Plukovník Švec

Rudolf Medek, básník a prozaik se narodil v roce 1890 v Hradci Králové. Do literatury se zapsal jako autor zobrazující boj legií za svobodu a jeho působení na charakter národa a na utváření národní státnosti. Od roku 1909 učil až do roku 1914, kdy byl povolán do armády. Po absolvování důstojického kursu v Jablonci byl poslán naruskou frontu. O vánocích 1915 přešel v hodnosti kadeta k Rusům, po pobytu v zajateckém táboře u Kyjeva byl vyslán jako zajatec na Sibiř, skončil však v nemocnici v Čeljabinsku. V roce 1916 se stal vojínem-dobrovolníkem Československé brigády. Zůčastnil se rozvědek a bojů proti německým a rakouským vojskům ve východní Haliči. V březnu 1918 po bitvě u Bachmače nastoupil cestu přes Penzu, Samaru, Ufu, Čeljabinsk, Omsk do Vladivostoku. Do Prahy se vrátil o vánocích 1919. Po válce působil v Památníku národního osvobození, kde působil až do konce své smrti tj. 22. 8. 1940.

Jeho nejznámější drama Plukovník Švec bylo inspirováno smrtí tohoto přítele z Třebíče, který dal přednost dobrovolné smrti před bytím v hanbě a v pokoření. Napsal lístek se slovy „...nemohu přežít hanby, stihnuvší naše vojsko vinou mnohých nezřízených fanatiků- demagogů, kteří ubili v sobě, v nás všech ubíjejí to nejcennější- čest.“ Zastřelil se 25 .10. 1918 na stanici Aksasovo, která je třetím dějstvím Medkova dramatu. Podle Medka dohnalo Ševce ke smrti strádání vojáků prvního pluku na povolžské frontě a jejich hromadné odchody z bojiště. Z Medkova dramatu vyplývá, že plukovník cítil, kam povede jednání vojáků a přesvědčil se, že vojáci to nechápou, dokud se jim to pouze mluví; chtěl se obětovat, aby ukázal, že i druzí se musí obětovat. Švec byl Sokol a svoje sokolství bral doslova. Byl fanatik čestnosti a přímosti.

Drama má 3 dějství : Penza, Kazaň a Aksasovo. Děj prvního aktu se odehrává na nádražní stanici Penza, kde vojáci si zvolí za svého vůdce plukovníka Ševce, protože všichni touží po osvobozujícím činu. Podle rozkazu mají Češi odevzdat zbraně a podřídit se sovětům. Tomu se vojáci nechtějí podřídit, proto volí útok na Penzu, aby si vydobyli volný průchod na východ. Švec se stává hrdinou, na jehož bedrech závisí budoucnost národa. Druhou hlavní postavou jsou právě vojáci. Vystupují zde českoslovenští důstojníci a dobrovolníci jako pan Kódl, pak Rusové (ruští železničáři na naší straně), sovětší komisaři aj. Hra, jak sám řekl Rudolf Medek, má být vášní mužských a ctností mužských, kterou také bezpochyby je, neboť ženský element zde nevystupuje přímo, ale jen ve vzpomínkách plukovníka Ševce na domov a na jeho milou.

Proti jasné postavě Ševce stojí dobrovolník Janda, který kolísá ve svých rozhodnutí a obává se dalšího boje s bolševiky, dále postava Martyšky, který je strůjcem vzpoury proti Ševcovi a ztělesněním odporu ke kázni a pořádku.Drama melo premiéru při příležitosti 10. výročí založení republiky a bylo přijato s ovacemi. Někteří kritikové (Václav Kaplický) však jeho dílo strhalo, protože mu vyčítali nadměrný patos a nedodržování historických faktů. Avšak je autor dramatu povinen držet se historických faktů? F. X. Šalda bránil jeho dílo, stejně jako M. Rutte. Pro tento referát jsem čerpala z knihy J. O. Novotného. O Plukovníka Ševce.