Tak pravil Zarathustra

Německý idealistický filosof a básník. Studoval filologii a teologii v Bonnu a filosofii v Lipsku, již ve 24 letech obdržel profesuru pro klasickou filologii v Basileji. Zpočátku byl ovlivněn Schopenhauerem, německým romantismem a antickými mysliteli. Varujícím pesimismem odmítal možnost poznání (iluze) i mravnosti (dekadence) a ve své "filosofii života" preferoval tajemné síly i temné aforistické a mytické vyjadřování. Zamiloval si hudbu skladatele Richarda Wagnera, aby na ní posléze začal prudce útočit a odmítat ji. Rozlišoval umění "apollinské" (jasné, harmonické) a "dionýské" (vášnivé, nespoutané). Jeho díla mají vysokou estetickou hodnotu. Nietzsche výrazně ovlivnil vývoj filosofie v druhé polovině 19. a zejména ve 20. století - inspiroval filosofii života, existencialismus a další filosofické směry, Hitlerovský fašismus však některé části Nietzscheovy ideologie o příchodu nadčlověka zneužil. Oficiální nacistická ideologie však nepřijala z Nietzscheova myšlení nic, co by stálo za zmínku. Osvícenské, antinacionalistické a protiideologické tendence v Nietzscheově myšlení jsou totiž příliš zřejmé. V roce 1889 byl postižen paralytickým záchvatem a dobu do své smrti strávil v duševním oblouznění nejprve v péči své matky a později i své sestry.

Postava Zarathustra
Při čtení knihy se nabízí myšlenka, a velmi zřetelně, že Zarathustra je samotný Nietzsche. To by však bylo značné zjednodušení,i přestože v díle Nietzsche čerpá ze svých vlastních zažitků a citových pochodů. Dá se říci, že Zarathustra zosobňuje jeho “vyšší já“, které je schopno uskutečnit to, čeho Nietzsche nebyl schopen sám.
Jméno Zarathustra získal Nietzsche pravděpodobně z legend o prorokovi z 6.stol. př. n.l. zakladatele staroperského náboženství, ale zde není pojat jako zvěstovatel určitého náboženství, jelikož proti podobnému se Nietzsche staví dost skeptiky.

Koncepce díla
Děj knihy ustupuje do pozadí před vnitřními pochody hlavní postavy (Zarathustry) a jeho monology před učedníky. Pouze předmluva obsahuje určité prvky děje ,kde Nietzsche líčí sestup Zarathustry z hor ,kam se uchyluje ve svých třiceti letech (na rozdíl od Ježíše, který začal kázat) a po deseti letech se vrací k lidem ,protože jak píše:“…..moudrost omrzela tak jako včelu med, když ho nasbírala příliš,…..rád by daroval a rozdával.“ Aby se svého bohatství zbavil, potřebuje lidi, kteří by byli ochotni se od něho nechat obdarovat. Předmluva končí slovy:“Tak počal Zarathustrův zánik.“ Zánik je použit hned v několika smyslech. Zaprvé jako počátek nadčlověka ,kam se Zarathustra dostal svým bádáním a rozmýšlením o podstatě a stylu bytí, jelikož dle jeho teorie (inspirovanou evidentně teorií evoluce) člověk musí zaniknout ,aby se mohl zrodit nadčlověk.

Zarthustra sestoupí z hor ,jde do města a zvěstuje lidem své myšlenky a teorii nadčlověka. Ti ho však nepochopí ,ba dokonce jsou z jeho ironických narážek nadšeni a chtějí je uskutečnit. Zarathustra zklamán reakcí lidí odchází do lesů pohřbít mrtvého akrobata usmrceného šaškem (demagogem).U nohou mrtvého pochopí,že ne všichni jsou sto pochopit jeho učení, a proto se rozhodne promlouvat s jednotlivými lidmi ,aby je získal pro svůj plán (spíše zachránil od zkázy) a neztrácel čas příznačně řečeno s mrtvolami.Celý první díl zvěstuje Zarathustra malému houfu učedníků své, duchu doby se vymykající, názory na filozofii, náboženství, stát vědu, umění a různé ctnosti. Tyto promluvy obsahují jeho negativní postoj ke křesťanské i jinou ideologií určené morálce. V části O třech proměnách vysvětluje Zarathustra velmi jasně svou teorii : Kdo chce dosáhnouti nadlidské velikosti musí na sebe vzít jako velbloud tíhu tradice a mít touhu řešit čím dál těžší úkoly. Následně jako lev najít sílu a zavrhnout tradice, osvobodit se od určené morálky(úkolů). A na posledním stupni se stát dítětem a určovat své vlastní hodnoty neovlivněné názorem a postojem ostatních. Zarathustra však dodává:“Jen ten má právo na vlastní morálku, kdo je ochoten se jí řídit. To znamená, že nové hodnoty nemají být pouze ideou, natož zákonem, ale přirozeností a zosobněním jedince. Na konci prvního dílu se Zarathustra uchyluje opět do samoty, aby učedníkům, které získal, dal možnost najít své vlastní ideály bez jeho přičinění. Nechtěl jim jejich cestu k nadčlověku ztížit,ale pouze ,aby se dostali do fáze vlastního hodnocení a určování morálky nezávisle na něm. Kdyby je totiž dále vedl a ovlivňoval dle svého uvážení ,popíral by svou teorii a odchýlil je od cesty k sebeurčení.

V druhém dílu se musí Zarathustra vrátit, jelikož jeho nauku rozvíjejí učedníci neadekvátně Chybně si ji vyložili jako naučitelnou “nauku“ ,ta je však pouze podnětem k určení a vývoje sebe sama. Překroutili ji pouze na úroveň lidské ideologie,která něco nařizuje, i když cíl byl opačný.
Ve třetím díle tato tendence ještě zesílí. Po odchodu zpět do horské jeskyně Zarathursta musí čelit myšlence návratu ,která je vyprovokována opakujícím se vývojem (např.i jeho osvícená teorie převedena zpět do starých rozměrů).Zarathustra již nemluví k učedníkům ,nýbrž k určitým jedincům nebo k sobě samému (zde patrna jeho vize nepochopení nikým).Jde již jen o otázku ,kdo a za jakých podmínek může myšlenku unést,nýbrž ji také nadšeně přivítat, a to i poté ,co ji pochopil ve všech jejích aspektech,a kdo se tudíž může stát svým vlastním zákonodárcem.

Ve čtvrtém díle nakonec zestárnuvšího a skeptického Zarathustru vyruší z jeho osamocení příchod několika “vyšších lidí“,kteří u něho hledají útočiště. Symbolicky jejich příchod vyjadřuje Zarathustrovo zadostiučinění ,to se však mísí se zklamáním ,že lidé nepřijali jeho vizi.