Černý kocour

Povídky jsou žánrově velmi rozmanité. V knize se vyskytují kriminální příběhy; ve kterých si Poeova racionální dedukce nezadá s rafinovaností moderní detektivky.Dále jsou zde fantastické příběhy s prvky science fiction. Svými groteskami přispěl k zrození absurdní povídky. Nejhojněji jsou v Černém kocourovi zastoupeny povídky (tzn. arabesky), jež se dnes nazývají hororem.

Většina povídek je pouze zaznamenaným vnitřním monologem. Ve vyprávěných dějích se vyskytuje jen málo postav (např. hlavní vypravěč, jeho přítel a dvě tři další osoby). Autor hodně používá rozmanitých přirovnání jako např. : Můj zrak padl na sedm vysokých svící na stole. Zdálo se mi,že mi přinášejí milost, že je to sedm útlých andělů. Či hubeného šprýmaře přirovnává k bílé vráně, protože vtipálci prý bývají tlustí. Poe se příliš nezabývá popisem hlavní postavy, a tak se čtenář většinou nedozví nejen kde a kdy postava žije, ale ani jak se jmenuje. Společným znakem všech příběhů je šťastný či jen spravedlivý konec. Příběhy začínají bez jakéhokoliv úvodu (popisu situace), čímž je čtenář ihned vtažen do děje, přičemž si postupně uvědomuje, jak a proč řešený problém vznikl.

Zaujalo mne několik myšlenek a charakteristik, které velmi dobře ukazují (filosofickou) atmosféru a typy postav Poeových povídek:

Z povídky Jáma a kyvadlo (Je v inkvizičním vězení, kde má čekat na smrt. Právě se probudil a je velmi otupělý.) „Pak znenadání myšlenka a v ní úděsný strach i úmorná snaha pochopit vlastní skutečný stav.“

Z povídky Zrádné srdce ( Irituje jej uhrančivé oko strace, a proto si skvěle naplánuje, jak ho zabít.)
„Až do této noci jsemn si plně neuvědomil rozsah svých schopností, svého důvtipu. Teď jsem sotva ovládal pocity triumfu.“

Typickou postavou Poeových povídek je Legrand z povídky Zlatý brouk:
„Poznal jsem, že je velmi vzdělaný, že má mimořádné duševní schopnosti, ale že je to chorobný misantrop a podléhá náladovým rozmarům střídavého nadšení a zasmušilosti.

Poe skrz své postavy mnohokrát filosofuje o šílenství a šílencích :
„Lidé o mně říkají, že jsem šílený; ale ještě zdaleka není dořešeno, zda šílenství není vlastně vrcholovou inteligencí, zda mnohé skvělé hodnoty a všechno, co má nitěrnou hloubku, nevyvěrá z chorobné, vyšinuté mysli, která je tak povznesena, že zatlačuje běžný intelekt.


Vlastní názor:

Na začátku každé povídky byl uveden citát či báseň, kteří měly povídku nějak charakterizovat. Obzvlášť se mi zalíbil jeden citát od Senecy:

Nil sapientiae odiosius acumine nimio. Nic se moudrosti tolik neprotivý jako přespřílišná vtipnost.

Ztotožňuji se též s myšlenkou, že matematika je věda nelogická, protože matematické myšlení je jen logikou používanou ke studiu formy a kvantity.