Souhrn povídek

Tato povídka se odehrává v polovině května roku 1891. Vypráví o panu faráři Konopáskovi z Kozákova, který by chtěl na stará kolena jet do Prahy na výstavu, o které se dočetl v novinách. Pan farář působil v Kozákově již mnoho let. Každý ho tam měl moc rád, protože se snažil pomáhat chudým lidem a všem, kteří to potřebovali. Na faře se o něho starala stará panna Kačenka. Ačkoliv hlady netrpěli, peněz neměli na zbyt. Od té doby, co se Konopásek dozvěděl o té výstavě neměl stání. V noci nespal, ve dne bloudil jako tělo bez duše. Byl velkým vlastencem a strašně toužil vidět ještě jednou vidět Prahu. Nakonec se rozhodl, že tam pojede děj se co děj a že sebou vezme ještě Kačenku. Lidé z vesnice se složili panu faráři na cestu, aby se mu alespoň trošku odvděčili za vše, co pro ně za ta léta vykonal. Celá povídka končí velmi dojemnou scénou, když se před farářem Konopáskem a Kačenkou objeví v mlhách matička Praha.

Myslím si, že nejlépe ladění této povídky vystihuje těchto pár vět:

„Nic platno – musím tam – a Kačenka taky – ať ji vidí, tu Prahu starou, hezkou a naši – teď je naše! Kdo ví, jak dlouho budu živ! Celý život jsme toužili, modlili se, aby to s tím národem šlo kupředu, a teď bych to ani vidět neměl – nic platno, musím tam – “ v duchu si hovořil, rukama přitom živě vykládaje.

V bělidle
Tato povídka je psána formu vypravování chlapce, který musel v 11, 5 letech do Vrchlabí na handl. Za to, že v přežil 11 měsíců v Němcích, může vděčit především dělníkům z Bělidla. Každý večer chodil poslouchat do velké světnice, co si povídají. Bylo tam přes 40 lidí a co člověk, jiná povaha. Chodil tam i Šafránek, který se s nikým moc nebavil. Vždy byl vymydlen, nastrojen a pracoval jako jediný Čech v mandlu. Jednoho dne Šafránkovi mandl rozdrtil ruku. Bylo to s ním tuze zlé. Nakonec z toho vyvázl pouze s tím, že měl ochrnuté prsty na ruce. Majitel ho z práce nevyhodil, ale musel jít pracovat z mandlu do bělidla. Všichni chlapi se s ním najednou začali více bavit…. „Od té doby byl z nich a – jejich!“

V této povídce Rais vyjádřil sympatie k prostým lidem, řemeslníkům a dělníkům, mezi nimiž poznal dobrotu srdce, dělné lidství a solidaritu.

Otcův hřích
I tato povídka je psána ve formě vyprávění. Vypravěč potká v Praze svého krajana Vincenta Šourka, který mu vypráví, jak se má dobře. Avšak když se Vincenta zeptá, co dělají jeho rodiče, Vincent odpoví, že je v kontaktu pouze s maminkou skrz dopisy, že rodnou ves Lukavec od „té události“ nenavštívil, protože se bojí, že si na něj a jeho ženu budou ukazovat prstem. „Tou událostí“ myslel, čin svého otce, který před mnoha lety ukradl kousek kalika, za což byl uvězněn. Všechny jeho děti se za něj velmi styděly a zřekly se ho. Nikdy totiž nepochopily, že to všechno udělal pro ně, aby jim mohl koupit něco na sebe na studie ve Vídni. I lidé ve vesnici pochopili, co jej k tomuto činu vedlo a proč to udělal. On se velmi trápil a moc ho mrzelo, že se k němu vlastní děti nechtějí znát. Pořád čekal, že se jednoho dne objeví a odpustí mu. Toho se však nikdy nedočkal, protože umřel. Jeho manželka ho měla tak ráda, že ho po jeho smrti odmítla opustit a jít bydlet do Prahy ke svému synovi.

I když tato Raisova povídka čerpá látku z velkého města, jsou v ní sledovány i vztahy na venkově. Dává v ní najevo rozhořčení nad úpadkovými jevy měšťanského světa, před jehož úklady chce dát venkovským lidem výstrahu.