta se s tím nedokáže smířit. Nechce být stejná jako její matka. Rozhodne se proto pro smrt, pro něco rázného, velkého a opravdu silného, aby to jednou sloužilo za příklad. Vzdala se dýky a revolveru, které by ji třeba jen poranily, vzdala se provazu nebo utopení. Zbývalo pouze jen jedno jediné jed. Ale který? Téměř po všech se zvrací nebo trpí a to ona nechtěla. Nakonec zvítězil chloroform. Ještě ale napsala dopis na rozloučenou, ve kterém stálo:


Bougival, dnes v neděli, devět hodin večer.
Umírám, abych se nestala vydržovanou ženou. Yvetta.

Potom připsala: Sbohem, drahá maminko, odpusť.

Naštěstí se jí ale její pokus o sebevraždu nepodaří, protože společnosti je divné, že se Yvetta neozývá z pokoje, a snaží se dostat k ní. Jako první se k Yvettě dostane Jan, který najde Yvettin dopis na rozloučenou a schová ho na přání Yvetty. Ta se ho potom zeptá, jestli ji bude mít rád a jeho odpověd zní: Zbožňuji vás.

Podle mého názoru, Yvetta je jedním z děl, na kterém se dá dobře vystihnout realismus. Autor zde ztvárnil Yvettu jako typ postavy, která nesouhlasí se společností v níž žije. Na jedné straně bohatí lidé a na druhé straně chudí. A pokud se člověk nechtěl ocitnout na okraji své společnosti jako chudák, musel si najít i sebehorší povolání, jako vykonával například paní Obardiová. Kniha končí tím, že se Yvetta pokouší spáchat sebevraždu. Maupasant úmyslně zvolil takovýto konec. Chtěl totiž aby Yvettin čin jednou sloužil jako rázný příklad.

Nakonec snad už jen mé osobní shrnutí. Myslím si, že pochopit tehdejší společnost nemůžeme pouhým nasloucháním druhých, ale pokud ji chce člověk dobře porozumět, musí si o tom také něco přečíst. I když jsem tuto knížku začínala číst s nechutí, protože dávám raději přednost českým autorům, řekla bych, že mi hodně pomohla ve vysvětlení, o čem je vlastně realismus.