Samá láska

Námořník
Na lodi Olympic se plaví kapitán se svými dvanácti námořníky. Křižují svět už hodně dlouho a skoro každé dva měsíce zastupují v přístavech. Tam si jedenáct námořníků zajde vždy do hospody na grog, ale ten dvanáctý nikdy. Je velmi pohlední a je si toho vědom. Nosí modrou čepici, má černý lesklý knír a kouří dýmku. Nejraději si zajde na procházku po městě, protože tuší, že jedna z dívek, které za ten večer potká, se do něj zamiluje. Takto si už našel milenku na každém světadíle. Každá z jeho pěti milenek vždy pláče, když ji opouští. On však není smutný ani trošičku. Ví, že po prvním přístavu přijde druhý, po druhém třetí, a tak až do posledního pátého. Až teprve když opustí pátou milenku, rozesmutní se, protože to bude trvat dlouho, než se zase loď objeví v prvním přístavu u první milenky. V této době se vždy večer dívá na nebe, a souhvězdí Kasiopej. Těchto pět hvězd mu stále připomíná jeho pět krásných milenek.

Verše o lásce, vraždě a šibenici
Básník obdivuje starobylé město Jičín. Zvláště kouzelné je podle něj v noci. Jednou, až umře, tak by chtěl, aby mu postavili pomník za městem, na konci Lipové aleje. Tam totiž obvykle chodí krásné dívky a všechny zamilované páry. Ti si ani neuvědomují, jak může být láska zvláštní a komplikovaná. Vzpomíná si také na jeden smutný příběh, který se v Jičíně před lety odehrál.
Krejčí Trnka byl velmi šťastný se svou ženou, ale od bláznivého zamilování uběhla už spousta let, která se na obou podepsala. Zvláště na jeho manželce, která celou svou krásu rozdělila mezi něho a své děti. Ale on ji i přes to všechno měl stále rád. Jenže když si k němu přišla nechat ušít šaty mladá a krásná dcera mydláře, tak neodolal. Bezhlavě se do ní zamiloval a nedokázal myslet na nic jiného. Ve dne skoro nic nedělal, jen se těšil na noc, až se setká se svou překrásnou milenkou. Právě v této době si krejčí začal uvědomovat, že tato situace už je dále neúnosná. Žena jeho nevěru objevila, ale jemu to nijak zvlášť nevadilo. Litoval pouze svých pěti dětí, které tím také trpěly. Došel k závěru, že má pouze dvě možnosti. Buď zabít sebe nebo svou manželku. Druhá možnost se mu zdála daleko schůdnější a také by se potom rád oženil se svou milou. Všem by potom mohl říkat, že žena neunesla tíhu jeho nevěry a skončila se životem. Přistoupil tedy k manželce, která byla skloněná nad kolébkou jejich nejmladšího dítěte. Začal ji objímat a prosit o odpuštění. Ženě bylo do pláče, usmívala se a snad by mu i odpustila, ale v tu chvíli ji on začal škrtit. Nepodlehl ani jejím nataženým rukám, ani vypouleným očím. Ještě když odcházel, tak se na něj ty uplakané oči stále dívaly. Celou dobu, než ho zatkli četníci, o všem přemýšlel a snad toho i trochu litoval. Na svatbu s milenkou už se krejčí Trnka nedostal, protože jediné, co ho čekalo byla konopná oprátka.
„ – Ze samé lásky zplodil jsem dětí pět,
ze samé lásky musel jsem zabíjet.
Pět sirotků pláče a tak smutno je mně
lidé, lidé, nesuďte mě.“