Zlatí úhoři

Jedná se o výběr z Pavlových próz, který čerpá ze dvou autobiograficky laděných knížek drobných příběhů „Smrt krásných srnců“ a „ Jak jsem potkal ryby“, tvořící jádro autorovy tvorby, a z několika próz z autorovy pozůstalosti.
Povídky jsou chronologicky rozčleněny do tří částí na příběhy předválečné, z let války a poválečné.

V prvním oddíle vyobrazují povídky šťastný život rodiny českého žida Lea Poppra, Otova otce, velkého snílka a malého dobrodruha nadšeného pro rybolov, obdivovatele ženské krásy a příležitostného záletníka. Kromě této svérázné postavy zde vystupuje i milá a tolerantní maminka, malý Oto a jeho dva bratři Hugo a Jiří. Autor zde vzpomíná na šťastné dny svého dětství, které Popprovi trávili na chalupě u Prošků v Luhu pod Bránovem, nádherné krajině u řeky Berounky. Dozvídáme se o prvních rybářských úspěších malého Oty a poetických dobrodružstvích, neodmyslitelně spjatých právě s rybolovem.
Otův otec pracuje v Praze jako podomní obchodník vysavačů a ledniček švédské firmy Elektrolux a díky osobnímu kouzlu a šarmu se stává mistrem světa v prodeji elektrospotřebičů (pov. Ve službách Švédska). Je tajně zamilován do krásné Irmy, manželky svého šéfa pana Korálka. Snaží se přesvědčit světově uznávaného, ale podivínského umělce Nechlebu, kterému prodal ledničku, aby paní Irmu namaloval. Veškerá snaha však nakonec skončí fiaskem, když umělec prohlásí, že „takovouhle paničku malovat nebude“ a na tatínkovu hlavu se snese nejenom hněv paní Irmy, ale i jejího manžela, který se již všem svým přátelům chlubil, že Nechleba bude malovat jeho ženu.
V závěrečné povídce první části nasbírají Popprovi obrovské množství bílých hřibů. Oto najde maminku, jak nad přinesenými houbami pláče: „Když je hodně hub, bude válka!“ Příští rok zabrali Československo Němci.

Druhá část knihy se odehrává za okupace. Před odchodem Huga a Jirky do koncentračního tábora (Smrt krásných srnců) tatínek rozhodne, že se hoši potřebují pořádně najíst masa. S Davidovou hvězdou v kapse opouští na kole domov v Buštěhradě a vydává se k Proškům nachytat v Berounce nějaké ryby. Protože se mu to však nepodaří, odhodlá se k nebezpečnému podniku: za pomoci Proškova vlčáka Holana, se kterým jeho majitel chodil před válkou na pytlačení srnců, uloví a po velkých nesnázích doveze domů jedno z těch krásných zvířat, jehož masem se kluci naposledy řádně posilní před odchodem do koncentráku. Jirka, který se vrátil z Mauthausenu na pokraji svých sil, Otovi jednou řekl: „Možná že ten srnec mi zachránil zrovna život. Možná že ty poslední kusy pořádného masa mi vystačily akorát do konce.“
Mistrovský kousek svého otce popisuje Pavel v povídce Kapři pro wehrmacht. O vánocích, před svým odchodem do koncentráku, tatínek za Otovy pomoci během noci vyloví rybník, který mu Němci zabavili. Rok nato je pořádán slavnostní výlov tohoto buštěhradského rybníka, kde ovšem není ani jediný kapr, což si nikdo nedokáže vysvětlit. „.....A já tenkrát myslel na to, že ta muzika vlastně hraje už jenom na počest mýmu tátovi, který s Davidovou hvězdou na kabátě vypálil Němcům rybník.“

Poválečné povídky jsou opět klidnější a spíše nostalgické. Otovy rodiče se stěhují na Vranskou přehradu za Prahou, kde si staví chatu. Tatínek stárne, už není mistrem v rybolovu a začíná chovat králíky (pov. Králíci s moudrýma očima), které poté, co jsou odmítnuti na výstavě, vypustí do přírody. Jde celou noc pěšky, domů dorazí vyčerpán, drží se za srdce.
„......Maminka zvolala sanitku. Přijeli, vedli ho ven, že ho povezou do nemocnice. Nadával jim, u vrátek se jim vytrhl, něco si zapomněl. Nevracel se pro malý tranzistor, jak si ho lidi boru. Dal si jednou namalovat krásnou cedulku, na kterou byl pyšný. Teď ji pověsil na vrátka, aby si to mohl každý přečíst. Stálo na ní: PŘIJDU HNED. A už nikdy nepřišel.“
V poslední povídce Zlatí úhoři Oto za bouřky nachytá jedenáct úhořů. U řezníka Franciho Janoucha je nechá vyudit a daruje je otci k narozeninám. Řezník ryby ale přesolí a nejsou proto vůbec k jídlu.
Tatínek se znova pustí do rybolovu a pravidelně zve Otu do své chatičky, kde mu předkládá pokrmy podle vlastnoručního jídelního lístku se 42 jídly z úhořů. Poté, co Otovi takto splatí toho posledního, jedenáctého zlatého úhoře, může bez dluhů zemřít. Ota vysype trochu jeho popela do Berounky : „......Přál jsem si , aby ho řeka zanesla do krásných a teplých moří, aby mu nikdy nebyla zima, tak jako je někdy zima lidem na této planetě, která se točí jak barevný kolotoč pořád dokola.“

Z Pavlova vyprávění vyzařuje silný vztah k přírodě, k rybaření a k rodné zemi, který se utvářel pod otcovým vlivem; střídá se zde humorná nota s trpkou vážností, povídky jsou silně emocionální, až dojemné, a to i přesto, že ve většině z nich neprojevuje autor bezprostřední citový vztah k tomu, o čem vypráví. Je zřejmé, že se spoléhá na citovou podmanivost vykreslených situací jako takových.
Jazyk próz je prostý a hovorový, autor zde vhodně využívá vulgarismy.
Pavel je dokonalý vypravěč, který dovedl najít krásu v nejvšednějších věcech.