Svůdcův deník

Soren Kierkegaard: Svůdcův deník


Nechť je „svůdce“ nazýván po vzoru zeměměřiče - „ K.“, pro zjevnou absurdnost všech příběhů hledání a naplňování smyslu vlastního života podle svého nejniternějšího přesvědčení

Člověk by si to neměl tolik brát - mladík se seznámí s dívkou, jenž ho okouzluje, zasnoubí se s ní, dívka pak tento příslib zruší a oba se rozchází. Banální případ, jakých se děje ... no, darmo mluvit. Ale příběh Johannese a Cordelie se zdá být odlišný a to formou a způsobem, jakým se vše děje - nebo neděje? K. mnohokráte navozuje dojem, že se věci nedějí, že se prostě stanou. A dále bychom mohli podotknout, že by se v podstatě mohlo jednat o dva příběhy, které jdou vedle sebe a pouze občas se prolínají. Stejně tak tane na mysli, zda není celá situace pouze myšlená a skutečnost je pak pouhým odvarem toho, co se odehrává v mysli K. To on dopředu naplánoval sled posloupností tohoto vztahu.
Tolikrát během chvíle se musíme dotazovat, o co vlastně K. jde. Je to úchvatná podívaná na člověka, který kráčí životem beze stop a přesto (nebo právě proto) přitom vychutnává své prožitky a zážitky až na dno (je totiž založen poeticky), a nebo máme tu čest s člověkem trudomyslným, pro něhož je toto způsobem komunikace se světem, způsobem jeho projevů existování ve světě ?
Záleží na nás, do jaké míry necháme vystoupit na povrch skutečné události - život tvůrce Svůdcova deníku: Sörena Kierkegaarda (1813 - 1855), dánského myslitele, zakladatele teistického existencionalismu. Ale nenechme se zmást mnoha podobnostmi, příběh K. je odlišný, byť je inspirován Kierkegardovou známostí s Reginou Olsenovou, ale pouze co do náboje, síly a odhodlání psát. Lze vypozorovat zjevné paralely i paralely domělé, podobné nálady, stavy hluboké reflexe atd. Jednou z nejvýraznějších paralel mezi Kierkegaardem a postavou K. je však nezdolná touha po prožitku okamžiku - pro svůdce je to chvíle, kdy protiklady souzní v harmonii a budí zdání věčnosti (pak nachází svůdce svůj smysl), Kierkegaardovi tento pocit navodí rozhodnutí pro otevřené vystoupení proti církvi (prostřednictvím vydávání vlastního časopisu Okamžik), kdy se prezentuje jako konkrétní a jednotlivý člověk, stojící před Bohem a nacházející tak konečně útěchu ve své hluboké trudomyslnosti. Poznává, že pouze díky ní může dosáhnout věčnosti. A poznává i to, že se musel s Reginou rozejít, neboť jeho úkol na zemi je jiný, než se nalézt v manželství, což v době odřeknutí zasnoubení pouze tušil a to na základě své trudomyslnosti, která plyne nepochybně z jeho „vita ante acta“, z provinění jeho otce (a posléze i provinění vlastního, zde je míněna Kierkegaardova návštěva nevěstince, z něhož v panice utekl - byl to jeden z dalších bezesporu traumatizujících zážitků na celý život).
Ten (otec) nejenže ve dvanácti letech (coby nuzný pasáček) proklel Boha, ale poté se zřejmě dopustil i pochybení sexuálního, jak nás o tom zpravují záznamy v matrice. Kierkegaardův otec se jako vdovec podruhé oženil (se svou služebnou) rok po smrti své první ženy, která mu nemohla dát dítě. Jeho druhé ženě se dítě narodilo již za čtyři měsíce po svatbě - je na místě úvaha, zda poměr Kierkegaardova otce se služebnou nezačal ještě za života jeho první ženy. Z tohoto usuzuje mladý Kierkegaard na rodinné zatížení dědičným hříchem a veškeré své konání a prožívání se mu promítá (jako člověku hluboké sebereflexe - v tom je další výrazná paralela s postavou svůdce) výhradně přes tuto optiku. Nakonec se stylizuje do postavení „Božího špiona“, jenž nám zvěstuje opravdovost křesťanského poselství - tématu vztahu konkrétního člověka a křesťanství věnoval Kierkegaard nesmírnou péči, jejímž výrazem jsou jeho vyzrálé spisy Bázeň a chvění, Nemoc k smrti a další.
Kierkegaard toho na sebe prozrazuje poměrně dost, pokud budeme pozorně sledovat jeho text a máme nějaké povědomí o jeho vlasním životě. Neznamená to ale, že je snadno přečtitelný, již proto, že Kiekegaard s oblibou užívá nejrůznějších příměrů a obrazů (zpravidla pro navození nálady, přístupu, podobnosti, příkladu atd.) - Svůdcův deník není v tomto vyjímkou.
Je dlužno se krátce zmínit o postavách, které se v příběhu vyskytují. O svůdci bude řečeno níže mnohé, tedy jen náznakem - jak již bylo zmíněno výše, je to člověk založený esteticky, požitkář usilující o prožitek okamžiku.
Ale jestli se nám alespoň částečně čitelý zdá K., tak Cordelie nikolivěk - poznáváme to ze třech jejích dopisů adresovaných K. po jejich rozchodu. Mísí se zde pocity (?) zrhzenosti a výčitek se smířením a odhodláním - „Netěš se, že bych tě chtěla pronásledovat nebo se ozbrojit dýkou, to bych je ještě víc podněcovala Tvůj výsměch! Uteč si, kam chceš, a přesto budu Tvá, jdi si až na konec světa, a stejně budu Tvá, ano, i v hodince smrti budu Tvá.“ - třetí dopis pak ukazuje na naději a pokoru.
„Vydavateli“ (o Kierkegaardovi je známo,že své spisy vydával pod pseudonymy - sám pak figuroval jako vydavatel, zde však je i jméno vydavatele smyšlené) Viktoru Eremitovi, jenž našel v jakési tajné přihrádce starého kusu nábytku „spousty volných listů“, na nichž se nacházely záznamy různých erotických situací a narážek, dalo starost se jednak se svým nálezem vyrovnat - „...mám stejné pocity jako policejní úředník, když vstoupí do bytu padělatele...“ - stejně tak strhující je snaha se vyrovnat s autorem - „Život tohoto muže byl pokusem o uskutečnění snahy žít poeticky. A protože si vypěstoval schopnost vyhledávat v životě zajímavé věci, dokázal je také nalézt. A když je našel, pak své prožitky vytrvale a téměř básnicky reprodukoval.“ (nacházíme zde patrné stopy uznání) a nemenší námahu zabrala pak i příprava k uspořádání a vydání deníku - „Jeho deník není proto historicky přesný....nehledě k tomu, že prožité zaznamenával až ex post...“. Kromě těchto nalézáme v deníku zmínky (povětšinou mlhavé a kusé) o Edvardovi, Cordelině tetě, přátelích K. atd., je jim přisuzována tu důležitější a tu nevýrazná role, jenž má víceméně pouze dotvářet celkový obrázek či atmosféru.
Tolik k postavám tohoto prapodivného divadla-dividla. Nyní více k obsahům jeho částí.
První řádky jsou věnovány vydavateli, který se na nich svěřuje se svými dojmy z nalezených stránek (viz výše) a již také mnohé naznačuje. Pokouší se o krátký vhled do nitra svůdce a přitom vyslovuje pozoruhodnou myšlenku - že ani vlastně žádným svůdcem není, neboť nás sice usiluje zavést do labyrintu, ale labyrintu duše, naší vlastní duše a tím nám dopomoci k pochopení sebe sama. Již tato myšlenka čtenáře ubezpečí, že se bude jednat každopádně o nevšední a nehledaný zážitek - kolik „věrozvěstů“ a „léčitelů“ nám denně nabízí zaručeně nejjednodušší a nejsprávnější cestu k pochopení nás sama a zbavení se všech problémů - vždy však s pomocí nějaké vnější pomocné ruky. (Ač jsem osobně ten poslední, který by odmítal pomoc, přesto dávám za pravdu Ivanu Diviši, že „neexistuje pomoc zvenčí“.) Kierkegaard nám zde dává nahlédnout vlastního smysluplného zoufalství, jenž je naším nesporným údělem na tomto světě. Zde nepochybně začíná celý příběh. Kdesi v temnotě hlubin, kam pronikají jen ty nejodvážnější myšlenky (k motivu hlubiny se Kierkegaard ještě několikrát bude vracet).
Druhá část zachycuje období od chvíle, kdy K. poprvé spatří Cordelii, až do momentu jejich zasnoubení. Od toho data K. nevynechá jedinou příležitost, aby Cordelii nesledoval, nenechal se unášet její krásou a vystupováním. Od tohoto okamžiku je rozhodnut, že bude jeho a co víc - hodlá z tohoto vztahu vytěžit co možná největší počet zážitků a v žádném případě se nehodlá ukvapovat - „Vyhlédl jsem si ji a také ji dostanu...však pryč s netrpělivostí - všechno se má prožívat pomaloučku a s požitkem.“
K. sleduje krásnou neznámou (tehdy ještě nezná její jméno) na večerní procházce, na výstavě,na ulici... a pokaždé je to pro něho příležitost k hlubokým úvahám o sobě, o ní, o ženách a dívkách obecně atd. Na druhé straně se neustále nechává unášet náladami, které v něm Cordelie vzbuzuje. Tyto prožitky jsou nebývale silné, jediný jeho pohled (náznak okamžiku) na Cordelii způsobuje mrazení v zádech. Všechny své prožitky navíc vyjadřuje (a i chápe) básnicky - když říká „Jaký požitek rozvlnit své nitro“ hovoří přitom o moři svých smyslů a o lodi (on sám), jenž se na těchto smyslech nechává unášet. Takovým to náladám na pokraji vytržení se ovšem oddává zpravidla v noci - ve dne je to mozek a chladné kalkulace, co ho ovládá. Na tomto místě nutno podotknout, že každý záznam v deníku má své nezastupitelné místo, jakoby každá věta mohla stát osamoceně.
Již tedy v úvodu se dozvídáme mnohé o svůdcově přístupu - pomalu vše vychutnávat, hlavně nálady. Cordelie ho tolik zasáhla a její obraz se mu natolik vryl do paměti, že chvílemi se právě odraz Cordellina půvabu prolíná s vnímáním přístavu ve městě, s vnímáním počasí atd., jemuž se K. oddává poměrně neustále. Konečně se dovídá i její jméno a taky to, že již nemá rodiče a žije s tetou.

K. v deníku uvádí kolikrát se s Cordelií setkal, pečlivě zaznamenává své pocity - zde by se nabízela souvislost s Kierkegaardovými náhodnými setkáními s Reginou po jejich rozchodu, která jsou taktéž zanesena do jeho osobního deníku. Kiekegaard, poté co Regině otevřeně oznámil své pevné přesvědčení neoženit se, tedy alespoň ne s ní, se pokouší založit jejich vzájemný vztah, pokud může být o nějakém vztahu ještě vůbec řeč, na jiném principu. Zaznamenává do deníku rovněž kolikrát ho na ulici (ulice je i pro K. nejpříhodnějším místem pro setkávání se, neboť zde je dívka jako na volném moři, svobodná a přístupná, kdežto ve společnosti nikoliv) potkala, zda se usmála atd., ale Kierkagaard se nikdy neodvážil ji oslovit.
Však dosti již nečinného postávání - K. má svůj plán. Pokusí se Cordelii získat prostřednictvím zajímavých situací. V zápětí je naznačena podstata této duchovní architektury - katalyzátorem sblížení nechť je rovnost mezi tím co K. žádá a tím, co Cordelie nabízí. Je třeba zneutralizovat její ženskost, aby nebyla schopna žít již sama ze sebe a nezbyde jí nic jiného, než se mu vrhnout do náručí, čímž se její ženskost obnoví a stane se nadpřirozenou a Cordelie se K. oddá tou nejhoroucnější vášní světa. K uskutečnění tohoto, no přiznejme smělého, plánu se K. rozhodne využít mladíka Edvarda, který Cordelii rovněž miloval, ale nevěděl, jak se k ní přiblížit a lásku jí vyznat. K. se stane jeho přítelem a slíbí mu pomoc a radu. Je to dobrá záminka pro návštěvy u Cordelie, během nichž se pokusí na ni působit svým chováním tak, že jí to bude k němu přitahovat - „...musí být sama v sobě silná...musí pocítit napětí své duše, musí vzít svět do rukou a potěžkat ho ...v ničem mi nesmí být zavázána, musí být svobodná - láska je jen ve svobodě, jen ve volnosti je radost a věčná pohoda.“ Tak tedy ona o něj musí projevit zájem a sama ze sebe se rozhodnout, stejně tak jako i ona to bude, kdo zruší tento (pro K. pouze „estetický“) vztah.
Pozvolna začíná tedy soupeření - jak se domnívá K.- mezi K. a Cordélií. Toto soupeření se projevuje rozličnými způsoby, nejčastěji však v konversaci s Cordelinou tetou, která si K. nesmírně oblíbila. Cílem je zde nepochybně zesměšnění tety a to tak, aby se tomu Cordelie smála a měla za to posléze vztek sama na sebe. K. tuší, že se situace vyvíjí pro něj příznivě a zahajuje útok. To je doprovázeno odstraněním Edvarda - „...Edvard musí zmizet...“. Ale než ho skutečně necháme zmizet, zamysleme se opět nad možným předobrazem Edvarda v reálném Kierkegaardově životě. Dlužno zde připomenout situaci před tím, než poznal Reginu. V té době byl zamilován do jedné dívky, která již byla zasnoubená s jiným. Kierkegaard si byl ale jist, že si jí přesto získá. Do cesty se mu však postavila skutečnost, s níž se vyrovnával po celý svůj život - „vita ante acta“ - život před životem, provinění, dědičný hřích. A Kierkegaard cítí, že nemůže k sobě někoho připoutat, aniž by se s tímto dotyčné svěřil. Je přesvědčen, že to musí udělat a Bolettě (jak se jmenovala) to říci, ale jen těžko k tomu sbírá odvahu - několikrát bez úspěchu se za ní s tímto vydal, ale pocit strachu a bázně (neboť toto zasahovalo jeho nitro, jeho podstatu a jak píše na jiném místě deníku, právě z toho, co zasahuje naše nitro máme největší strach) byly silnější, i když Bolettu miloval. Podobně je prezentován i Edvard - i u něho je pozorovatelná bázeň a chvění, i on nemá zkušenosti s děvčaty. Jednoznačnou paralelu však nelze ani tušit.
Jak bylo naznačeno výše, začíná mezi K. a Cordélií soupeření a jeho cílem či výsledkem ze strany K. bude překvapit Cordelii a to nikoliv erotickou bouří (jak by se mnozí zajisté domnívali, že na cudné děvče nic jiného neplatí), ale nabídkou k sňatku, což posune vzájemný vztah na hranici estetična a etična - estetično se vyznačuje lehkostí a krásou, etično pak ostrostí a nudou. Díky etičnu bude mít Cordelie dojem, že vychází z všednosti a dotyk estetična ji způsobí žádaný otřes. Slib manželství je pochopitelně fingované gesto - „Má rytířská čest opovrhuje sliby. Opovrhuji soudcem, který slibem svobody láká na obžalovaném přiznání.“. Přitom u Cordelie navodí takový dojem, že zásnuby vycházejí z její iniciativy, stejně jako i to, co bude následovat - „Vbásnit se do nitra děvčete je umění a vymanit se z něho je dílo mistrovské.“. Z tohoto nejvíce usuzujeme na pragmatičnost a požitkářství svůdcovo.
Hlavním smyslem skutečnosti pro K. (ale rovněž i pro samotného Kierkegaarda) je to, že je zjitřující, pokud postrádá tento rozměr tak přestává být dráždivá. Pro K. je Cordelie pouze tímto zjitřením a takto se zakládá i povaha tohoto člověka - člověka hluboké reflexe, který po sobě nezanechává ani stopy ani oběti, protože také nic neslibuje (např. lásku) ale pouze nechává gradovat situaci a to až na samou hranici extrému, ale pak se stáhne - jeho „oběť“ ("oběť" jeho „svádění“ - on ale není skutečným svůdcem) vlastně obětí není, neboť se nemá na co odvolat (např. na sliby) a cítí, že si to pouze namlouvá.
Je to tedy pouze hra - K. jde pouze o požitky z konkrétních situací, jakých se lze domoci při laškování s děvčetem, jenž představuje velikou zásobárnu přihrávek, které K. zdařile odpaluje, poté, co je sám vyvolal. Vším se pouze dobře baví - svou zamilovaností, pozorováním děvčat....Pak tedy není pravým svůdcem, neboť nikdy žádnou skutečně nesvede (v tom pravém slova smyslu). O svádění mu nejde, to je jen prostředek k dosahování požitků vedoucích k naplnění okamžiku. Jako pravý esteticky založený člověk se vyžívá v mnoha konkrétních možnostech, experimentuje s nimi, žije v podstatě z vědomí, že tyto možnosti existují a on existuje mezi nimi. Je sice svobodný (ač toto je svobada značně pofidérní - opravdu svobodný člověk se nespokojuje s tím, že má jistý výběr či určité možnosti - opravdová svoboda spočívá v tom, že možnosti sami vytváříme), ale sám je tedy pouze možností, není konkrétním člověkem a vlastně ani neexistuje.
Hrou je i to, že o sobě rozšířil fámu, že je zamilován do jedné dívky a že je snad dokonce zasnouben. Když toto pak v přítomnosti Cordelie vyvrací, způsobuje u ní prudké hnutí a více se k němu přimyká - K. nyní usiluje v ní probudit všezakrývající cit lásky, jenž bude mít za následek, že zasnoubení bude chápat jako něco, co se jí prostě stalo, ne jako to, co dělá, ale přitom to sama chtěla - tedy aby vlastně nevěděla o co se jedná.
Třetí dějství. Nabídka k sňatku. Formální fráze. Souhlas. Jak jednoduché. Nyní rychle uchlácholit Edvarda, jenž je pochopitelně krajně zdrcen a již se myšlenky K. stáčejí k finále - „...je nutné udělat vše pro to, aby zasnoubení bylo zrušeno...“. Co tím nyní K. sleduje ? Již víme, že mu jde pouze o prožitky konkrétností - a čím jich bude více a budou intenzivnější, tím lépe. Usiluje tedy o bezprostřednost, o to, aby mezi jejich láskou nestálo nic - tím méně zasnoubení. Tak tedy vzbudit v Cordelii lásku. A až tato dosáhne u ní vrcholu, Cordelie sama zruší to pouto zasnoubení, které bude bránit rozvoji a utužení jejich vztahu. Právě zde se K. projevuje jako zdatný psycholog. A také se za to na mnoha místech deníku přímo chválí a nechává se unášet dojmem, „že to dobře vymyslel“. (Stejně tak jako jsem i já coby autor tohoto textu místy docela unešen tím, že jsem Kierkegaarda pochopil jako nikdo druhý, jak jsem to dobře vystihl a trefně napsal.)
K. se snaží za každou cenu vyvolat v Cordelii aktivitu - nechá ji dokonce, aby ho pronásledovala a tím zvyšuje její zájem a pochopitelně i žádostivost. K manipulaci s Cordelií používá především rozhovorů a pak hlavně dopisů.
Jen malá poznámka na okraj. Vztak k Cordelii mu samozřejmě nikterak nezabraňuje v zájmu o jiná děvčata - ať je to služka Charlotta či neznámá rybářka. Každá dívka ho zajímá z jiného důvodu, každá v něm probouzí něco jiného, např. jinou náladu.
Již zde byla řeč o soupeření mezi K. a Cordelií - K. v této souvislosti hovoří dokonce o dvou válkách. První z nich právě probíhá - K. se snaží vzbudit v Cordelii lásku. Druhá válka vypukne v momentě jejich rozchodu. I v tomto případě se K. prezentuje výjmečnou schopností a smyslem pro detailní reflexi skutečnosti.
Cordelie obdrží první dopis a v něm jí K. otevírá svou duši, svěřuje se se svými stavy a především se obdivuje její kráse a půvabu, v dalším se dovídá, jak jí K. potřebuje atd. Jak sám říká - zvolil cestu duchovní výchovy prostřednictvím fantazie a srdce. Na erotiku může dojít až po této přípravě - až Cordelie pozná nekonečno.
„Někdy se musíme ocenit velmi vysoko, ale musíme to udělat tak, aby ještě o stupínek výše zůstalo jedno volné místečko, jindy se musíme ocenit nízko.“ Zde k nám jakoby promlouvá sám Kierkegaard, který si je příliž dobře vědom, že „nej“ patří pouze Bohu. Od K. je to pak další důkaz vysokého stupně jeho sebereflexe. Tyto úvahy jsou stále intenzivnější a také temnější, jako vodní hlubina - a v tomto kontextu chápe K. i lásku, jako něco,co vyvěrá ze zmatku a chaosu, z nevíry - „Zezadu ji musí nahlodávat hluboká, tísnivá noc, z níž pak vyraší kvítek lásky.“
Cordelie již teď plně chápe, že zasnoubení je přítěž jejich krásnému vztahu, stojí mezi nimi a ona chce mít K. co nejblíže sebe. Navíc je zasnoubení formálním zveřejněním lásky a tedy „...působí rušivě, když o našem vztahu vědí i jiní lidé...láska získává smysl, jen když o ní nikdo cizí neví...“, píše K. Cordelii.
Právě zmíněná myšlenka je podle mého soudu výrazným příspěvkem do diskuse o problému lásky jako lidského vztahu, proto by bylo věčná škoda ji nechat v poklidu odeznít - Kiekegaard zde směřuje k pojetí lásky ne nepodobnému pojetí Saint-Exupéryho, když tento zmiňuje v Zemi lidí, že „láska je, když se dva dívají stejným směrem, nikoliv sobě do očí“ a tedy se de facto nevidí. Jejich vztah je založen na jistém (ale nepopsatelném) tušení, je to vztah tzv. „v skrytu“, téměř až nabývající podoby „punkevního života“, jehož koncept v nárysu podává výše již jednou zmíněný „kníže českých básníků“ Ivan Diviš:
Pracovat veřejně, lidem na očích a to čestně
končí vždy jako sopel, který než dopadne na zem
promění se v popel. Přesvědčil jsem se o to
a tak mám právo to říct.
Je tedy nutno pracovat punkevně,
jako pracuje minerální voda v jeskyni, kde nárůst milimetru
stalaktitů trvá deset tisíc let. Rozhodneme-li se
k takové práci bez odměny a k tomu v podzemí,
skytne naše dílo trvalý účinek
a my sami zůstanem nezranitelní.-
sbírka Tresty (1993), text č. 14
O takovémto vztahu nikdo neví a není vlastně ani záhodno, aby o něm někdo věděl, je to vlasně jeho základní podmínka - vzpomeňme na příběh Romea a Julie... Jen takový vztah, který je tajemstvím, má naději na naplnění - je ochráněn před zásahy druhých, je intimní záležitostí, tichou dohodou neutočící proti nikomu, tajemno zaručuje originalitu a nenapodobitelnost a především lépe vyhovuje lidské niternosti, kterou neradno vláčet všemi kalužemi a pod každým okapem. Je pak snad více prostoru pro hru mezi dvěma lidmi, když oba mohou vyložit karty. Tajemno dává ale možnost prohloubit toto nahlédnutí druhého ještě více - lidská přirozenost a lidské zkušenosti nás nutí chránit se před neproniknutím okolí do našeho soukromého prostoru, proto lze nahlížet lidské vztahy jako smysluplné odstupy od druhých i od světa. O to více pak záleží na prostředcích komunikace člověka s okolím - na nich a zvláště pak na naší snaze se domluvit a překonat jinakost okolo nás pak záleží nastavení tváře (Emmanuel Lévinas hovoří o fenoménu tváře), jenž je výzvou k domluvě a ubezpečuje ostatní o naší čestnosti. A právě na poctivosti (jak ji sleduje i Kiekegaard ve Svůdcově deníku) je pak založen opravdový vztah dvou sebevědomých osob, tedy těch, kteří „vědí o sobě samotných i o sobě navzájem“. Opravdovost vztahu zde napomáhá prolamování totality, před níž musíme bránit především sama sebe. Jak je to tedy s Johannesem a Cordelií - dívají se do tváře, nebo jdou vedle sebe ?
Brzy tedy doje ke zrušení zasnoubení a to samotnou Cordelií. K. nejde o nic víc, než jen nepřijít o tuto svůdnou podívanou, kdy se naplno projeví Cordelina odvaha, o níž K. neustále usiluje. I tento moment by mohl být považován za ohlas přímo Kierkegaardových prožitků. Nabízí se zde paralela s momentem, kdy i Regina projevila nebývalou a na dívku tehdy až troufalou odvahu a to, když sama vyhledala Kierkegaarda u něho v bytě s cílem ho svést (snad dokonce) k souloži, a to s cílem ho k sobě tímto činem (a snad i jeho případnými následky) připoutat. To vše krátce poté, co jí dal košem. Tomu by odpovídal Kierkegaardův deníkový zaznam, v němž si poznamenal, že „...mu jednou ukázala, kam až je schopna zajít...“ a nedělejme si iluze - zhrzené děvče jejího temperamentu (a že to musel být nějaký temperament, když se na něj chytil i trudomyslný rozervanec, vědomně obtěžkaný dědičným hříchem) by bylo schopno čehokoliv, což teprve výše uvedeného. Tolik ho chtěla mít a co on ? Co jí řekl, když se ho otázala na manželství ? „Jednou snad...tak za deset let, až se vybouřím, potom budu potřebovat mladou krev, abych se omladil...“. Co vy na to ? Není to přílišná troufalost, hledat i takovéto spojitosti ? Z úcty ke Kierkegaardovi ho napříště ušetřme připomínání jemu jistě nepříjemných skutečností, i když právě díky nim byl takovým, jakým byl a také prostřednictvím nich pochopil cestu k sobě samému, k svému účelu.
Právě proto se hodlám provinit proti svému předcházejícímu slibu a vzpomenu, že i dále nacházíme některé odkazy na Kierkegaardův život. Např., když K. v deníku popisuje rozhovor o „podvedených a opuštěných ženách“, připomínáme si, že toto bylo i Kierkegaardovým oblíbeným tématem konversace, dokonce se lze na základě deníkových záznamů domnívat, že se Kierkegaard seznámil s Reginou právě při tomto rozhovoru. V této souvislosti dále K. píše, že „Všechny tyto nenávidějící ženy (rozuměj ženy podvedené, svedené a opuštěné) jsou vlastně v skrytu milenkami mého srdce.“ Spíše jen tušíme, co tím myslí, zdá se však, že se právě zde K. nejvíce stylizuje do role svůdce, když na sebe bere takovéto břemeno, ač pro něj je to způsob existence, vlastně ne-existence (neboť je to člověk estetický, žijící poeticky, jak nás poučuje „vydavatel Viktor Eremita již ve své předmluvě ke Svůdcovu deníku). K.tedy spíše naznačuje obsah a rozsah pojmu “svůdce", ukazuje, koho jím má na mysli. Takto - jako svůdce, původce neštěstí podvedených žen - se prezentuje i Kierkrgaard Regině, aby se jí zprotivil. Přesto stále vztah trvá, je třeba něco říci atp., ale Kierkegaard k tomu nemůže najít odvahu, až se jednoho dne dozví z novin, že Regina je zasnoubená. Nyní ji vyčítá, že ho opustila a zradila. Nevadí mu však ale v podstatě to, že se sám zamotal do pasti, kterou připravil Regině ? Tedy, že jeho „svůdcovství“ mu je nyní dalším přívažkem ? Nelituje nyní svých nevybíravých slov ? Později jistě ne, neměl totiž jiného východiska - jeho „vita ante acta“ byl pro něj nepřekonatelnou překážkou jakéhokoliv vztahu, tím spíše manželství.
A dále: Neobrací Kierkegaard ve Svůdcově deníku dopad některých událostí ? To, co mu v životě přišlo nadmíru traumatizující, považuje v Deníku za téměř imponující, a nebo právě proto ? Snad není bez zajímavosti ani fakt, že se Kierkegaard o zásnubách dověděl z novin, že si to tedy přečetl, že mu to Regina neřekla (nebylo to sice zvykem, ale když uvážíme její odvahu a temperamentní vystupování - viz výše) - možná to bylo předci jen působivější - vzpomeňme, že K. dával přednost dopisům před rozhovorem, když potřeboval poněkud „zchladit“ Cordelinu žádostivost, vyprovokovanou rozhovorem. Chtěla se snad (pokud půjdeme po této linii) Regina vyhnout nepřiměřeným reakcím ? Bylo to snad ohleduplnější ? Lze to vůbec takto postavit ?
Co jsme tedy do této doby vysledovali ? K.nachází potěšení v drobných episodách, v prožitcích s Cordelií, jenž je pro něj výhodnou partnerkou. K.postupně dosahuje u ní všeho, co si naplánoval. A má z tohot pochopitelně radost. Nyní tedy dochází na zrušení zásnub. K.udržuje Cordelii v odstupu od reality (v níž se nachází i manželství, k němuž nikdy nedojde), aby jeho prožitky byly co nejlepší - přesně jak si předsevzal - pomalu a až na dno.
Na tomto místě podává K. strhující rozbor vztahů mužů a žen, v němž je muž vždy reflexí a žena substancí. Je tedy předurčena - jakožto „bytí pro druhé“ - k tomu, aby byla předmětem mužovy snahy ji „zviditelnit“ - díky muži se tedy žena stává určitou (probuzenou) a především (v případě Cordelie) osvobozenou. Během hry s házením kroužků K. naráží na manželství poukazem na „pěkný zvyk lidí vyměňovat si kroužky“ - u Cordelie dochází k vystupňuvání emocionálního napětí a ... zruší zasnoubení, aby nic nestálo mezi ní a tím, kdo toto napětí způsobuje. Samotný okamžik zrušení zasnoubení je vylíčen jako rozvolnění pout a cesta svobody na křídlech osvobozeného. Cordelie tedy byla svedena, ale ideou, které K. slouží.
Cordelie tráví následující dny na venkově s K. ujištěním, že opravdu svoji budou jen ve svobodě - „Nebudeme potřebovat žádný prstýnek.“. Je přitom daleko od K., jenž prožívá naplno okamžik, o který tolik usiloval - protiklady mizí, sám K. se cítí být blízko Bohu. - K tomuto existuje dokonalý básnický příměr z dílny textaře Michala Horáčka:

...Ty vznášíš se výš a výš, vidíš modrou zem.
V jednom záblesku náhle víš - je ti přístavem.
Chtěl jsi nejčistší krásu znát, teď znáš alespoň směr,
snad najdeš ji v harmonii sfér...

(možno slyšet ve skladbě „Pán výtahů“ na albu Michaela Kocába: Povídali, že mu hráli. Panton 1988)

Celá duchovní architektura se uzavírá, hudba, jenž ji naplňovala, se ztišuje. To Cordelie mu umožnila vychutnat tyto pocity. A on na oplátku v ní vzbudil hrdost, která ji přesvědčila o tom, že to byla ona, kdo měl toho vztahu již dost.

..................

Co chtěl Kierkegaard postihnout tímto Deníkem, jenž je první částí jeho díla „Buď - anebo“ ? Psal o sobě pro druhé anebo o druhých pro sebe ? Na pouhou etudu je to příliž velkolepé - a když, tak Kierkegaard se zde projevil jako Chopin lidských vztahů. Povýšit prostý příběh na neobyčejně bohaté drama - nalézt neobyčejně bohaté drama v prostém příběhu. A taky krásu a poetiku. V jednom záblesku okamžiku - momentu věčnosti.
Příběh K. je ale svým způsobem neobyčejný, neboť je neobyčejně vyprávěn a především pak je mu neobyčejně dobře rozumět. Stejně tak Kierkegaardův život byl pro něj samotného neobyčejný právě proto, že ho dokázal neobyčejně nazírat - pro člověka není rozhodující dění samotné, ale to, jak tomuto dění rozumí. Více něž kde jinde zde vystupuje Kierkegaardova teze, že „pravda je subjektivita“
Deník je o člověku estetického založení. Takovým byl v mládí i Kierkegaard, pak byl však seznámen s některými skutečnostmi a další souhra náhod dala vzniknout jeho pocitům trudomyslnosti. Od té doby mu nedá cit pro upřímnost k sobě i druhým začínat vztah bez předchozího vyjasnění oněch skutečností. Stal se nepochybně jiným a nebo bychom měli snad říci, že přestal být „jiným“ a stává se sám sebou. Každopádně je na cestě. Vykročil.
Otázky a úvahy nebudou brát konce, podobně jako i nikdy neskončí příběh svůdce. A nad ním pak vynáší Kierkegaard nemilosrdný soud skutečnosti - kdokoliv se v něm (svůdci) pozná, kdo nahlédne své chování a přístup k životu, zacházení s ostatními a sám se sebou pouze požitkářsky a přitom neosobně, nekonkrétně a ne-existenčně, toho ať ukáže zoufalství v celé jeho nahotě. Ale to nestačí - pak ještě musí přijít někdo, kdo tyto „císařovy šaty“ (tuto nahotu, kdy všichni vědí co a jak, ale nejednají podle toho) strhne a za tuto nahotu se pak již nebude možno skrýt. A o tom je i Svůdcův deník - o okamžiku, který překonává rozpory. Tento okamžik je svůdci odměnou za to, že jednal tak, jak myslel. A stejně tak i v našem životě usilujme o to, aby odstupy, jenž nás oddělují, byly skutečně smysluplné, usilujme o překlenutí rozporů mezi tím, co si myslíme a tím, co skutečně říkáme a děláme. Bylo by to poctivé.

LITERATURA

KIERKEGAARD, S.: Svůdcův deník. Mladá Fronta, Praha 1994

ANZENBACHER, A.: Úvod do etiky. Zvon, Praha 1993
DIVIŠ, I.: Tresty. Mladá Fronta, Praha 1994
GARDINER, P.: Kierkegaard. Argo, Praha 1996
GUARDINI, R.: Těžkomyslnost a její smysl. Votobia, Olomouc 1995.
JANKE, W.: Filosofie existence. Mladá Fronta, Praha 1994
PETŘÍČEK, M.: Úvod do současné filosofie. Herrmann a synové, Praha 1997
ROHDE, P.P.: Kierkegaard. Votobia, Olomouc 1995
SAINT-EXUPÉRY, Antoine de: Země lidí. Aurora, Praha 1996.
SIRE, J.W.: Průvodce světovými názory. Návrat, 1993
WEISCHEDEL, W.: Zadní schodiště filosofie. Votobia, Olomouc 1995