Děti půlnoci

Salman Rushdie patří k nejtypičtějším představitelům postmoderní prózy.



V dnešní době začínají být viditelné změny, o nichž mluvil už před padesáti lety britský historik a filosof Arnold Toynbee. Ten zformuloval tezi o tom, že končí epocha, v níž ve světě dominovala židovsko-křesťanská. euroamerická. industriální civilizace, a nastává epocha ne již evropské, ale opravdu světové světovosti, období míšení a spojování různých kultur. Společnost, v níž už zhruba čtvrt století žijeme bývá nazývána společností postindustrialní nebo společností informační. Pro kulturu nové doby se používá termín postmodernismus, postmoderna. Všichni pociťují, že se něco důležitého děje, jsme svědky radikální proměny světa (zhroucení dosavadního bipolárního rozdělení, velké migrace obyvatelstva, rozpadu hodnotových systému, měnícího se životního stylu a postavení člověka ve společnosti i nové funkce umění a literatury v životě národů i jednotlivců. Na přelomu tisíciletí velmi zřetelně vnímáme krizovost dosavadní civilizace, vyčerpanost projektů avantgard, i celého moderního myšlení, jímž je míněno celé dlouhé období počínající racionalismem a osvícenstvím, obdobím které odstartoval filosof Descartes svým "Myslím, tedy jsem". Období naplněné vírou v pokrok, který zajistí všemocný rozum prostřednictvím vědy, techniky, racionální organizace společnosti.Tyto moderní projekty krásné budoucnost celého lidstva leží dnes ovšem v troskách. Za jednoho z viníků je považován cynický, vševládný rozum, totalitarizující panství racionality a ideologie.



V několika minulých hodinách literatury jsme mohli vidět, jak byly tyto univerzalistické modely společenského života a kultury zpochybňovány a jak revoltující spisovatelé hledali modely jiné, modely které vytvářely větší prostor pro člověka a jeho svobodu. Vývoj směřoval k vytvoření pluralitní a můžeme říci přímo mezietnické a interkulturní situace, množiny vztahů různých kultur a různých postojů, názorů....Proti radikální racionalizaci a univerzalizmu se začal čím dál tím více prosazovat radikální pluralismus (mnohonázorovost). Aby ho bylo možno dosáhnout, bylo nutno zpochybnit nadřazenost určitých center, z kterých byl řízen ekonomický, politický a kulturní vývoj a přiznat pluralitu těchto ohnisek, z nichž většina byla až dosud přehlížena a považována za periferní, okrajová, nevýznamná. S tímto trendem souvisela i nedůvěra vůči velkým, vznešeným příběhům vyprávěným umělci, historiky, politiky...Preferovaným časem postmoderní doby je přítomnost.



Britská tajná služba MI5 se domnívá, že britský spisovatel indického původu Salman Rushdie, autor kontroverzní knihy Satanské verše, se už nikdy nezbaví hrozby ortelu smrti, i když jej íránská vláda oficiálně odvolá. Před osmi lety, 14. února 1989, vyhlásil tehdejší íránský duchovní vůdce ajatolláh Chomejní v íránském rozhlase fatvu (klatbu) nad Rushdiem i těmi, kdo se podíleli na vydání románu Satanské verše, který údajně uráží islám a proroka Mohameda. Rushdie se od té doby skrývá, musí často měnit adresu a žije pod neustálou ochranou příslušníků speciálního oddělení Scotland Yardu. Výdaje na zajištění jeho bezpečnosti už přesáhly částku sedmi milionů liber. Íránští oficiální činitelé v posledních letech opakovaně prohlásili, že Teherán nemá v úmyslu vyslat za Rushdiem vražedné komando. Nedávno však jeden z nejvyšších íránských náboženských představitelů ajatolláh Saneí oznámil, že rozsudek smrti trvá, odměna za zavraždění Rushdieho se zvyšuje na dva a půl milionu dolarů a platí i pro ty, kteří se nehlásí k islámu. Británie toto prohlášení odsoudila a vyzvala íránského prezidenta Rafsandžáního, aby se od výzvy distancoval. Ten však údajně trvá na tom, že ajatolláh Saneí, hlava charitativní nadace Chordád, je soukromá osoba a vládní politika k případu Rushdieho se nezměnila. Chordád je však vlivná muslimská organizace napojená na vysoké představitele íránského režimu. Íránské elitní revoluční gardy varovaly, že hodlají trest smrti co nejrychleji vykonat. "Rushdie musí vědět, že nakonec shoří v plameni, který sám zažehl, a zraněná srdce milionů muslimů tak budou zhojena," uvedly gardy v prohlášení. Znalci situace se domnívají, že ortel smrti pravděpodobně nebude nikdy odvolán, pokud Írán zůstane teokratickým státem ovládaným fundamentalistickými imámy. "Zvýšení částky vypsané na moji hlavu dokazuje, jak zcela ztroskotaly pokusy Evropy vyjednávat s gangsterským státem," prohlásil Rushdie.



Salman Rushdie se narodil v Bombaji v červnu 1947. Protagonista a vyprávěč románu Děti půlnoci se také narodil v Bombaji v roce 1947. Román se skutečně zrodil jako příběh o člověku a každý lidský příběh skutečně začíná narozením. Román Děti půlnoci také začíná narozením: " narodil jsem se v Bombaji....za onoho času. Ne, to nepůjde, tomu datu se nemohu vyhnout: narodil jsem se 15. srpna 1947 na soukromé porodnické klinice doktora Narlíkara. Ráno nebo večer? Doba je také důležitá. Tak tedy: v noci. Ne, musím být mnohem přesnější...ve skutečnosti s úderem půlnoci. Ručičky hodin mě při mém příchodu pozdravily sepnutými dlaněmi. Ale no tak, prosím Tě ven s tím, jen to vyklop,: přesně v okamžiku, kdy Indie získala nezávislost, vyhrnul jsem se já na svět." Již z prvních řádků tohoto románu cítíme zvláštnost Rushdieho stylu, onu originalitu, jeho osobitý smysl pro humor, který však bývá mnohdy nepochopen. 15. srpna 1947 o půlnoci velkolepý projekt britského impéria skončil. Zároveň však začal neméně velkolepý projekt indické nezávislosti. Sepnuté ručičky S.Rushdieho mají v sobě cosi posvátného, jsou modlitbou i travestií. Čas člověka se v nich protne s časem dějin. Slavné narození Salíma Sináího, které mělo takříkajíc státní význam a které zavdalo příčinu ke gratulačnímu dopisu samotného Nehrúa. bylo založeno na podvodu: sestra Mary Pereiová zamění v kritické chvíli dvě novorozeňata, která přišla na svět téměř současně. Biologický syn Ahmada a Amíny žije někde v bombajských slumech a jmenuje se Šiva. Šiva je Salím a Salím je Šiva. Salím Sináí je někdo jiný. Položíme-li si zdánlivě jednoduchou otázku, kdo je vlastně Sálím Sináí, dobereme se podivuhodných věcí. Biologickým otcem Šivy je angličan William Methwold, Sálím Sináí je tedy, bráno věcně, plodem jisté pošetilosti, které se dopustila manželka WeeWillie Winkieho s jistým Angličanem. A proč se tak stalo? Protože nemohla odolat úhledné pěšince ve vlasech elegantního pana Methwolda. Jenomže i pan Methwold je někdo jiný. Salman Rushdie svým čtenářům s potměšilým výsměchem i smutnou ironií ve v hodnou chvíli sdělí, že vlasy pana Methwolda s neodolatelnou,téměř magickou, pěšinkou jsou parukou. William Methwold je ve skutečnost zcela holohlavý. Kdo je tedy vlastně otcem Sálíma Sínáího? William Methwold, Wee Willie Wenkie, anebo Ahmad Sínáí? Odpověď, jediná možná na tuto otázku je, že Sálím Sináí nemá jednoho, ale čtyři otce. A kdo je Salím Sináí? Je víc Brit, muslim nebo hinduista? Odpověď, jediná možná odpověď na tuto otázku je, že je tím vším dohromady a ještě něčím navíc. dítětem půlnoci, nemanželským dítětem indické nezávislosti. Často své vyprávění uvádí, zasazuje do doby, prostředí, situace či atmosféry: ukázka str. 332



Užívá slova, někdy i celé věty v cizích jazycích(např. v hindštině, perštině, arabštině)- proto je na konci celé knihy zařazen několikastránkový polyjazykový slovník. V pozadí ještě můžeme postřehnout doznívání britsko-indického konfliktu nedlouho po ukončení britské koloniální nadvlády. Občas nepokračuje v příběhu přímým směrem, ale jaksi vybočí, aby se pak mohl vrátit tam , kde skončil(mohli bychom tvrdit, že se občas " zakecá, i to však má v knize svůj účel)ukázka str. 323 Běžně se můžeme setkat s jakousi, pohádkovou, neskutečnou realitou, kdy ani sám čtenář nedokáže spolehlivě posoudit, zda to, co právě čte, je sen nebo skutečnost. str. 544. A zde je příklad tolik diskutovaných narážek: Budha smrdí jak sto čertů, svírá v pravé ruce upatlané plivátko. Nezapomínejme však na jednu prostou věc, na okolnost, kterou zdůrazňuje Rushdie sám ve všech svých poznámkách týkajících se románu Děti půlnoci: spisovatel by nebyl myslitelný bez indických vypravěčů, bez indické kultury, bez indické literatury. Literární metoda Salmana Rushdieho bývá často právem označována termínem "magickým realismus" Magický realismus příznačně není evropským fenoménem. O toto převratné obohacení současné literatury se postarala Latinská Amerika a je ho podstatou je opět kulturní pluralismus, o kterém jsem hovořil už na začátku. Magický realismus vyrůstá z míšení různých tradic, náboženství a kultur, ať už jsou to kultury indiánské, severoafrické, západoafrické, indické, čínské nebo evropské. Magický realismus Salmana Rushdieho vyrůstá především z indické historie a indické kultury.Rushdie pro indické prolínání jazyků nalezl nádhernou metaforu. Hlasy i sny jiných lidí se v hlavě Sálíma Sináího slévají v jedno velké " marinované čatní) ( Chutney je anglické slovo, vyjadřující směs bylinek , koření a ovoce). Román Děti půlnoci jsou obrovskou marinovanou směsí lidských bytostí, kultur, myšlenek politiky, biografů a písní, strhujícím světem mnohohlasů. Krásnou, leč trochu obsáhlou knihu Salmana Rushdieho, ve zdařilém překladu Pavla Dominika nelze jenom číst. Je třeba ji číst stále znovu a znovu. Je pravda, že je určena spíše pro náročnější čtenáře. Už proto, že je to tak velké sousto. A že Rushdieho marinované čatní má tak nezvyklou sílu. Je to vlastně všechno otázka polykání. Ne snad hadů, ale celých světů. Jak říká Salman Rushdie? Abyste pochopili jenom jeden život, musíte spolknou celý svět.



Slovo překladatele: Překladatel Pavel Dominik již přesně neví, zda Salmana Rushdieho "objevil" sám, nebo zda jej upozornil některý z anglických přátel. Co si však pamatuje jistě, je pocit , s nímž četl Rushdieho román Děti půlnoci. "Byl to úžas, měl jsem před sebou skvělou knihu, jejíž některé pasáže jsou naprosto bezkonkurenční," vzpomíná Dominik. A román, který vyšel v jeho překladu v roce 1995 v nakladatelství Mladá fronta, jej stále dokáže ohromit. Dominik do češtiny dále přeložil Rushdieho román Hanba (Odeon, 1990) a společně se Stanislavou Pošustovou soubor povídek Východ, Západ, jenž nedávno vyšel v nakladatelství Labyrint. Co by se asi stalo, kdyby jej Rushdie při jejich prvním osobním setkání v září 1993 jako člověk nezaujal? "Já bych se těch knih asi těžko vzdal, i kdyby mě sám jejich autor nijak neuchvátil. Asi bych nedokázal obětovat texty samé," komentuje Dominik naštěstí zcela teoretický problém. Bezmála hodinový rozhovor se spisovatelem totiž naopak jen přilil olej do Dominikova překladatelského ohně. Rushdie jej okouzlil stejně jako předtím jeho knihy. "Líbilo se mi, o čem a jak mluvil, jeho přirozená noblesa. I upřímnost, s níž se mnou hovořil o svém osobním životě," říká Dominik, jemuž setkání s Rushdiem dalo impuls a energii k práci na překladu Dětí půlnoci. Podle Dominika, který je od té doby s Rushdiem ve víceméně pravidelném kontaktu, spisovatel již tehdy - na konci čtvrtého roku fatwy - chápal celou záležitost kolem ortelu smrti spíše jako věc obecnějšího principu než jako osobní příběh. "Zaráželo ho, že je v dnešní době možné tolerovat takovou formu státního terorismu," říká Dominik. I on cítil Rushdieho rozčarování z velké politiky, jež spisovatel ostatně sám několikrát zcela veřejně deklaroval. "Zdálo se mi, že je zklamán z toho, jak si květnaté proklamace politiků protiřečí s praxí. Z toho, že když dojde na lámání chleba, je i politika zase jen obchod," dodává Dominik. Satanské verše jsou přitom asi jedinou Rushdieho knihou, kterou nečetl. V době vydání v angličtině jej nezaujala, v české verzi ji číst zatím nechce. "Při své nedávné návštěvě Londýna jsem mu nechal u přátel, spíše symbolicky, láhev šampaňského k jeho padesátinám," dodává Dominik. Osobně se setkat nemohli. Dominik totiž cestoval do Londýna "narychlo" a schůzky s Rushdiem je stále nutné domlouvat dopředu - s nejméně šestinedělním předstihem v případě spisovatelových opravdu dobrých známých. "S tím se zatím nedá nic dělat. Ale jsem osudu vděčný za to, že jsem mohl skvělé Rushdieho knížky překládat," říká Dominik. Na konci tohoto roku začne pro nakladatelství Mladá fronta pracovat na zatím posledním Rushdieho románu Maurův poslední vzdech.



Ohlasy čtenářů: Midnight's Children is Rushdie at his finest. The book is surrealist fiction that deals with the history of India from 1910 to the declaration of the emergency in 1976 through the eyes (and nose) of Saleem Sinai, born on the stroke of Midnight August 15, 1947. Midnight's Children, like most of Rushdie's writing, does have political overtones, yet the fog of larger events is never permitted to detract from the more personal experiences of all the multi-faceted characters in the novel. This is perhaps why this form of "magical realism" is so effective in a novel that is at once the history of a sub-continent, the story of a boy's coming to age, the saga of a family and the off-key liberation-song of a people.

From "Midnight's Children":



Reality is a question of perspective; the further you get from the past, the more concrete and plausible it seems - but as you approach the present, it inevitably seems more and more incredible. Suppose yourself in a large cinema, sitting at first in the back row, and gradually moving up, row by row, until your nose is almost pressed against the screen. Gradually the stars' faces dissolve into dancing grain; tiny details assume grotesque proportions; the illusion dissolves - or rather, it becomes clear that the illusion itself is reality.



Salman Rushdie won the Booker prize for Midnight's Children in 1981. Midnight's Children won the James Tait Black Prize, and was judged to be the "Booker of Bookers" (the best book to be awarded the Booker in the first 25 years) in 1993.



Midnight's Children was came in at 25 on a poll conducted by the Guardian newspaper, listing the 100 best books of the 20th century. J.R. Tolkein's Lord of the rings was voted 1st by readers and Gabriel Garcia Marquez's 100 years of solitude was ranked 8th. Christopher Rollason's summary of the article



Použitá literatura: Salman Rushdie: Děti půlnoci, Bohuš Balajka: Přehledné dějiny literatury III., Mladá fronta DNES, Lidové noviny, internet