Výlet do Španěl

- poprvé vydáno 1930, jako třetí cestopisná publikace
- ilustroval sám autor

- Cestopisné fejetony - Fejeton je text používaný obvykle v tisku ( Čapek uveřejňoval v Lidových novinách ) , jedná se o krátký komentář některé události, v tomto případě místa. Autor krátce a s lehkou stylistickou formou, někdy i vtipně komentuje dění kolem sebe.
Ve fejetonu je viditelné stanovisko autora a jeho osobní zaujetí. Často je použito hovorových prostředků. Na konci každé kapitoly se často vyskytuje pointa. Prvkem cestopisu je autorovo skutečné svědectví z dané země. Informuje čtenáře na základě přímého styku s popsanými místy. Autor chce názorně představit prostředí a dané události.

Tzn.není zde dějová linie, autor cestuje Španělskem a v každé kapitole se věnuje jedné oblasti či městu, pozastavuje se nad místními umělci či pouze místními lidmi a blíže se o ně zajímá. Například v kapitole ( fejetonu ) nazvaném Posada del Sangre se Čapek věnuje Cervantesovi, autorovi slavného španělského románu Dona Quijota. Popisuje ho jako častého hosta jedné hospody v Seville jakoby tam mohl sedět ještě dnes. Čapek usuzuje, že od dob Miguela Cervantese se mnohé nezměnilo a tak i on pije stejného vína a jí stejného jídla jako činil i Cervantes.
Čapek bohatě popisuje přírodu a hlavně jednotlivé domy, náměstí nebo jiné části města. Vrací se do historie, aby mohl zmínit i bližší informace, kterým by čtenář jinak nerozuměl. Autor se často obrací přímo ke čtenářům. Používá zvolání, oslovení a někdy připomene i Čechy, aby si čtenář mohl lépe Španělsko představit v porovnání s Čapkovo rodnou zemí. Vzhledem k tomu, že Španělsko je nejvzdálenější zemí, kterou Čapek navštívil kvůli cestopisům (předcházela Itálie a Holandsko), je zde patrná také velká míra exotismu. Vše se zdá být, v porovnání s naší zemí, nezvyklé a těžko pochopitelné, proto je Výlet do Španěl také lyričtější. V Čapkových cestopisech nejde o zeměpisnou studii, ale o zachycení zvláštností, zvyků a životního stylu. Proto text není přímo cestopis, ale cestopisný fejeton. V tomto díle byl použit velmi bohatý jazyk. Výlet do Španěl je pěkný, ale v mnoha směrech již zastaralý, jazykovou bohatost zde lze označit i za trochu nečtivou.

Někdy jsem se v textu špatně orientovala a bylo nutné, abych si některé pasáže četla několikrát, protože jsem je zprvu nepochopila nebo autor rychle přeskakoval z původního záměru do jiného tématu. Často se v textu objevuje středník a dvojtečka, jako by chtěl autor bleskově vystihnout nějakou krajinu či popsat město, bez použití vět, které by čtenáře zbytečně rozptylovaly od představování si obrazů. Obliba středníku je asi daná tím, že i přesto že ukončuje větu, neodděluje ji násilně od věty předchozí ani intonačně ani stylisticky. Středníkem je tak umožněna proměnlivost slohu bez přerušení soudružnosti kontextu. Text se také formou hodně přibližuje k mluvenému slovu. Je zde zdůrazněná intonace, aby měl čtenář pocit, že mu Čapek o Španělsku opravdu na živo vypravuje. Proto se v textu někdy nevyskytují čárky, oddělující vedlejší věty, aby stále plynula jakási melodická linie. Jindy se čárky vyskytují i tam, kde nejsou nutné, ale opět to slouží pouze ke stylistickému oddělení, aby zde nastala intonační pauza. Vyskytují se zde také pasáže hromadění detailů v dlouhých výčtech. I ilustrací jako by chtěl autor čtenáře co nejvíce vtáhnout do svých cest. Forma jakou tyto cestopisy psal připomíná jeho sloupky. Možná proto se mi tato knížka docela špatně četla. Jednotlivé kapitoly jsou totiž sloupky fejetonů, které vycházely po určité době a čtenář tak neměl pocit, že informací na vstřebání je na něj příliš.

Autor také ve svém textu často používá španělštinu. Jednotlivá slovíčka zapojuje do textu tak, že čtenář má pocit, jako by jim rozuměl. I přesto je ale nutné nahlédnout do vysvětlivek.
Karel Čapek doplnil celou knihu o své vlastní ilustrace, které jsou zachyceny směle vrženou čarou, jakou by raději vyjádřil pohyb než tvar. Například hned na začátku knihy, kdy kreslil krajinu, kterou viděl z okna jedoucího vlaku nebo kresby znázorňující španělské lidové tance. Ilustrace vyvolávají pocit, že je autor opravdu črtal na koleni, když jednotlivé obrazy viděl před sebou, aby byly vskutku autentické.

Jmenované zvláštnosti této knihy ale nepovažuji u Čapka jako něco ojedinělého. Slohový styl je ve spisovatelovo tvorbě patrný a pokud budeme text bez obtíží sledovat a dobereme se přitom výsledků, dá se předpokládat náklonnost i k jiným Čapkovo dílům.


TOLEDO

Toledo je staré španělské město, u kterého bylo nezbytné zmínit historii. Čapek popisuje Toledo jako střetnutí tří kultur ( Maurové, Římani a Inkové ) a jako střetnutí tří náboženství
( židé, křesťané, muslimové ). Hned na začátku fejetonu se věnuje bráně Bisagra nueva s dvojhlavým orlem, kterou nezapomene přirovnat k bráně, která vede do Terezína nebo Josefova a při popisu druhé brány – Brány slunce připomene Bagdád. Vše popíše tak, aby si čtenář jasně představil „tlouknutí“ tří kultur v jednom městě, kdy všichni chtěli mít něco svého. Čapkovi se Toledo právě proto líbí. Z jeho pohledu z města číší jakási svoboda, kdy je jasně vidět, že náboženství, která se na první pohled nesnášejí, můžou fungovat v bezprostřední blízkosti vedle sebe. Čapek si tuto ojedinělost uvědomuje a často v tomto fejetonu právě prvky z těchto zdánlivě odlišných prostředí zmiňuje těsně za sebou – „ Tedy můžete se zastavit co krok jako v muzeu, nebo můžete jít jako ve snách, neboť toto vše, narobené tisíciletím, označené plamenem Alláhovým, křížem Kristovým, životem několikerých dějin, bohů, kultur a ras je nakonec něco fantasticky jednotného, co dějin a civilizací se vejde do tvrdé dlaně toledské skály “.
Jakoby chtěl čtenářovi nejdříve vysvětlit, jak starodávné je Toledo, ale poté hned pokračoval popisem krajiny. Což je právě prvkem cestopisu. Autor se vyjadřuje nejen k historii, ale i k aktuálnímu dění, okolí a popsání krajiny v různých směrech. Čapek popisuje svojí cestu, jako bychom s ním opravdu kráčeli Toledskými uličkami, nakukovali do patií ( což jsou maurské dvorečky ) a míjeli se s místními Španěly.
Když Čapek píše o toledské katedrále, čtenáře do ní vtáhne tak, že má pocit, jako by vypil trochu vína z roviny Vega stejně jako on a pak mlhavě obdivoval krásy vnitřku kaple.
Na konci fejetonu znovu zmíní v jedné větě prvky tří náboženství, jak v poklidu žijí vedle sebe a jak na tom v Toledu není nic zvláštního.