Santa Lucia

S úryvkem Mrštíkova románu Santa Lucia jsem se seznámil na střední škole, natolik mne upoutal, že jsem si právě toto dílo vybral jako předmět mého referátu.

Román Santa Lucia vyšel poprvé v roce 1893 v Matici lidu, od tohoto roku pak ještě mnohokrát.
Než se toto vrcholné dílo Viléma Mrštíka pokusím obsahově i kompozičně rozebrat je namístě, abych v několika větách dílo specifikoval, proto uvádím názory několika literárních odborníků.
Marie Mrovcová říká: „Santa Lucia je román o deziluzi. Mrštík ji dává prožít moravskému studentovi, pro něhož se Praha pro svou krásu a tradice stala přeludnou vidinou; v průběhu marného zápasu o uplatnění a přežití se ale mění v post a změť chaotických vjemů osamělého vyvržence. Silného emocionálního vyznění dosahuje Mrštík subjektivní perspektivou i tím, že vyprávění rámcuje hrdinovým umíráním.“
Otakar Chaloupka ve svém Příručním slovníku české literatury uvádí: „Santa Lucia je románem lidského zklamání, jež se zde promítá do osudů moravského studenta v Praze, který se setkává jen s planým vlastenčením, nezájmem až výsměchem, a který tu také umírá.“
S těmito názory souhlasím, myslím si ale, že nejlépe stručný obsah díla vystihuje Otokar Jaro: „Moravský chudý student Jordán odejde z tichého venkova na studie do Prahy. …Jak po ní touží! Spěchá k ní jak k milence – ale neví, že jest to milenka vášnivá sice, ale smrtící, opojná – ale otravující. Ideálně představuje si v ní život umělecký a literární. Je však trpce zklamán. Zemře konečně ve všeobecné nemocnici.“ Ano ústřední hrdina tohoto díla – Jiří Jordán – se do Prahy vášnivě zamiloval, bohužel Praha si nezamilovala ho, a vydala na pospas krutému osudu.

Z kompozičního i obsahového hlediska můžeme tento román o třiceti kapitolách rozdělit do tří částí. Mrštík dílo komponuje vlastně retrospektivně, ihned v úvodu nás seznamuje s těžce nemocným Jordánem, který na nemocničním lůžku rekapituluje svůj život, zasazený do 2. poloviny 19. století, jeho tří měsíční pobyt v Praze, na poslední stránce svého díla Mrštík Jordánovi končí život tam, kde měl podle představ mladého hrdiny naplno začít.
1. část – 1. až začátek 4. kapitoly a konec kapitoly 30.
2. část – od 4. kapitoly do kapitoly 15.
3. část – od 16. kapitoly do části kapitoly 30.

Úvod první části

V úvodu díla je naše pozornost směřována na pražskou všeobecnou nemocnici, ve které leží mnoho nemocných duší a těl. Jedním z takto trpících je Jiří Jordán. Ten sleduje okolní prostředí a pacienty, jednomu dává přezdívku „Mučedník“. Dovídáme se o ošetřovatelce paní Bábi, vidíme poměry tehdejšího zdravotnictví – velké místnosti… Mučedník po chvíli umírá, velmi necitlivě je zde popsáno umírání v nemocnici i prohlídky lékaře a mediků, které jsou naprosto bez citu – studené prsty, radost medikova, že se s takovouto nemocí setkává… Slova: „Přistavte plentu!“ mají navodit až hrůzu z odloučení a smutného umírání bez okolí, do jisté míry ale toto kompenzuje ošetřovatelka paní Bábi, která bojuje s umírající bytostí a pomáhá jí důstojně odejít na věčnost. To, co se dnes v našich nemocnicích už asi nevidí je modlitba za zemřelého, vedená ošetřovatelkou, ke které se připojí ostatní pacienti. Paní Bábi se stará nejen o tělo, ale v modlitbě, spolu s ostatními nemocnými, i o duši zemřelého.
Jordán si pročítá dopis z domova, jeho obsah je čtenáři těžce pochopitelný, až v průběhu četby pozná, o čem Jordánův otec přemítá a co propočítává. Jordán se setkává i s medikem Hégrem, jeho známým, který se topí v jiných myšlenkách, než aby se ohlížel po pacientech a Jordánovi – Hégr snad ani neví, že Jordán je jedním z pacientů ležících v té dlouhé, ponuré místnosti.
Jordán zklamán, ale pomalu se smiřující se svým osudem, začne přemítat o svém dosavadním životě.
Tato část je poměrně statická, málo motivů „posunuje“ děj dopředu. Určitého napětí dosahuje Mrštík tím, že neříká jaký osud Jordána potká, můžeme se jen domnívat, a s očekáváním se začíst do dalších kapitol knihy.

Druhá část

V této části jsme seznámeni s Jordánem, jeho rodinou. Jsme uvedeni do sociálních poměrů rodiny, v níž žije. Poznáváme charakterové vlastnosti jeho, částečně i ostatních. Jordán se zvláštním nutkáním a toužícím pocitem v prsou touží po městě, ve kterém chce nalézt sám sebe. Touží po Praze. Jednou se potají vydává se svými kamarády do toho mystického města, které má být středem národních zájmů. Unesen krásami, památkami a kulturou – touží se tam vrátit, touží tam žít.
Doma s ním není vůbec řeč, nekomunikuje, žije mimo svět Brna. Dlouze přemýšlí a rozjímá o své lásce, „kterou nosí v srdci, jako Ital nosí v srdci svou Santu Luciu… Ó krásné město, nebeský ráji, jenž všecky pojíš nás, Santa Lucia, Santa Lucia!“ Jednou ho domů přivede silně podnapilého jakýsi muž. Po této události se i rodina zamyslí, a svému synovi dovolí odjet do Prahy. S nesmírnou radostí se tam Jordán vydává.
Tato část je celkem dynamická, procházíme spolu s Jordánem jeho studiemi na gymnáziu, poznáváme jeho odchylky, nepochopení u kantorů… a rychlý spád děje, kdy je mu dovoleno odcestovat. I zde autor využívá autorského vypravěčského postoje, využívá však i vnitřních monologů a myšlenkových procesů ústředního hrdiny, které budou pokračovat i ve třetí části románu.

Třetí část

Tato nejrozsáhlejší a nejdynamičtější část románu je plná zvláštnosti, obsahuje též jakousi předzvěst, paralelu, Jordánova osudu.
Jordán sedíc ve vlaku poznává medika Hégra, který se s ním dává do řeči a rázně varuje před tím, aby jezdil do Prahy. Říká mu, že ho Praha zničí, jako pomalu ničí jeho. „Nemalujte se Prahu růžovými barvami.“ Jordán se ale přesvědčit nedá, pokračuje v cestě, je rozhodnut v Praze studovat práva a začít pracovat – postavit se na vlastní nohy. Hégr mu tedy nabídne, aby spolu s ním bydlel v podnájmu v jednom bytě na Vinohradech. Jordán souhlasí a s Hégrem se spřátelí.

Jordán začne studovat, zabydlí se a pak obchází vlivné osoby s doporučujícími dopisy. „Ty pomuchlané listy papíru“ měly pro Jordána obrovskou cenu – důvěřoval v to, že mu pomohou. Jeden z těch vlivných pánů, Dr. K., mu slibuje brzkou pomoc. Tiskne mu ruku, je k němu velmi přátelský. A Jordán začne věřit…
Příběh, který je vložen do této části, je příběh lásky Jordána a dívky z „vyšší třídy“ Kláry. Příběh oddané a milující lásky Jordána k „zlé, tajemné, krásné, zvláštní…“ dívce, která si s Jordánem jen hraje a využívá jeho lásky k ní. Rozcházejí se, po čase se opět začnou vídat, aby byl jejich druhý rozchod pro Jordána mnohem bolestnější… Toto je vlastně tou předzvěstí Jordánova konce – on tak Prahu miluje, poznává ale její stinné stránky, je naplněn zlostí a smutkem (když nemá prostředky, když mu Dr. K. vůbec nepomáhá, odbude ho a řekne, že ty jeho listy jsou jen „hadry“, naplněn láskou k Praze je opět tehdy, když se mu podaří něco pěkného, když vydělá 8 zlatých…). I příběh výdělku oněch 8 zlatých je zajímavý a vyjadřuje i v dnešní době tak aktuální problém, že ten kdo má nejvíce je největším lakomcem a poctivého dělníka chce jen využít. Tak i ten starý muž, který Jordánovi slibuje 10 zlatých – dává jen zlatých 8… Tyto peníze, které si Jordán tak těžce vydělal jsou vlastně nositelkou zkázy Jordánovy. Nejprve šetří, dává si opravit boty…, ale pak začne hýřit, utrácet a dopadá tak, jak mu prorokoval Hégr. Ten si od Jordána půjčuje poslední krejcary, pod slibem, že je mu vrátí – toto však ale neučiní, a tím Jordána přivádí do úplné existenční nouze. Jordán se tedy s úplnou beznadějí toulá po zimní Praze v deštivém počasí. Prochlazen, nemocen a s pláčem chce uniknout kruté realitě a touží se vrátit domů k mamince. Pláče a říká Hégrovi: „Jediná moje vášeň byla Praha a jak jsi mně prorokoval, draho jsem ji zaplatil.“
Po dnech, které prožívá v „noblese bídy“ je již Jordán natolik zdrcen, unaven a nemocen, že již nemůže ani chodit. A to se ho ujímá jakýsi muž, vede jej domů a s cynismem říká domovníkovi, že Jordán je asi nemocen. – Z jeho jednání můžeme usuzovat, že zřejmě tuší, co Jordána potká.
A skutečně, po noci, ve které mu mnoho „krve z prsou vyšlo“, je odvezen do nemocnice…
Tato část románu je bohatá na vypravěčské typy, převažuje autorský, ale i personální – vyprávění Jordánovo, Hégrovo… Je bohatá na vnitřní monology… Je dynamická, ale v mnohých částech též velmi podrobně popisná. Jaro tvrdí: „ Praha, která je tam líčena, je spíš Paříž.“
Každé jednání Jordánovo je napínavé, čtenář s napětím očekává, jestli se podaří chudému studentovi zvítězit nad krutým osudem

Závěr první části

Na poslední stránce se seznamujeme s koncem Jiřího Jordána, s jeho smrtí. Ještě než Jordán skoná, přichází jeho otec, aby ho podpořil v té těžké chvíli. Umírání je popsáno zcela stejně jako umíráni „Mučedníkovo“ – zvolání profesora: „Přistavte plentu!“ a modlitba paní Bábi a ostatních pacientů.
Román končí zvoláním: „Santa Lucia!“


Mrštíkovi se podařil záměr čtenáře zarmoutit a donutit se na svět podívat skrze černé brýle. Určité tragičnosti dosahuje autor i tím, že celé dílo prostupuje třemi základními motivy a to:
- častými motivy krve a prsou
- a méně častým motivem Santa Lucia

Motiv krve a prsou

2. část = v této části jsou tyto motivy spojovány s radostnou touhou po Praze. (Krev horlila při myšlence na Prahu…)
3. část = zde motiv prsou a krve není tak jednoznačný, a skrývá opět radostné, tajemné očekávání a zároveň i beznaděj a smutek nad krutou realitou, kterou mu Praha dává. Když doufá jsou tyto motivy pozitivní, když naději ztrácí jsou negativní. (Pravou příčinu cesty do Prahy tajil Jordán v prsou, Prudký náraz krve, která mu radostnou vlnou naplnila hlavu…, Haléř krví vydělal…)
1. část = v této části motiv krve a prsou znamená jen jedno, beznaději a úplný konec, vidinu smrti (krev, která se mu řinula z prsou…). Jordán umírá na zápal plic, při kterém ztrácí mnoho krve.

Motiv prsou – vždyť tam má člověk srdce, známý symbol lásky, krev znamená opak – mnohdy smrt, bolest…
Celý Mrštíkův román je vlastně bojem srdce s krví, je bojem snů studenta Jordána s krvavou realitou života. – Zvítězila krutá realita.

Motiv Santa Lucia

Tento motiv se v díle nevyskytuje tak často jako motivy krve a prsou, přesto má ale podobný význam.
2. část = Radostná touha, která má být naplněna. („Tak jako Ital chová Santu Luciu v srdci…, Druhové pojďte sem, opusťte rodnou zem, Santa Lucia!“
3. část = Pokud se touha naplňuje – vyjadřuje radost, pokud ne – vyjadřuje žal, smutek a tesknotu.
1. část = Motiv Santa Lucia – jako poslední slova, pointa, románu. Konec. Naplnění tužeb Jordánových není v životě s Prahou, ale v kruté realitě smrti.

Autor zajímavě volí i jméno hrdiny – Jordán. Řeka Jordán vždy znamenala naději…, autor ale touží navodit zcela chmurnou atmosféru, proto i toto jméno plné naděje staví jako příklad krutého beznadějného života.

Některé z charakterových vlastností Jordána mohou být tyto:
- je spravedlivý
- chytrý, ale ironický
- z chudého prostředí, které ovlivňuje jeho názory
- snílek, který touží po naplnění svých snů
- mnohdy vytržen z reality
- snaží se dodržet dané slovo
- jako mnozí mladí podléhá svobodě a mnohdy vydělaných peněz nezodpovědně využívá – pak nemá z čeho žít
- přiliž pozdě si uvědomuje, že se zmýlil

Hégr je mu v mnohém podobný, na jedné straně spravedlivý, dobrosrdečný, ale na straně druhé nezodpovědný, zničený životem ve svobodné Praze. Jeho výhodou ale je silnější rodinné zázemí než Jordánovo.

Podle Karpatského je Santa Lucia obžalobou velkoměsta, v němž se hroutí sny chudého studenta. Mrštík toto dílo pojímá v duchu naturalismu. E. Zola byl jeho velkým vzorem. Podle Kuriánka: „Mrštík zdůrazňuje princip bezohledné pravdy, ať je dobrá nebo zlá.“ I takto můžeme chápat jeho román Banta Lucia, Mrštík zde naprosto tmavě líčí události, které Jordána potkaly. Podle domněnek mnohých literárních vědců je román protkán autobiografickými rysy. Podle Vladimíra Justla, který napsal doslov k vydání Santy Lucie, se kterou jsem pracoval, má Jordán kus vlastního žití Mrštíkova.

Autor zpracovává téma sociálních poměrů studentů, hlavně z dělnického původu, ve 2. polovině 19. století. Námětem mu jsou mnohé tvrdé osobní zkušenosti, které pocítil sám na sobě v době svých studií. Jeho cílem je popsat až zkresleně krutost pravdy, jak ale sám říká, touží studentům pomoci: „ A to v době, kdy studentu je nejhůře, kdy ve svém a přece cizím městě je neznám jako ztracený pes, kdy máme lásku k tomu kamení, jemuž říkáme Praha, ve všech těch tisících a tisíchích hemžícího se lidu nemá živé duše, která by s ním aspoň kousek smutného jeho života sdílela.“ Jeho cílem bylo podpořit studentská sdružení, která studentům v Praze pomáhala, a vytvořit pole pro diskusi o zkvalitňování „služeb“ těchto organizací. Podle Jara může studentstvo děkovat právě také Mrštíkovi, že se mnoho k lepšímu již změnilo.


Román Santa Lucia mne hluboce oslovil, myslím, že určité poselství přináší i dnešní době. Mimo jiné též potřebu pevného, opravdového, přátelství, po kterém rovněž volal Jiří Jordán, ale ani u Kláry a vlastně ani u Hégra se ho nedovolal.


Literatura

Mrštík, Vilém. Santa Lucia. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění,
n. p., 1958

Jaro, Otokar. Vilém Mrštík – život, dílo, ocenění. Praha: Jarova knihovnička, 1912
Karpatský, Dušan. Malý labyrint literatury. Praha: Albatros, 1997, 2. vyd.
Chaloupka, Otakar. Příruční slovník české literatury od počátků do r. 1945. Praha: Adonai, 2001
Zeman, Milan a kol. Rozumět literatuře 1. Praha: SPN, 1989, 2. vyd.
Kuriánek, František. Česká literatura 20. století. Praha: Orbis, 1968
Menclová, Věra a kol. Slovník českých spisovatelů. Praha: Libri 2000