Faidón

Spis zachycuje poslední okamžiky učence Sokrata, který na neurčeném místě obklopen několika svými příznivci rozvádí úvahy o smrti a existenci duše, jakožto nesmrtelném útvaru existujícím i mimo tělo. Celý spis je pojmenován podle Sokratova údajně oblíbeného učence Faidóna, který vyslechnuv Sokratovy myšlenky je později předává a vypráví Echiakratovi a jeho společníkům.

V úvodu díla čtenářovo srdce zaplesá nad zmínkou o Sokratově manželce Xantypě, která z počátku prodělá menší hysterický záchvat způsobený žalem nad životní tragédií, která potkala jejího muže a je odvedena některým z přítomných domů. K ústřední myšlence je čtenář přiveden žalem přítomných. Pro tento žal Sokrates nenalézá opodstatnění. Vysvětluje okolo stojícím mužům, že se na smrt dokonce těší. Není to způsobeno sebevražednými sklony ani jinou duševní poruchou, nýbrž jeho přesvědčením o tom, že smrt je pouhým vysvobozením duše od fyzických nešvarů těla. Podle něj je možný pravdivý a jediný správný pohled na veškeré věci pouze v případě, kdy je duše od těla osvobozena. Tvrdí , že by bylo směšné, kdyby muž, který strávil život ve filozofii naříkal nad smrtí. Vysvětluje, že celý svůj život hledá pravdivé poznání skrze pohled duše, který je tělesnými smysly leda rušen a pokřivován. Mluví také o strohém stylu oblékání a nevyhledávání tělesných radovánek, ke kterým překvapivě řadí i lásku, které s filozofií souvisí. Slasti ale zároveň i strasti jsou pomyslnými hřeby připevňujícími duši k tělu a tím pádem také bránícími poznání pravé podstaty věcí. Říká také, že člověk, který prožil svůj život správně (nepřímo snad tvrdí, že správně prožitý život je jen život prožitý ve filozofii) by se měl na smrt těšit jako on, neboť jeho duši čeká život lepší nežli ten nynější. Dále utvrzuje svou teorii vyvracením nesrovnalostí a chyb v úvahách jeho společníků. Své rozradostnění přicházející smrtí dokonale přirovnává ke zpěvu labutí, o kterých se tvrdí, že v okamžicích před smrtí zpívají nejkrásněji, neboť vědí, že nadejde něco krásného. Sokrates mluví také o jakémsi koloběhu, kdy duše vystřídá mnoho těl, a nepopírá, že by se nemuselo jednat vždy o těla lidská, čímž se v podstatě ztotožňuje s myšlenkou reinkarnace. Uprostřed je rozvíjení teorie přerušeno pozastavením se nad závažnými připomínkami dvou zúčastněných. Sokrates se v jakémsi mezičase, který tyto připomínky svou závažností vyvolaly, zmiňuje o důležitosti hledání objektivní pravdy, které nikterak nesouvisí s prosazováním vlastních myšlenek za cenu milné úvahy. Tyto způsoby jsou příznačné pro nevzdělané lidi, a snad i pro sofisty.

V závěru Sokrates popisuje svou představu o Hádu, jako světě vysoko nad místem, které mi považujeme za povrch země, kde několik řek plní úlohu rozcestí pro čisté i hříchy zatížené duše. Na konec Sokrates vypije jed a poklidně umírá. Před tím však ještě stihne vyhubovat svým přátelům za jejich opětovný nářek.

Na závěr pár kritických slov. Domnívám se, že kdyby autor slevil od striktně dodržovaného typu archaické češtiny, užívající mnoho krkolomných výrazů a i větné celky upravil běžněji používaným způsobem, napomohl by tím k lepšímu pochopení Sokratových myšlenek. Mnoha čtenářům, kteří nečtou Platonovy spisy z touhy po poznání, ale jen proto, aby mohli říci, že četli knihu, jako vizitku intelektuálů, tento sloh určitě vyhovuje. Nejsem si ale úplně jist, zda tento styl není pro výklad Platonových spisů nezbytný, proto už se k němu nebudu dále vyjadřovat.