Živočichopis

Již od přečtení první bajky, jsem si oblíbila knihu od Miloše Macourka „Živočichopis“. V této knize je několik kratičkých próz, probouzejících ve čtenáři pocit novosti a zázračnosti světa. Nejraději si ji čtu před spaním.Probouzí ve mě fantazii a uklidní mě natolik, že pak sním příjemné sny.

Miloš Macourek je český básník, prozaik, dramatik, filmový a televizní scénárista, dramaturg a režisér, redaktor, lektor. Narodil se v Kroměříži roku 1926. Podnikl několik cest do Ameriky, Afriky a Asie. Již v první sbírce se přihlásil k poezii všedního dne, hledající kouzlo a krásu v obyčejných okamžicích. Autor knih pro děti, filmových scénářů (např. „Dívka na koštěti“, „Pane, vy jste vdova“, „Zabil jsem Einsteina, pánové“), námětů a scénářů televizních seriálů (např. „Arabela“, „Rumburak“, „Křeček v noční košili“).

Kratičké prózy v této knize jsou vtipné, duchaplné a leckdy ostře pointované zvířecí bajky a anekdoty s kritickým podtextem. Některé (např. „Kudlanka nábožná“, „Chameleón“, „Pštros“, „Bourec“) mluví velmi bystře o dnešním člověku a o dnešním světě. Okouzlují svou fantazií a poetickým humorem. Pod Macourkovým pohledem a slovem se všední věci proměňují v malý poetický zázrak a v dobrodružství. Jeho křehké a hravé prózy o zvířatech útočí překvapivě na čtenářovu myšlenku, city a fantazii. I přes neobvyklou větnou skladbu, kdy každá bajka je v podstatě jednou dlouhou větou, je tento literární útvar čtenáři velice přístupný .

Vezměme si například roztomilou bajku s drobným ponaučením. Jmenuje se „Jepice“. Je o malé jepici, která chce za jediný kratičký den vidět tolik věcí. Chce vidět nějakou výstavu, činohru, také se chce podívat na orloj a na matematiku. Na světě je tolik věcí a ona se nechce ničím zdržovat. Ale naše malá jepice ztrácí čas v mlékárně. Minuty letí moc rychle a jepice si říká, že už nemůže nic stihnout. Uklidní se, řekne si, že musí být rozumná a nesmí panikařit. Protože to by ztratila moc času. Zjistí, že lepší je dívat se kolem sebe. Začne si prohlížet máslo, sýry, jogurty.A říká si, že orloj se od konve na mléko tolik neliší. Dívá se na konve, které se lesknou na slunci. Na tvaroh, který nádherně voní. A zjistí, že je to neobyčejně krásné, že je to kouzelné. Jepice je dojata k slzám, ale říká si, že nesmí plakat. Protože přes slzy se vidí velmi nejasně. Další z kouzelných bajek uvádím například bajku „Mravenečník“, která jako jediná obsahuje více vět. Vypráví o nešťastných mravenečnících, kteří nevědí jak na mravence. Číhají na ně třeba dva měsíce a tak se jim vede bídně. Byli všem pro smích. Hlavně pštrosi si z nich utahovali. Vyplazovali na mravenečníky jazyky. Až jednoho malého mravenečníka napadlo, že si koupí mucholapku, aby měl aspoň pořádný jazyk, kterým by trumfnul jazyky pštrosů. Když potkal pštrosa, vyplázl na něho jazyk. Pštros se styděl za ten svůj malý jazýček a malý mravenečník se tolik radoval. Utíkal domů, ale při tom všem shonu si zapomněl nový jazyk strčit zpátky do pusy. Jakmile byl doma, všimla si celá rodina, že na jazyku má nalepenou spoustu mravenců. A tak si mravenečníci nakoupily nové jazyky. Malému mravenečníku postavili pomník a ve výroční den se u něj scházejí mravenečníci a vyplazují své dlouhé jazyky na pštrosy.

Macourek si mě svým humorným podáním vždy získá. Jeho „Živočichopis“ má stálé místo vedle mé postele, kde ho mám vždy na blízku. Líbí se mi, jak ve svých bajkách vystihuje problematiku všedního života. Nacházím v nich krásu a fantazii, což už většina dospělých zapomněla. Proto patří k mým oblíbeným autorům. A pokud jste „Živočichopis“ ještě nečetli, měli byste tak učinit.