Šel malíř chudě do světa

Autor: Jaroslav Seifert
Dílo: Šel malíř chudě do světa
Nakladatelství: Albatros, v Praze r. 1987
Ilustrace: Mikoláše Alše
Druh: čistá melodická lyrika inspirována k motivům české krajiny
Z čeho se skládá: 36 básní, informace o knize

Děj: Tato básnická sbírka je určena především dětem. Básničky jsou vlastně doprovodem k obrázkům Mikoláše Alše. I když byl Mikoláš Aleš bezpochyby vynikající malíř, zdá se mi, že by to mělo být právě obráceně: Alšovy obrázky jako doprovod k Seifertovým básním.
Seifert píše o věcech, které každému člověku připadají samozřejmé, používá sdružený nebo střídavý rým, což jim dodává na jednoduchosti, strohosti a prostotě. Přesto jsou tyto básně velice hluboké, ožívá v nich nejen půvab naší krajiny s jejími dědinami, chalupami, mlýny, kouzlo naší přírody s jejími chlumy, loukami, potoky, s jejím koloběhem od jara do zimy, ale i sám život našeho lidu, jeho dny všední i sváteční, jeho plodná práce i zpěvná poezie.
Až příliš často si básník zasteskne nad svým ztraceným (šťastným) mládím, stráveném však ne v přírodě na venkově, jak by člověk předpokládal, ale na pražském předměstí Žižkově.
Básně mají leckdy naivně romantický nádech, jsou až příliš optimistické, zlo je většinou bez většího rozebírání nahrazeno dobrem.
Úryvek:
"Hned vlečku zimě přesekne,
zašlápne špínu sněhu.
A vše, co bylo nepěkné,
promění v zpěv a něhu."
báseň Jarní
Vlastní hodnocení: Celkově na mě sbírka působí velmi povzbudivě, uklidňujícím dojmem. Určitě bych ji doporučila pro menší žáky na recitaci, protože básničky jsou dobře zapamatovatelné a dodávají radosti ze života.
Doplnění:
básník, první československý nositel Nobelovy ceny za literaturu (1984).

Jaroslav Seifert se narodil 23. září 1901 v Praze na Žižkově v proletářském prostředí. Seifertova matka byla dcerou kralupského zakladatelského kulturního pracovníka Antonína Boruty, rodiče měli svatbu v Minicích. Jako chlapec pobýval Jaroslav často u svých zdejších prarodičů, dočasně tu dokonce chodil do školy, a jak sám později prohlásil, dědeček mu tady byl tím, čím kdysi Boženě Němcové její babička.
Po studiích začal Seifert pracovat jako novinář a literát. Jaroslav Seifert byl lyrický básník, prozaik, publicista a překladatel. Ve dvacátých letech minulého století byl spoluzakladatelem, členem a mluvčím uměleckého hnutí Devětsil. V roce 1929 byl Jaroslav Seifert vyloučen z komunistické strany - spolu s dalšími levicovými spisovateli podepsal manifest proti vedení KSČ v čele s K. Gottwaldem. Od roku 1930 byl členem sociálně demokratické strany a redaktor kulturní rubriky Práva lidu (za německé okupace Národní práce). V 50. letech 20. století se stal pro své postoje Seifert terčem ostré kritiky představitelů KSČ. V období kolem tzv. pražského jara (1968 - 1969) se politicky a kulturně angažoval. V letech 1969 - 1970 byl Seifert předsedou Svazu českých spisovatelů. V sedmdesátých letech odešel Seifert do ústraní a začal spolupracovat s disentem a stal se jedním z prvních signatářů Charty 77. Jeho dílo bylo vydáváno v samizdatu.


Seifertovo dílo:

Seifertovo básnické dílo směřovalo od proletářské bojovnosti (Město v slzách, 1921, Samá láska, 1923) přes poetistické okouzlení moderní civilizací (Na vlnách TSF, 1925) až k písňovému oproštění zralé tvorby, vyjadřující citový vztah k drobným darům života, k domovu a k národní kultuře (Poštovní holub, 1929, Jablko s klína, 1933, Ruce Venušiny, 1936, Vějíř Boženy Němcové, 1940, Světlem oděná, 1940, Kamenný most, 1944).

Po roce 1945 vydal sbírku Přílba hlíny (1945, další, postupně rozšiřovaná vyd. 1946 a 1948), shrnující básníkovy reflexe doby národního ohrožení a zápasu za svobodu (1937-45), dále dvě sbírky inspirované obrázky M. Alše a J. Lady (Šel malíř chudě do světa, 1949, Chlapec a hvězdy, 1956), básnické skladby o tvůrčím údělu Píseň o Viktorce (1950) a sbírku zpěvné intimní lyriky Maminka (1954).

V 60. letech došlo k proměně Seifertovy poezie: zmizely rýmy, rytmická pravidelnost, verš zdrsněl. V tvorbě přibyly tóny melancholické nostalgie, životní bilance, plynutí času a motiv smrti, zaznívají vzpomínky na dětství, na mladé lásky, zemřelé přátele a dramatické události života (Koncert na ostrově, 1965, Odlévání zvonů, 1967, Halleyova kometa, 1967, Deštník z Piccadily, 1979, Morový sloup, 1981, Býti básníkem, 1983). Písňová lehkost se prozaizovala a naznačovala i ve výrazu doléhající tíhu života. Autor sugestivní vzpomínkové knihy Všechny krásy světa (Toronto 1981, Praha: s cenzurními zásahy 1982, 1985, kompletně 1993).

V roce 1984 byla Jaroslavu Seifertovi udělena Nobelova cena za literaturu. V kralupském Městském muzeu je básníkova Pamětní síň, v Lobečku jeho pomník, a lidé putují k Seifertovu hrobu na hřbitově nad městem. V Presentačním klubu Kaučuku a v muzeu se pak konají každoroční básníkovy festivaly. Jaroslav Seifert zemřel 10. 1. 1986 v Praze.