Stanice Bouřná

V roce 1984, kdy začíná děj románu, je hlavnímu hrdinovi Edygeji Žangeldinovi již přes šedesát let. Většinu svého života strávil na železniční stanici Boranly - Bouřná. Když jeho starý přítel Kazangap jedné noci zemře, zůstane právě na něm úkol uspořádat vše kolem jeho pohřbu. On a Kazangap byli poslední ze staré generace uchovávající zvyky předků. Ti mladí, jak sám Edygej říká, už ani nedokáží promluvit nad hrobem, neumí se modlit k bohu, nemají úctu ke smrti. Edygej rozhodne, že jediné pravé místo, kde mohou nebožtíka pohřbít, je legendami opředené pohřebiště Ana-Bejit. Edygej utrpěl na frontě zranění od granátu. Jako mrzák se pak toulal se svou ženou Ukubalou. Až jednoho dne se setkali s Kazangapem, který jim nabídl práci dělníků na zapadlé železniční staničce Boranly - Bouřná v pusté stepi. Tam Edygej nalezl své ztracené zdraví a později i domov. Jednoho roku přijede na stanici Abutali Kuttybajev se svou manželkou Zaripou a syny Daulem a Ernekem. Edygej se s Abutalim spřátelí a těžce nese pohled, jak on i jeho žena trpí v místních krutých podmínkách. Jednoho dne přijede na stanici skupina mužů vedená Tansykbajevem. Abutali je obviněn z protistátní činnosti (píše totiž své vzpomínky) a zatčen. Pro Zaripu, její děti a Edygeje začíná kruté období. Edygej vidí jak se trápí, ale nemůže jim pomoci a tím zas nevýslovně trpí on. Po nějakém čase dorazí zpráva, že Abutali zemřel. Zaripa se to rozhodne před dětmi tajit a její přání respektují i ostatní obyvatelé stanice. Jednoho dne se Edygej podřekne a Zaripa pochopí, že jí tajně miluje. Od toho dne se mu snaží vyhýbat až jednoho dne, kdy je Edygej pryč, odjede s dětmi neznámo kam. Až po čase Edygej pochopí, že se odhodlala rozetnout neřešitelný a nepřípustný vztah. Pohřební průvod z ničeho nic narazí ostnatý drát. Nevědomky přišli k zakázané zóně kolem Sary-Ozekského kosmodromu. Přes veškeré jejich úsilí jim místní velitel Tansykbajev nepovolí přístup k pohřebišti. Edygej je zdrcen zprávou, že se má být Ana-Bejit zničen kvůli plánované výstavbě. Nedokáže pochopit, proč má kvůli nějakému plánu být zničen symbol historie a tradice celé oblasti. Kazangapa nakonec přes protesty jeho syna pohřbí u hřebenu Malakumdyčap. Velice pomalu a zvolna plyne současnost a do ní jsou poměrně systematicky přidávány vzpomínky. V knize je však ještě jedna linie. Den po smrti Kazangapa pozoruje Edygej start kosmické rakety. Netuší, že jde o záchranou misi určenou pro SSSR - USA orbitální stanici, která se náhle odmlčela. Postupně se na velitelskou USA - SSSR letadlovou loď Konvence, dostávají informace o kontaktu posádky orbitální stanice s mimozemskou civilizací a odhodlání navštívit její domácí planetu. Zvláštní zplnomocněnci obou vlád čtou zprávy o pravdě utopistické společnosti na planetě Náruč lesa. Jejich závěr je jasný a nesmlouvavý. Posádka se nikdy nesmí vrátit na Zemi. Mají být učiněny kroky, aby se podobný kontakt již neopakoval a kolem Země bude rozmístěn systém raket, který zničí jakékoliv těleso snažící se vstoupit na oběžnou dráhu. Právě start těchto raket pozoruje Edygej po Kazangapově pohřbu. Autor píše velmi emotivně, tedy s výjimkou pasáži o kontaktu s mimozemšťany. Typicky používá opakování motivů a celých pasáží, jakýchsi "refrénů". Celý román je napsán v třetí osobě. Bez zajímavosti není pasáž psaná z pohledu lišky na začátku a z pohledu luňáka v závěru románu. O provázanosti jednotlivých linií jsem se již výše zmiňoval. Jen celý příběh o mimozemské civilizaci stojí jaksi mimo, jak jinak když má být celému světu navždy zatajen. Ajtmatovovi se říká, že je mistrem psychologického románu s filozofickým podtextem. Psychologie autorových postav spočívá nikoli ve snaze o zachycení racionálního jednání a skrytých pohnutek známé z klasických děl ruského psychologického románu. Jde zde o emoce. Emoce, které se neohlížejí na rozum ani morálku a mínění společnosti. Emoce, které mají až obdivuhodný talent vézt člověka do krizových situací.